Zkusili jsme jim dát pár stejných otázek. Jarmila na některé neodpověděla s odůvodněním: „Připadají mi moc soukromé, jsem jiná než moje sestřička.“
Jaké životní hodnoty vám rodiče vštěpovali? A měla některá z vás nějaká privilegia?
Veronika: „Tatínek nás holky miloval: Sestře říkal Lízinko a mně Sluníčko. Bratra zase rozmazlovala máma. Rodiče nás vedli asi nejvíc k pracovitosti a k soucitu k druhým. Měli jsme babičku, která byla na vozíku, takže jsme byli zvyklí oproti rodinám, kde babička pečuje o vnoučata, starat se naopak o babičku my – vnoučata.“
Jarmila: „Měla jsem privilegium se o mou mladší sestru starat. Vždy to byla pro mě radost.“
Vedli vás k víře v boha?
Veronika: „Chodili jsme všichni každou neděli do kostela. Když jsem byla úplně malá, tak do Kobylis, kde blízko bydlel i mladičký Karel Gott. To si ale nepamatuju, ale pamatuju si, jak mi ho sestra ukazovala v Kobylisích na koupališti ve frontě na chleba s hořčicí. To se tehdy prodávalo jako pochoutka!“
Jarmila: „Ano, byli jsme praktikující katolická rodina.“
Byli rodiče přísní?
Veronika: „Tatínek byl přísný. Jako umělec věděl, že konkurence je velká a že je třeba, aby byl člověk maximálně připraven jak na úspěch, tak i neúspěch.“
Žárlily jste jako malé holky na sebe?
Veronika: „Ne. Já jsem, myslím, vyrostla díky sestře. Když jsem se narodila, tak tátu z politických důvodů vyhodili z České filharmonie, vážně onemocněl. Maminka musela nastoupit do práce a já šla v roce do jeslí, kam mě sestra každé ráno vozila.“
Jarmila: „Jak bych mohla žárlit na naši malou sestřičku? Byli jsme šťastni, že ji máme.“
Praly jste se jako malé? Ubližovaly si?
Veronika: „Naopak. Byl mezi námi věkový rozdíl a Jarmila byla vždy můj vzor. Když chodila do tanečních, obdivně jsem jako prvňák seděla u stolku a dělala garde. A protože mě pořád chudák musela hlídat, brala mě i na svá rande prvních lásek. Já jsem jí to potom vrátila. Když ona měla malé děti a já byla v pubertě, tak jsem jí je na její chalupě v Krušných horách o prázdninách často hlídala.“
Když bylo třeba, jak vás rodiče trestali?
Veronika: „Přidali nám práce. Musely jsme třeba přeházet kompost na zahradě.“
Jarmila: „Rodiče byli spravedliví a vyznávali životní hodnoty, které jsem převzala. Táta nepodal ani prst bolševikovi, ačkoliv mu to komplikovalo jeho profesní život umělce, a za to si ho velmi vážím.“
Obě jste se rozhodly pro povolání umělkyně, proč? Po vzoru tatínka?
Veronika: „Já teda velkým omylem. Nechtěla jsem být nikdy umělkyně, natož herečka.“
Jarmila: „Ano, má umělecká dráha mi byla předurčena nadáním a prostředím, ve kterém jsme vyrůstaly. Poznaly jsme díky otci kulturní elitu naší doby a já jsem chtěla vést svůj profesní život tímto směrem.“
Závidíte si něco?
Veronika: „Závist je vlastnost, která u nás doma neexistuje. Principem výchovy našich rodičů byla i přejícnost. Takže my si vzájemně úspěch přejeme. Ať už je pracovní, nebo třeba úspěch našich dětí.“
Co byste na své sestře změnila?
Veronika: „Nic. Je skvělá. Moje sestra je můj celoživotní vzor.“
Jarmila: „Vůbec nic. Mám ji ráda takovou, jaká je.“
Jaká byla vlastně vaše maminka? A která z vás je jí víc podobná a v čem?
Veronika: „My jsme obě tatínkovy…“
Jarmila: „Maminka udržovala teplo rodinného krbu a tátovi byla oporou ve všem. Do posledních dnů ji miloval.“
Co jste si od rodičů do života přinesly nejvíc?
Veronika: „Odolnost a lásku k bližním.“
Mamince je 91 let. Která z vás se o ni stará?
Veronika: „Maminka se stará o nás stále. Pořád nám radí, co máme dělat. Třeba vzít si v zimě čepici!“
Jarmila: „O maminku se staráme všichni, děti i vnoučata, pokud mohou, společně. Dlužno říci, že maminka se stará ovšem občas i o pravnoučata. Ona je takový zázrak rodiny.“
Vaše nejkrásnější vzpomínka na dětství?
Veronika: „Když se sestra vdávala a já jí šla za družičku. Měla krásný proplétaný drdol a závoj a já na ni byla strašně pyšná!“
Jarmila: „Krásné vzpomínky mám na prázdniny v Beskydech u mé kmotry Jarmily. Dům plný dětí a všech našich společných rodičů.“
Pohádáte se někdy?
Veronika: „Pamatuju si na jednu jedinou hádku. Když jsem přišla z porodnice s malou Agátou, přišla na návštěvu a řekla: Hele, ona je žlutá!! Já se rozbrečela a urazila. Sestra tehdy měla pravdu. Agáta tehdy měla novorozeneckou žloutenku a ségra to poznala dřív než doktorka.“
Jarmila: „Se sestrou se nehádáme, na to nemáme žádná čas. A ani není o čem a proč. Jsem šťastná, když se celá rodina sejde, naposledy na oslavě máminých devadesátých narozenin u Verunky na zahradě. To byl zážitek, který si hýčkám v duši.“
Jak dlouho jste spolu nejdéle nemluvily?
Veronika: „Kvůli té žluté Agátě asi týden.“
