Platí u režiséra, že má své oblíbence a těch se drží celý život?

„Určitě ano, jsou lidé – kolegové, herci, kameramani, střihači, kteří myslí a cítí stejně jako vy. S těmi se pak dobře pracuje. Někdy je ale potřeba tvůrčí tým občerstvit.“

Točíte rád s kamarády, nebo je to riziko?

„Velmi rád, to je logické. Ale můj pedagog herectví na DAMU Boris Rösner mě naučil, že osobní vztahy nepatří do práce. Jak se začne točit, musí se každý chovat jako profesionál.“

Upřednostňujete třeba někoho, s kým rád zajdete na dvojku, před neznámým hercem?

„Jak kdy. Rád experimentuji a obsadím třeba někoho úplně nového, mladého, neznámého – ale pak musím mít v týmu i ty, se kterými jdu na pivo.“

Kdo je podle vás nejoblíbenější český herec a režiséři se o něj perou?

„V současnosti myslím Ivan Trojan. Spojuje v sobě velkou kvalitu i popularitu – a to je velmi vzácné.“

A jak se režíruje vlastní matka Gabriela Vránová?

„Máma se režíruje dobře, říkáme si na place Gábi a Ondro a chováme se profesionálně. Někdy je ale trochu problém s příslovím, že režisér a maminka mají vždycky pravdu. Musíme pak losovat nebo to za nás rozhodne jiná autorita.“

Prý jsou v branži prudiči, které nechce nikdo zaměstnat?

„Ano, jsou. Pokud mají výrazný talent, musíte to vydržet. Nejhorší je prudič bez talentu.“

Kdo byl třeba v minulosti taková hrozba pro natáčení?

„Trochu to otočím. Někdy může být režisér pěkný blbec a nerozezná skutečného prudiče od herce, který vyžaduje kvalitu a profesionalitu. Tomuto herci se často leccos nelíbí, s lecčíms nesouhlasí a navenek to může vypadat, že zlobí. Takovým typem byl třeba Radovan Lukavský svým dokonalým přístupem k roli.“

Když třeba umře představitel nějaké role, je nutné pak přeobsadit i další postavy? Proč?

„Asi nejznámější je případ pan Högera, který zemřel při natáčení Nemocnice a musel za něj zaskočit skvělý Ladislav Chudík. Ale herecké obsazení musí každopádně fungovat jako tým. Musíte mít dobré útočníky a smečaře, ale také nahrávače a obránce. Tím pádem nejde někdy nahradit jen někoho za někoho. Jedna výměna vám může rozbít celý tým.“

Například?

„V pohádce jste si obsadili Michaelu Kuklovou jako královnu a do role jejího dědečka Luďka Munzara. Máte z obsazení radost. Michaela ale nakonec roli z nějakých důvodů vzít nemůže a vám se hodí místo ní Bára Munzarová. V tu chvíli ale nefunguje Luděk Munzar jako dědeček, protože každý ví, že je to ve skutečnosti Bářin otec. Místo pana Munzara, kterého se rozhodnete obětovat, může pohádkového dědečka s vhodnou maskou zahrát Svatopluk Skopal, ale v tu chvíli nikdo neuvěří, že je to dědeček Báry Munzarové.“

Chtěl vás někdy někdo z herců uplatit, aby dostal roli?

„Peníze mi nikdo nenabízel, možná se někdy někdo snažil trochou vlezlého kamarádství a třeba silou ženského svůdného pohledu. Mám ale štěstí, že jsem většinou pracoval se skutečnými osobnostmi, které tyto triky nepotřebují.“

Honzíka Majera vám na závěr neodpustím. Jaké to bylo, když jste se objevil na obrazovce?

„To byla popularita na úrovni Karla Gotta!“

A pochopil jste, že vám Arabelu už nikdy nikdo neodpáře?

„Setkal jsem se tam s velkými herci, měl možnost sledovat hvězdy zblízka. Režisér Václav Vorlíček mi ukázal, jak se točí triky, poznal jsem, jak funguje štáb, a byl to jeden z hlavních důvodů, proč jsem šel na FAMU na režii.“

Ondřej Kepka

Ondřej Kepka se narodil 28. září 1969. Vedle seriálu Ulice natočil přes deset filmů, připravil televizní pořad Ondřejova filmová škola, několik dílů dokumentárních cyklů o slavných jako Předčasná úmrtí, Osudy hvězd a Neobyčejné životy a poslední čtyři roky režíruje přímý přenos předávání cen Thálie.

Jako herec se objevil v asi 20 snímcích. V současné době má výstavu fotografií v pražské Galerii 9, kde mapuje tramvajovou linku 8, a v Galerii 10 zase život Karla Čapka.

Fotogalerie
6 fotografií