„S Věrou jsme spolu byli šestašedesát let, a to už je běh na pořádně dlouhou trať,“ řekl Nedělnímu Blesku. „Ale co pamatuju, ani ona, ani já jsme nikdy nezalitovali, že nás život svedl dohromady.“
Vánoce u Skopečků byly podle něj takové ty opravdové jenom kvůli dceři. „My jsme drželi všechny zvyky a tradice, včetně stromečku, dokud byla naše Maruška malá. Ale ve dvaceti se provdala do Francie a od té doby nám s Věrou na Vánoce vystačila ozdobená smrková nebo jedlová větev.“
Předtím ale měli Skopečkovi všechno, jak se sluší a patří. „Víte, my byli s manželkou hodně vytížení, pořád jsme někde hráli nebo vystupovali, a tak s námi bydlela Věrčina maminka, aby nám pomáhala. Zaplaťpánbůh za to.“
Tchyně, paní Stanislava, pocházela z Podkrkonoší, z Lomnice nad Popelkou. „Jaké ta uměla kyselo a jak pekla vánoční cukroví,“ vzpomíná herec. „Vonělo to u nás jako z cukrárny.“
Ježíšek non stop
I když jeho manželka, Věra Tichánková vařila přinejmenším tak dobře jako její maminka, na Štědrý večer musela spolu s manželem dát přednost práci. „I v ten den se hrálo, to k branži patřilo a patří,“ říká Jan Skopeček. „O to víc jsme spěchali po představení domů.“
S dárky pro sebe navzájem si hlavy nelámali. „U nás byl vlastně Ježíšek pořád. Když jsme něco potřebovali, tak jsme si to nadělili třeba v únoru nebo v září,“ směje se herec.
Paní Věra ho vždycky spolehlivě potěšila dobrou knihou a on jí udělal největší radost bizamovým kožichem. „Sama si ho vybrala a dodnes tady visí ve skříni.“
Válečné Vánoce
V době německé okupace doplatil Jan Skopeček na svůj původ. „Moje maminka byla židovka a Němci mě, jako židovského míšence, lifrovali do lágru,“ vzpomíná.
Bylo mu tehdy čtyřiadvacet let a spolu s ostatními z pražského transportu skončil v říjnu 1944 v Horním Slezsku, v koncentráku Kleinstein. Zpevňovali tam přistávací plochu letiště, kterou neustálé deště a bomby ruských letadel vyřazovaly z provozu. Na Štědrý den je Němci nahnali do kostela. „To bylo hlavně pro ty ortodoxní židy ponižující, slavit křesťanský svátek, a v katolickém kostele k tomu,“ krčí rameny Jan Skopeček. „Ale v každém rohu stál Němec se samopalem a nikdo si nedovolil ani pípnout.“
V barácích pak dostali o něco hustější tuřínovou šlichtu, zahuštěnou bramborovými slupkami. Kdosi z vězňů tam složil i táborovou hymnu. Pan Skopeček si pár slov ještě pamatuje: Nad rollbahnem pod rollbahnem, bláto, jíl a kámen… (pozn.: rollbahn – ranvej).
„To jsme zpívali až do zblbnutí, ale ulevilo se nám,“ říká herec.
Není nad domov
Z druhého lágru v Osterode v pohoří Hartz, kam ho odvezli v lednu 1945, po čtyřech měsících utekl. „Byl tam se mnou i Oldřich Nový, zachránil mi život, když jsem cestou tam ve vlaku dostal horečku a on mi ji srážel obklady.“ Malíř Ondřej Sekora, další z vězňů, zachytil pravidelné »průjmové« zastávky vlaku s koncentráčníky kdesi mezi poli. „Běhavku měl každý, z toho žrádla, co by za jiných okolností nikdo nepozřel,“ vybavuje si Jan Skopeček.
I pro své zkušenosti z války, z nucených prací v koncentráku, si váží všeho, co mu život dal. „Víte, k Vánocům trocha toho rozjímání patří,“ svěřil se. „A já bych byl moc rád, aby lidi nešíleli kvůli zboží, věcem, penězům. Aby se zastavili a pokusili se mít k sobě o něco blíž.“
On sám bude na Štědrý večer u příbuzných na vesnici nedaleko Prahy a těší se na kapra, salát a pohodu. A co by přál sám sobě? „Být o dvacet let mladší a trochu líp vidět,“ směje se.
Vdovec Skopeček slavil 89. narozeniny! Mám osm ženských! MIRKA DVOŘÁKOVÁ, LUKÁŠ ČERVENÝ, JAROSLAV BOUDA
