14°C
„Bude mi lehká zem,“ zpívá v jednom ze svých největších hitů Petr Hapka (†70). Patřil k nejvýraznějším postavám české populární hudby. Napsal muziku k zhruba osmdesáti filmům (Fešák Hubert, Krakonoš a lyžníci, Tisícročná včela) a společně s textařem Michalem Horáčkem vytvořili hity jako Štěstí, Levandulová, S cizí ženou v cizím pokoji. Loni v březnu podstoupil operaci kyčelního kloubu. Poté se u něj objevila Alzheimerova choroba a 25. listopadu 2014 zemřel.
Jak Petr Hapka získával přízeň žen?
„O to se Petr nemusel snažit, protože o to se postarala příroda i Bůh. Byl vysoký, hezký a přitažlivý. Zřejmě přízeň žen, tak jako i milování, uměl povýšit na nezapomenutelný žánr lásky. Ale o tom právě píšu v pokračování knížky Živé stříbro.“
Nezapomenutelný žánr lásky?
„Většina jeho velkých lásek si neodnášela z intimního života jenom mlhavé vzpomínky na nezapomenutelné chvíle, ale i kousek jeho genu v podobě malinkatého tvorečka. A žádná nelitovala vztahu, i když neskončil sňatkem, jak si to možná tajně přála, a nepřestala jej milovat, i když již žil s jinou. Právě o tomto magickém daru Petra, který byl i géniem lásky, se detailně zmiňuji v připravované knížce. Trochu s jejím vydáním počkám, protože první díl Stříbra, který dostal mezinárodní cenu E. Kische, je vyprodaný a dělá se dotisk.“
Kdy jste se vlastně s Petrem potkali?
„Když jsem přemýšlel, kdo by mohl skládat hudbu k mému filmu Postav dom, zasaď strom v roce 1979, měl jsem představu, že by se tam mělo hrát na klavír, a jelikož jsem věděl, že Petr Hapka je skvělý pianista a má takový originální styl, oslovil jsem ho, protože jsem točil na téma – Kdo v socialismu nekrade, okrádá svou rodinu. Film šel samozřejmě hned do trezoru, ale nikdy nezapomenu na nahrávání hudby k tomuto snímku.“ V čem bylo tak výjimečné? „Hledali jsme nejvhodnější FISYO – Filmový symfonický orchestr – a nejlepší nám připadal v Budapešti. Jeli jsme tam, dali jsmejim Petrovu skladbu, oni ji nacvičili a pak nás zavolali, abychom si je poslechli.“
Jak se vám to líbilo?
„Připadalo nám to celkem dobré, ale pak jsme chtěli, aby nám zahrály samotné klavíry. Jeden z klavíristů začal, ale ten druhý to vůbec neuměl. Ten jen dělal, že hraje. Podobně na tom byly ostatní nástroje. Petr se celý nešťastný vrhl k těm, kteří v orchestru byli vlastně jen do počtu, vytrhl jim jejich instrumenty z rukou a sám je nahrál. Dohromady vystřídal asi šest nástrojů.“
Které?
„Klavír, housle, nějaké dechy, potom Petr říkal, že by tam chtěl ještě cimbál, jenže se bál, že by cimbalista nedokázal zahrát podle not. Tak si vzal připínáčky, nalepil je na plstěná kladívka v klavíru, která klepají do strun, a to pak vydávalo ostrý, kovový zvuk, jako má cimbál. Byla to nádhera, akorát Petr mi potom šeptal, že jim asi zničil klavír. Přesto byli Maďaři spokojeni. Říkali: Český muzikant, dobrý muzikant. Všechno zahraje a přitom za všechno dobře zaplatí.“
Vídali jste se často?
„Patřil jsem do blízkého okruhu jeho přátel. Kolem něho byli vždycky nápadití lidé a on hledal inspiraci úplně všude. Hodně se obklopoval výtvarným uměním, ze kterého čerpal podněty pro svoji tvorbu. Jednou musel složit milostnou písničku, ale potřeboval múzu, chytil tedy půvabnou dívku, která byla poblíž, za ruku a dlouhými prsty své druhé ruky začal na klavírní klapky vyťukávat melodii. Ona mě miluje, tak z ní musí něco přejít na mě, prohlašoval přitom, slečna se smála a on se soustředil na hru. Jeho skladatelskou genialitu jsem mu záviděl.“
Co vám záviděl on?
„To, že umím hezky kreslit obrazy a natáčet filmy. Tak jsme si vzájemně záviděli. Na něj letěly ženské, na mě ne, protože jsem měl ksicht jako vrah z vilnosti a byl jsem strašně hubený.“
Když se na vás dva podívám, tak mi připadáte téměř jako bráchové…
„Ano, když si dva lidé rozumí, tak si jsou zároveň i fyzicky trochu podobní. Podobný jsme měli i bohémský způsob života.“
Viděl jste ho někdy rozčileného?
„Vždycky byl společenský, když měl s dívkou dítě, nehádal se, jestli je jeho, nebo ne, prostě ho přijal. Plod lásky se přece neodmítá. On se nepřetvařoval, byl přímý, akorát jednou…“
Akorát jednou co?
„Nahrávali jsme zrovna v českém FISYU a tam hráli v popředí dva houslisti-sólisti. Petr je najednou zastavil a říká: Levé sólo, v sedmnáctém taktu jste ujel. Pak pokračovali dál a on opět zastavil levého sólistu s tím, že zkazil třetí takt. Při další chybě seběhl Petr od dirigentského pultíku a houslistovi vynadal. Byl jsem z toho velice překvapený. Uklidňoval jsem Petra, že si toho nikdo ani nevšimne, a on mi prozradil, proč mu vadí zrovna levý sólista. Řekl mi: Celý život jsem musel chodit na housle, protože mě tam posílala máma, ale někdy jsem utíkal jinam. Tenhle houslista byl syn mého souseda a chodil na hodiny poctivě. Maminka mi říkala, ať si vezmu z něho příklad, že to je velký člověk, ze kterého jednou něco bude. A teď mi to nedá, abych mámě, která je už sice v nebi, ukázal, že neměla pravdu.“
Vzpomínáte si na poslední setkání s Petrem Hapkou, než odešel do nebe i on?
„Když jsem byl naposledy u něj, asi před půl rokem, tak jsem zažil takovou světlou chvilku, kdy vnímal. Zazářily mu oči, snažil jsem se ho rozveselit, vyprávěl jsem mu věci, které jsme spolu zažili, on se usmál, pokýval hlavou, ale to trvalo jenom deset, patnáct minut a pak opět upadl do svého světa. Nedávno se mi ozval fotograf Jakub Ludvík s tím, že na Silvestra půjdeme k Petrovi Hapkovi. Po tomto rozhovoru jsem přišel domů a asi za půl hodiny jsem se dozvěděl, že zemřel.“
Jak?
„Jeho dcera mi volala a říkala, že se na ni koukal, najednou zavřel oči a už nebyl mezi nimi. Zemřel záviděníhodným způsobem.“
Proč myslíte?
„Když jsme byli mladí, tak jsme se na FAMU bavili, jak bychom kdo chtěli zemřít. Jeden říkal, že by chtěl zemřít jako velký režisér, další říkal, že by chtěl zemřít na jachtě jako milionář, další, že by chtěl zemřít ve vesmíru jako kosmonaut a létal by tam dokola a jeden se zamyslel a povídá, že by chtěl zemřít jednoduše v rodinném kruhu v posteli. Nám došlo, že má pravdu, a přesně to se Petrovi povedlo.“
Co jste si v první chvíli pomyslel, když jste se tuto tragickou zprávu dozvěděl?
„Jako první se mi vybavila písnička z mého filmu Tisícročná včela, kterou Petr složil. Zpívá se v ní o krajině plné medu a já věřím, že do podobné krajiny odešel.“
Myslíte si, že je nahraditelný?
„Každý je nahraditelný, ale to, co on udělal, už se dá pouze kopírovat.“
