Veroniko, kdo ve vás podnítil myšlenku zahrát si ve filmu? To byl nějaký váš dětský sen?
„Když jsem chodila do prvního ročníku na gymnázium, tak ve Večerní Praze vyšlo oznámení, že filmové studio Barrandov hledá představitele do nového filmu Bota jménem Melichar režiséra Zdeňka Trošky. Já jsem o tom ani nevěděla, tu zprávičku mi vystřihl tatínek. Dal mi ji a já společně s asi pěti kamarádkami jsme tedy na ten konkurz šly. A Zdeněk Troška tam tehdy po mně chtěl, abych mu předvedla lehkou dívku z Václaváku, kterou balí vekslák. Takže jsem to předvedla, smál se, asi se mu to líbilo. Vzal by si mě rovnou na tu roli do Boty jménem Melichar, ale já už chodila do prváku, bylo mi šestnáct let, holka krev a mlíko, a ten film se odehrával na základní škole, kde dětem mělo být maximálně čtrnáct. Nicméně roli Blaženy psal už potom rovnou na mě, na tu konkurz nevyhlašoval.“
Jak jste jako mladá holka vnímala ten kolotoč okolo práce na filmu? Občas to bývá zdlouhavé, nudné čekání na záběr a podobně…
„Pro mě to byly úžasný prázdniny, jak jsem říkala, »Jahody« jsem natáčela mezi prvákem a druhákem na gymplu. Někdy to bylo fajn, jiné dny jsem si zase říkala, že bych byla radši někde u moře nebo pod stanem… Ale v každém případě to bylo nezapomenutelné. Ze všech stránek.“
V šestnácti už mají holky pubertu většinou za sebou, ale přece jen, dostat se v tomhle věku k filmu a stát se jeho hvězdou, to s vámi muselo zamávat. Jak se k vám třeba chovali spolužáci?
„Myslím, že spolužáci na gymplu z toho měli docela radost, my jsme byli parta. Co se mě týče, tak přiznávám, že mi to do hlavy trošku vlezlo, ale když jsem se po prázdninách, kdy se natáčelo, zase vrátila do školy, tak mi to z tý hlavy zase velice rychle vylezlo. (smích)“
Komentovali spolužáci třeba scény, kdy po lese běháte polonahá bez trička? S jakým pocitem jste to natáčela?
„Styděla jsem se. A neměla jsem z toho dobrý pocit. Tečka! (smích)“
Náctiletých vás v těch filmech hrálo víc. Stali se z vás kamarádi?
„Nejvíc jsem se asi kamarádila s Katkou Lojdovou (Tejfarka), která přišla ve druhém díle. Nebo s Jarčou Kretschmerovou (Evík). Musím říct, že s Petrou Pyšovou (Miluna) jsme byly rivalky ve filmu a moc dobrý to nebylo ani mimo natáčení. Opravdu jsme si nesedly. S Broňkem Černým (Venca) jsme si taky neměli moc co říct, až vlastně od druhého dílu jsme k sobě přistupovali jako kamarádi a pak už to bylo v pohodě.“
Zůstala jste s někým v kontaktu?
„Třeba právě s Broňkem jsme si občas volali, ale teď poslední dobou skoro vůbec. Je to škoda, ale jsme každý jinde, život jde dál.“
A z těch »dospělých« herců? Jaké máte zkušenosti s nimi?
„Strašně moc vzpomínám na Mirka Zounara (předseda Rádl). To byl strašně hodnej, milej člověk, kterej nám chytal ryby, chystal pohoštění… Nikdy mi nedal znát, že jsem mladší, že jsem neherečka a tak dále.“
Natáčela jste každý další díl se stejnou vervou jako ten první?
„U prvního dílu jsem nevěděla, co mě čeká, a měla jsem z toho hrůzu. V druhém díle mi bylo dvaadvacet a na ten vzpomínám nejradši. I na atmosféru na natáčení, tam jsem si to užívala. A třetí díl byl příjemný v tom, že jsme jeli do Itálie. Ale už to byla jiná atmosféra a přišlo mi to takový nastavovaný. Nicméně kdo by nechtěl jet natáčet k moři? (smích)“
K herectví jste se ale několikrát vrátila. Chtěla jste se stát profesionální herečkou?
„Je pravdou, že jsem se přihlásila na DAMU, tedy dala jsem si přihlášku. A nevzali mě. Já nejsem člověk cílevědomej ani ambiciózní, takže jsem se tím nechala odradit a odpískala to. Když mě někde nechtějí, tak se tam necpu. Ale Discopříběh 2 byl docela prima a pak se ještě po letech ozval Zdeněk Zelenka, kterému jsem hrála maličkou roli emigrantky v Kanadské noci s Dagmar Havlovou. Takže k herectví přistupuju tak, že je to jen určitá část mého života.“
Oslovují vás lidi jako Blaženu?
„Blaženy se nezbavím, to je nálepka, kterou mě označují všichni, až mě to štve. Každému říkám: Já se jmenuji Veronika! Jenže lidi si mě spojují s filmy a nikdo mi to neodpáře.“
Vzhledem k tomu, že jsou to v televizi snad nejčastěji opakované filmy, tak ani nemají šanci zapomenout.
„To mi nevadí, ty filmy byly správňácký a je to klasika. Jsem ráda, že lidi všechny ty hlášky znají a že je používají.“
Vy sama některou v běžném životě používáte?
„Jo! (smích) Jak mi Helena říkala: Blaženo, neser mě, tak já teď říkám to samé dceři! (smích)“
Setkáváte se i s nějakými negativy?
„Národ si pořád myslí, že za každou reprízu mi přistane na účtu několik tisíc. Není to pravda!“
Co podle vás stojí za úspěchem trilogie Slunce, seno...?
„Lidem se líbí, protože je v nich dobře vyhmátnutý život na vesnici. Já sama teď žiju mimo Prahu a musím říct, že řada postav z filmu by se k nám do vesnice hodila, a naopak řada lidí od nás by byla náramně použitelná do těch filmů! (smích)“
Kdyby Zdeněk Troška řekl, pojďme udělat ještě jeden díl, šla byste do toho?
„Já nevím… Asi bych se hodně rozmýšlela. Ale on to hlavně nikdy neřekne. Takže to neklapne.“