23°C
Loni vám umřel tatínek Radoslav. Nemrzí vás teď, že jste kdysi rodičům tak vzdoroval?
„Ale to byla spíš taková klukovská tvrdohlavost, snaha za každou cenu prosadit svou vůli. Že bych byl v nějaké zásadní opozici proti otci, to nikdy nehrozilo. S tatínkem jsme byli vždycky parťáci. On nikdy nevytvářel umělou autoritu, vždycky u něho vyplynula přirozeně a kamarádsky. Nikdy ze sebe nedělal hvězdu, naopak, dokázal si ze sebe tropit legraci. Taky miloval máminy fóry. Máma má totiž úchvatný smysl pro humor. A tátu dokázala skvěle rozesmát – třeba když táta o něčem hovořil vážně a ona to dokázala jedním slovem shodit. Nebo ho imitovala. Já mám legraci taky rád, dokonce bych řekl, že smysl pro humor je pro mě nezbytný pro jakýkoli vztah.“
Napadne vás někdy se s ním srovnávat? Jaký byl ve vašich letech, v čem jste si podobní a v čem ne?
„Jeho smrt mě zasáhla, ale že bych se trápil nějakým srovnáváním, to ne. Spíš se zájmem pozoruji, že mezi našimi životy existují paralely. On si třeba zhruba v pětadvaceti letech vážně pochroumal páteř a byl s tím několik měsíců v nemocnici, já si zase zhruba ve stejném věku zranil kotník a taky jsem s tím ležel asi tři měsíce. On se taky, podobně jako já, brzy oženil, pak rozvedl. I on hodně důvěřoval lidem a občas na to doplácel. A taky mi říkal, že kolem třicítky začal fyzicky růst. Já teď na sobě taky pozoruji, že nabírám svaly. To jsou asi ty geny Brzobohatých: Měli jsme v rodokmenu námořníky a další jiné šlapáky!“
Vy takhle pátráte po předcích?
„Ne, ale docela mě to zajímá. Jednou bych docela rád prozkoumal celý ten náš rodinný strom, koho všeho jsem potomek. Táta se zmiňoval, že tam snad byla i nějaká polská hraběnka. Zjistit, že jsme měli někde zámek, to by mě pochopitelně bavilo.
Nesrovnáváte v duchu to, jaké role dostáváte vy a jaké měl on?
„Nemám potřebu. Já vlastně nejsem herec, nikdy jsem to nestudoval a necítím se na to. V hraní nemám žádné ambice. Odmítl jsem i hodně nabídek na role, protože jsem usoudil, že bych na ně prostě nestačil. Komickou postavu v Karlínském divadle snad zvládnu, ale Hamleta hrát nemůžu. Nejsem herec, který umí zahrát cokoliv.“
Váš otec byl hlavou rodinné scény, pražského Divadla Radka Brzobohatého. Musel jste čelit tlaku, abyste ho v téhle roli nahradil?
„Divadlo vždycky vedla maminka. Upřímně řečeno, kdyby to nechala na tátovi, zkrachovalo by. Táta na praktické věci nebyl. A moc oceňuji, že ani po otcově smrti na mě máma do většího zapojení v divadle netlačila. Uznala, že mám talent spíš na jiné věci. Já fakt nejsem typ komedianta, který by chtěl umřít na jevišti. Já tak spíš na Bahamách s nějakým hudebním nástrojem v ruce.“
To, že jste víc muzikant než herec, si teď dokazujete novou deskou? Nakonec, jmenuje se Identity…
„To ani ne. Já jsem snad už předtím v muzice udělal vcelku dost. Hrál jsem se skupinou Bůhví a už s ní jsme vydali desku. Teď mám vlastní kapelu, koncertuji, dělám scénickou a filmovou hudbu, muziku k reklamám. Ta deska je spíš takový zápisníček mých osobních nálad. Když přijdu domů a jsem plný nějakého pocitu či zážitku, obvykle to vyjádřím i hudbou. A k téhle desce, i když jinak moc psát neumím, jsem udělal i texty.“
Našel jsem na ní písničku Sedm, která je o odcizení ve vztahu. To jste psal o svém nevydařeném manželství?
„Může to tak vypadat, ale ve skutečnosti je to o manželství mého kamaráda, znal jsem i jeho tehdejší ženu. Jednou jsme spolu někde seděli, on mi povídal o svých trablech a já to pak dal do té písničky.“
Tu náklonnost k hudbě jste podědil po tátovi?
„Ano, ale i po mámě. Ta krásně zpívá. Když jsme třeba s rodinou opékali na zahrádce buřty, sedávali jsme pak u ohně. My s tátou jsme hráli na kytary a maminka zpívala krásné slovenské a cikánské písničky. Možná tam poprvé uznali, že jsem hlavně muzikant, mámu bavilo, že umím zahrát všechno, na co si vzpomněla. Muzicírovali jsme i o Vánocích na Štědrý den, před nadílkou mě táta vždycky nutil hrát a zpívat koledy. To bylo vždycky mučení: Už jsem viděl tu hromadu dárků, ale nemohl jsem je rozbalit, protože nejdříve jsem musel zpívat koledy. Přes to nejel vlak.“
Tatínek byl taky velký hudební talent, nepletu-li se.
„Hrál výborně na kontrabas a na housle. Kvůli hře August August se ale dokázal naučit i na trubku, pro jeden televizní seriál zase na saxofon. My jsme si s tátou v hudbě výborně rozuměli. A nejen v hudbě.“
Stihli jste si spolu i všechno říct?
„Myslím, že jsme si řekli všechno, co se dalo… Až do konce jeho života jsme měli skvělý vztah. Proto se mi o něm hovoří vcelku volně, myslím, že tam nezůstal žádný dluh. Dokonce jsem schopen o jeho smrti i trochu vtipkovat. Pro dobročinnou nadaci Táni, která pomáhá seniorům, jsme teď vymýšleli jeden pořad. Mají do něj přijít známé dvojice z různých generací. Třeba otec a syn. A tak jsem se s Táňou bavil myšlenkou, že bych tam přišel s tátovou urnou! A že bych ji ještě mohl, jako v pořadu anglické komické skupiny Monty Python, jakoby rozsypat. Já vím, že je to cynický humor. Ale myslím, že tátu by to moc bavilo.“
Očima autora
Ondřej Brzobohatý vypadá při rozhovoru zprvu skoro zakřiknutě. Pak ale zjistíte, že je to nejen vtipálek, ale založením i dobrodruh – zranění kotníku, které si před několika lety přivodil, si způsobil při canyoningu, adrenalinové zábavě, při které se skáče do vodopádů. „Poprvé jsem skočil podle pokynů našeho průvodce a nic se mi pochopitelně nestalo. Ten zážitek mě ale tak vybudil, že jsem pak bez varování sám skočil z pěti metrů do jiné peřeje. Jenže pod ní bylo jen asi půl metru vody, a tak to tvrdě odnesl kotník,“ vzpomínal. Dnes už ho prý adrenalinové blázniviny naštěstí tolik nepřitahují.
