18°C
Jak to, že vás bylo ještě nedávno všude plno, a teď nic?
„Jeden rok točíte téměř denně, od rána do noci, nemáte čas na nic a na nikoho, a další rok můžete sedět doma na zadku a nedělat vůbec nic. V naší profesi je těžké najít rovnováhu.“
Co teď tedy děláte?
„Pořád mám strašně moc práce, ale doma. Jsem máma na plný úvazek: uklízečka, zahradnice, taxikářka, zkrátka normální ženská. Točíme taky už druhým rokem s panem režisérem Smyczkem pro dětskou televizi Velmistra E, pořad o etiketě a slušném chování. Je to pohodová práce. Po několika letech mám dokonce čas i sama na sebe, což je příjemná změna.“
Čas sama na sebe?
„Třeba včera jsem byla poprvé v životě na masáži. Chtělo se mi relaxovat a být chvíli jen sama se sebou.“
To je fajn. Na druhou stranu, z Ordinace jste odešla kvůli seriálu První republika, jejíž pokračování se zatím netočí. Nelitujete zpětně toho rozhodnutí?
„To rozhodnutí nepadlo ze dne na den. Uvažovala jsem o odchodu už dva roky předtím, důvody byly ryze profesní. Herecká práce je především o hledání, prozkoumávání postavy a tvořivé práci. Postavu doktorky Magdy Mázlové jsem měla moc ráda, ale byl už zkrátka čas jít dál. Role usedlé a věčně ustarané Kláry v seriálu První republika byla přesně tím, co jsem si v tom období potřebovala zkusit. A i když není jasné, jestli seriál bude pokračovat dál, či nikoliv, za tuhle nabídku a zkušenost jsem vděčná.“
Ptáte se i doma, jakou roli máte vzít?
„Samozřejmě. Vždycky! Nejde jenom o mě. Pokud se rozhodnu vzít takovou velkou roli, stojí za tím velká trpělivost a spolupráce celé rodiny. Zvládáme to ale dobře. Jsme skvělý tým.“
Máte na lednici rozpis, kdo má vyzvednout děti, dojít na nákup, zajet do čistírny?
„Rozpis nemáme, ale každý večer si s manželem sedneme a rozvrhneme podle diáře síly. Kdo vyzvedne děti, kdo je odveze, jaký mají kroužek. Je to velká koordinace.“
A to jste při tomhle zvládla být dvanáct hodin na place?
„Najednou jsem zjistila, že nežiju svůj život. Žila jsem v ateliéru, autě, v karavanu, ale vůbec jsem neměla čas na sebe, rodinu. Natáčení První republiky bylo hrozně hektické.“
Jak se stane, že si to takhle necháte přerůst přes hlavu?
„Svět se nějak zrychluje a tlačí na nás okolnosti, práce. Někdy je jí nedostatek, takže je člověk rád, že ji má, a snaží se jí podřídit všechno. Jsme tak trochu tlačeni do kouta a je jen na každém, jak moc se nechá přitisknout.“
Ještě se vrátím k té Ordinaci. Víte, že váš odchod vyvolal úplné pozdvižení?
„Občas jsem zaznamenala náznak toho, že když odejdu z Novy, už se tam nevrátím. To mi v naší malé zemi, kde jsou tři velké stanice, připadá malicherné. Nejsem tvář nějaké televize, jsem prostě herečka, kterou zajímá, s kým bude pracovat, co je to za projekt a na jak dlouho. Tečka.“
Odmítla jste někdy roli sice finančně zajímavou, ale u níž jste si nebyla jistá, že by vám sedla?
„Stalo se mi to u jednoho filmu, kde bylo na můj vkus moc nahoty. Tenkrát jsem byla ještě na škole a nebyla tolik známá. Jinak vždycky přicházely docela příjemné nabídky a seriály.“
Ten ostych vám asi zůstal. I na natáčení poslední scény v Ordinaci jste si objednala dublérku.
„Ale já vůbec netušila, že se to bude takhle točit! Ve scénáři nic o dublérce napsané nebylo, ale když přišla řada na scénu, kdy moje postava leží na stole, je nahá a lékaři provádí resuscitaci, tak už tam byla připravená. A já byla moc ráda, že tam je. Nechtěla jsem se svlékat před kamarády a štábem. Po šesti letech se z nás stala skoro rodina a představa, že tam budu hodinu ležet nahá, se mi nelíbila.“
Vybrali tu dublérku tak, aby odpovídala vašim proporcím?
(směje se) „Vůbec neodpovídala, byla asi o dvě hlavy menší než já, a ani hrudník nebyl mojí kopií. Tehdy to točila režisérka Magda Pivoňková a ta mi řekla, že to bude opravdu jen okamžik, aby divák viděl, že se pro záchranu Magdy udělalo všechno. Takže to tam prý muselo být.“
Ta scéna byla velmi reálná.
„Ano, naprosto přesvědčivá. Natáčení probíhalo velmi citlivě, všichni byli doopravdy dojatí.“
Bojíte se smrti?
„Jestli mám strach? Smrt je součástí života. Nikdo se jí nevyhneme. Jde o to, čemu věříme a jakou cestou se ubírá náš život. Ale jedno je jisté: Pravdu poznáme teprve ve chvíli, až se smrti podíváme přímo do očí.“
