Režisér Vít Olmer říká, že jste při natáčení filmu Bony a klid netrpěla falešným studem…

„Tak to si asi špatně pamatuje, jak jsem za ním chodila, hrozně jsem se styděla a nechtěla se svlíknout. Proto jsem pak na sobě měla aspoň tričko a ty erotické scény jsme s Honzou Potměšilem točili dva metry od sebe. Takže se dá říct, že jsem trpěla nefalšovaným studem.“ (směje se).

Takže v tričku jste se nestyděla.

„V podstatě jsme dělali takové ty gymnastické pohyby na dálku a to mi nevadilo.“

Přesto to bylo na tu dobu odvážné až na hranici pornografie.

„Tam byly ještě odvážnější scény, skupinový sex s nahými dívkami. Jak Vítek Olmer vypráví – přišly mu tam na natáčení holky, seděly a štrikovaly, tvářily se upjatě a on nevěděl, jak je do té scény dostane. Pak se vynořil rekvizitář s několika flaškami vodek a nakonec skoro ty holky nemohl dostat z placu…“

Tenhle film se točil v roce 1987 a málem do kin nešel.

„Soudruzi tak dlouho váhali, pustit – nepustit na veřejnost, až se dostala hrubá kopie mezi lidi, kteří si to pochopitelně dál kopírovali, takže nebylo co řešit. Navíc ta doba šla rychle dopředu. V roce 1988 už je trápily víc různé demonstrace než nějaký film.“

Jak se vám točily Bony a klid 2 po těch skoro třiceti letech?

„Byli jsme rádi, že se to Vítkovi Olmerovi podařilo nakonec uskutečnit, a moc jsme se těšili, že se po těch letech znovu uvidíme. Bylo to takové déjà vu. Já tam neměla moc natáčecích hodin, ale stálo to za to. V jedné scéně sbalím Jakuba Prachaře, kterého chci použít kvůli nějaké intrice. Dotáhla jsem si ho domů, potom co jsme šli od baru k baru, ale tentokrát jsem byla při svádění komplet oblečená a on ve slipech. Měli jsme být jako přiopilí, tak nám štáb koupil flašku šampaňského, po které jsme se báječně uvolnili.“

Vlastně to byla velká proměna, z Evičky tričko se stala dáma…

„To bohužel doslova bolelo. Simonka Chytrová, která dělala kostýmy, totiž jako perfekcionalistka pro mě sháněla luxusní boty, i když ve filmu si jich sotva někdo všimne. Našla nakonec jedny, které se jí líbily, ale bohužel mi byly malé. Už jsem neměla trpělivost zkoušet jiné, tak jsem si řekla, že v nich vydržím, koneckonců ta kůže byla docela měkká. Pak jsme točili scénu, která trvala poměrně dlouho a mně nic celkem nebolelo. Jenže pak jsem ty luxusní boty sundala a zjistila, že mi slezly nehty u palců!“

Prožila jste půlku života v totalitě a teď další půlku v demokracii. Která část pro vás byla ta lepší?

„To, že v půlce mého života přišla ta obrovská změna, to dodnes považuju za zázrak a jsem šťastná, že jsem to zažila v tak mladém věku na rozdíl od jiných. Když se ale ptáte na můj život, tak samozřejmě do těch pětadvaceti jsem jako skoro každý prožívala šťastné dětství, první lásky, spoustu nadějí do budoucna. Každé to životní období má svoje, teď je zase fajn, že už se nemusím připravovat do školy, nikdo mne nediriguje a nemusím pouštět starší sednout v tramvaji.“ (směje se).

Je něco, co by vám mohlo z totality scházet?

„Třeba v naší profesi, v divadlech, byly pevnější soubory. Často jsme poseděli po představení a povídali si třeba o tom, co zrovna zkoušíme. Nikdo nespěchal na další práci jinam. Paradoxně vzrušující v divadle bylo právě to, že se všichni snažili v textech najít něco, co by tu dobu kritizovalo. Herci i diváci. V té poslední fázi, na konci osmdesátých let, byly ty narážky čím dál víc otevřenější a my měli radost, že to prochází.“

Rok 1989, a především listopad, byl v divadlech hodně emotivní?

„Nikdy jsem si nedokázala představit, že totalita jednou skončí. Pamatuji si, jak jsme my herci stáli před divadlem ABC a zpívali jsme Ach synku, synku – Masarykovu oblíbenou písničku. Lidi nám tleskali a my tleskali jim. Vedle mě stála Alenka Vránová, která do mě šťouchla a povídala – Tohle si zapamatuj, to už nikdy nezažiješ! Byly v tom velké emoce, ale vedle nadšení také ještě strach, jestli se nebude zasahovat silou. Netušili jsme totiž, že všechno už je rozhodnuto a že ta vlna spláchne všechny totalitní režimy v Evropě.“

Video
délka: 02:07.76

Veronika Jeníková alias Evička tričko: Bony a klid mi změnily život! Thomas Kruchina, Lukáš Červený

Byli u vás taky kolegové, kteří si během pár dní převlékli politický kabát?

„Moc jsem to nevnímala. Speciálně divadlo ABC si uchovalo ten noblesní duch Svatopluka Beneše a dalších prvorepublikových herců, takže jsem tam nic takového nepozorovala.“

Představovala jste si, jak to bude v demokracii?

„Popravdě řečeno, nikdo z nás si neuměl představit, jaké budou pro herce příležitosti v médiích, jak se rozvine televize, dabing, jak se rozvolní divadla, jak budeme závislí na poptávce. Proti tomu se nedá protestovat, když jsme to chtěli.“

Nakonec jste ze stálého angažmá v divadle ABC odešla, bylo to dramatické?

„Odešla jsem v roce 2007, když se změnilo vedení a to nové přišlo s tím, že se bude dělat vážnější repertoár. Nebylo to na protest, ani dramatické, ale spíš taky proto, že už jsem tam byla moc dlouho a vedlo to k stereotypu. Dnes hraju především v zájezdových představeních a jsem spokojená, že je to pestrý život.“

Veronika Jeníková

Hraje se společností Háta, v Divadle Na Jezerce, se společností Rozárky Víznerové. Objevila se v televizních seriálech Ordinace v růžové zahradě a Cesty domů. Je vdaná za herce Čestmíra Gebouského, který nyní také hraje v různých divadelních skupinách. Mají dvě děti, které studují vysokou školu, ani jedno pravděpodobně nebude hercem. Miluje lyžování.

Fotogalerie
8 fotografií