7°C
Jak to vypadá s vaším domem v Buštěhradě, kde už dva roky s Márinkou žijete. Ještě ho budujete?
„Už schází jen venkovní terasa a bazén. Zahrada se po dvou letech taky už tváří jako zahrada, jsme tady šťastné. Ten dům se mi moc povedl, jsem na něj taky patřičně pyšná. Lidem je tady moc dobře, prožívám tady spousty krasných chvil. Můj sen se mi splnil, máme konečně domov podle mých představ.“
Dům jste prý hodně přizpůsobovala kvůli nemocné dceři. Postrádá třeba uvnitř dveře…
„Ano, ale i já nesnáším uzavřené prostory. Náš dům má asi 200 metrů čtverečních, stropy má vysoké deset metrů a jen jedny dveře. Nahoře máme takový loft, dva pokojíky, jeden je Márinky, druhý moje ložnice. Tam jsem ale ještě nedorazila, takže spím dole na peci. Teda říkám té posteli pec, je obrovská a trůní uprostřed domu, mám alespoň přehled. Přesto dům působí útulně, vše je dřevěné a bílé s červenými doplňky, je tady cítit domov a holčičárna.“
Proč jste si vybrala zrovna Buštěhrad?
„Chtěla jsem pozemek blízko místa, kde se Márinka narodila, aby jsme zažily co nejmenší změnu.Ten mi pak spadl z nebe, přímo vedle mých nejbližších přátel. Ani jsme si neudělaly plot, můj soused mi ten dům dokonce i postavil. A za rok, toho mýho obra, nikdo to nechápe, jak to takovým fofrem stihnul.“
Váš tatínek byl známý architekt Jan Bočan, vzala jste si něco z něho a podílela jste se na architektuře?
„Vymyslela jsem si ho celý sama. Často se po mně chtělo z nějakého nápadu ustoupit, ale Bočanovská hlava je prý tvrdší než beton, tak je všechno po mém.“
Jak se vůbec má vaše Márinka?
„Máme krásný vztah a už se i hodně nasmějeme. Začala být, potvůrka, v pubertě, líbí se jí kluci, ráno se dohadujeme, co si na sebe rozhodně nevezme a který spolužák ji miluje a která holka je šílená. Žijeme úplně normálně, jen má třináctiletá slečna duši sedmiletého dítěte. Tu já mám ale konec konců taky, takže je vlastně celá já, tatrmánek můj sladkej. Je můj anděl...“
Do jaké školy chodí a musí se jí nějak speciálně přizpůsobovat výuka?
„Mári samozřejmě chodí do školy, navštěvuje už šestým rokem Speciální školu Slunce, kde se věnují dětem s poruchou pozornosti. Je to úplně zdravá krásná holka, která se jen vyvíjí pomaleji než běžné dítě. Chce to samozřejmě obrovskou dávku trpělivosti, odvahy a lásky, ale pokroky dělá masivní. Kromě koní má ještě třikrát týdně soukromé doučování a každou neděli plavání.“
Pomáhá vám s Márinkou její tatínek Viktor Mráz a jak s exmanželem vycházíte?
„Viktor hlídá pravidelně dva dny v týdnu a kdykoli potřebuju. Neměli jsme nikdy problém, máme oba mozek. Je to kámoš. A teď, v době zkoušek muzikálu Sněhová královna, pomáhá opravdu vydatně. Zkouším celé dny. Po premiéře, která je v září, už zase najedeme do zaběhlých kolejí. Ráno odvezu Mári do školy, pracuju, co to dá, a po škole už jsme jenom spolu. Když mám představení, chodí Mári se mnou. Naštěstí miluje divadlo. A má ho z tátovy i mojí strany, tak si to užívá. A když hrajeme mimo Prahu, tak není sebemenší problém, je u taťky. Máme totál pohodu.“
Jde o muzikál, takže vás uslyšíme zpívat?
„Na Sněhovku mě oslovil režisér Lumír Olšovský, když hledal alternaci k Dádě Patrasové. Zrovna jsem odešla z Vipek, ale právě kvůli zpěvu jsem si vzala týden na rozmyšlenou. Herecké zpívání zvládám, ale zpívat mezi profíkama, kteří jsou na jevišti se mnou, bych vážně nechtěla. Moje role je ale naštěstí hlavně činoherní, zpívám, ale spíš si tak broukám, tak jsem do toho šla.“
Proč jste vůbec odešla z VIP zpráv na Primě?
„Dostala jsem jednu z hlavních rolí v primáckém seriálu Všechny moje lásky a už to nešlo časově skloubit. A hraná tvorba je mi bližší, je to moje profese. Tuhle moji velkou roli Lízy v seriálu prostě nešlo odmítnout, a hlavně mi je od Rudy Merknera psaná na tělo, a to je to, co mě baví. Navíc mám vedle sebe špičkové herce, kamera a dekorace jsou nádherný, je to pro mě fakt radost.“
Jak všechno sama zvládáte, práci, dceru a přitom tak dobře a pohodově vypadáte?
„Stres, jedině stres! Když je mi nejhůř, vždycky mně všichni říkají, jak vypadám dobře. A já vždy odpovídám z legrace: Smrt jí sluší. Jsem zvyklá na masivní zápřah, jde o to si jen striktně udělat plán, neexistují změny. Vím dnes, co budu dělat denně do konce března, jedině tak to jde…“
Potřebujete k životu auto?
„Bez auta nemůžu existovat, měla jsem vždycky obrovská auta, teď mám zase rodinnýho obra, Peugeota 5008 a nemůžu si ho vynachválit. Chorvatsko jsem zvládla za sedm hodin a žere jenom šest litrů. Márinka miluje svůj stoleček vzadu a prosklenou střechu a skvěle hraje muzika, to byla ta cesta do Rijeky úplná diskotéka.“
Už jste někdy bourala?
„To víte, že ano! Tak třeba tohle zapůjčené auto od Pežoťáka ze Strašnic jsem nabořila hned za týden, co mi ho dali. Myslela jsem, že se propadnu hanbou. Ještě jsem v něm vezla psa, co mi přestal chodit. Normálně jezdí vzadu ve vaně. Ten den jsem na to ale kašlala a pes byl na přední sedačce, abych ho měla, chudinku, pod kontrolou. V tom autě to vypadalo když ho přivezla odtahovka, je to bílý bulteriér, samej chlup, no ostuda. Naštěstí jsou tak hodní, že mi auto nechali, ani mě nesprdli.“
Jak si víc připadáte, jako moderátorka, herečka, nebo tanečnice?
„Tanečnice, proboha, nejsem vůbec, jenom se tomu 8 let věnuju a prý mi to docela jde. Moderátorství mě živí, ale není to vůbec alfa nebo omega mého života. Mou jedinou profesí je herectví a u toho zůstanu do konce života. Po 40 letech už by byla přece asi škoda toho nechat. A potom, Činoherní klub nebo Divadelní spolek Háta, kde hraju, považuju už za můj druhý domov.“
Začala jste točit už v 6 letech. Jaké máte vzpomínky na české geniální herce?
„Jako malá jsem osobnosti kolem sebe vůbec nevnímala. Tréma a respekt přišly o dost později. Asi největší stres jsem měla z pana profesora Josefa Vinkláře, který mě 4 roky učil na DAMU. Nechtěla jsem ho zklamat. Po dokončení školy mi řekl, že stres byl zbytečný, že jsem byla jeho kůň. Byla jsem rudá jako rajče...“
A jaké máte sny jako herečka?
„Abych přežila 17 trojáků, které mě čekají do konce roku, abych pořád nedostávala jen práci exotických krasavic, ale takové krásné role jako teď třeba v Láskách, aby den měl 48 hodin a dalo se vše lépe stihnout.“
Říkáte role exotických krasavic. Kdo za to vlastně může, že vypadáte tak cizokrajně?
„Naši! Jednoznačně naši a větev Makariusů. Mám horkou hlavu, ale alespoň můj život není nuda. Žádné přežívání. Žiju naplno. A vždycky budu.“
Měla jste kvůli exotickému vzhledu někdy potíže třeba ve škole?
„Ne, já jsem byla vždycky kápo, kdyby mě někdo prudil, tak bych mu nabančila! Teď bez legrace, neměla jsem nikdy nepřátele, byla jsem vždycky v partě v silné pozici, nikdy jsem nebyla zlá a záludná, tak mně život do života poslal mnoho opravdových přátel. A jestli nějaké nepřátele mám, tak o nich nevím.“
»Rány« od Františka Filipa
Skočila pod auto
Když Mahulena točila s režisérem Františkem Filipem (83), dvakrát došlo ke karambolu. Poprvé ji při natáčení Chalupářů málem přejelo auto. „Byla jsem od dětství dost soutěživá a chtěla jsem předběhnout i kluky, vzala jsem to kličkou kupředu a uklouzla a hodila tygra, bohužel přímo pod auto, který řídil Čestmír Řanda. Nic se mi naštěstí nestalo, jen jsem všem přivodila infarkty,“ vzpomíná Mahulena.
Doživotní jizva
S Filipem točila v 7 letech film Bohoušova syna, hrála dceru Ivy Janžurové (73). Bohouš byl herecký pes, kvůli kterému speciálně upravili trabant combi a byl vzadu bez sedadel. „Já furt za ním lezla, miluju zvířata. Často s ním cestovali, seděl vzadu v autě, já se s ním mazlila a měli jsme hlavy u sebe. V tom na něj zavolala z dálky panička: Bohouši, vodička! On prudce trhnul hlavou a já tam měla čelo. Následovalo 32 stehů v nemocnici v Písku. Ta jizva je vidět dodnes," vysvětluje.
