V roce 1989 vám auto způsobilo mnohem horší komplikace. Jeden den jste byl herec, sportovec a idol dívek, druhý den po autonehodě invalida. To vás muselo psychicky určitě zdeptat…

„Ono to takhle nebylo. Nehoda mi způsobila vážné zranění hlavy. Strávil jsem proto tři měsíce v hlubokém bezvědomí, pak jsem měsíce mohl jen ležet a koulet očima. Po nemocnicích jsem byl dva roky! Skutečně šlo spíš o to, jestli vůbec budu žít – původně mi nedávali skoro žádnou šanci. 

Cítil jste křivdu? Proč zrovna já?

Na nějakou ukřivděnost jsem ani nepomyslel. Herecké plány v diáři jsem ostatně měl jen na rok, po dvou letech už žádné nebyly. Ale hlavně: Svět těžkého maroda se rozšiřuje pomalu, nejdříve řešíte jen to, co se děje ve skořápce vašeho těla. Pak na posteli a v nemocničním pokoji. Teprve časem vás začne zajímat i chodba. A až po dlouhé době i to, co se děje za zdmi nemocnice.

Opravdu jste z té změny nikdy nepropadal depresi?

Byl jsem jen šťastný, že jsem dostal další šanci. To zlepšování postupovalo po malých krůčcích. Ne že bych byl jeden den na vozíčku a druhý Jura. Čas mi přitom běžel jinak než zdravému. Na začátku mi měsíce připadaly jako dny. Po probuzení jsem měl ve vědomí prostě černou díru.

Lékaři se ale tehdy v jedné věci shodli se senzibily a shodně radili mým blízkým: Musíte na něj mluvit a mluvit. I když třeba vypadá apaticky, jeho podvědomí to vnímá. A opravdu, moji rodiče a přítelkyně za mnou chodili a stále mi něco vyprávěli.

A jednou v únoru 1990 řekl táta jednoduchou větu: Havel už je prezidentem. Bylo to, jako kdyby mi vložili do hlavy šém. Najednou mi v hlavě všechno sepnulo. Do chvíle nehody jsem si zase pamatoval všechno. Tu dobu potom ale stále ne.

Na žádné světlo v tunelu si nepamatujete?

Žádný takový konkrétní zážitek nemám, ale o tom, že tyto věci existují, nepochybuji. Prostě to vím. Stejně jako věřím, že mi pomáhalo i to, když mě po nějakou dobu chodili k nemocnici podpořit přátelé. Jen stáli pod oknem a vždy v šest ráno na mě společně mysleli. Z toho si i pamatuji, jak jsem vždy pocítil nával energie.

Teď se z podobné nehody probouzí Michael Schumacher. Uvědomil jste si, že je na tom vlastně podobně jako vy v roce 1990?

Když jsem teď o Michaelovi četl, mnohokrát mě napadlo, že je na tom podobně, jako jsem byl já. Moc mu držím palce.

Se Schumacherem máte společné i to, že jste byl taky dobrý sportovec. I vy jste byl skvělý lyžař. O to jste ale přišel.

O něco jsem přišel, něco jsem získal. Mnohokrát jsem si říkal, že se mi to asi stalo proto, abych si uvědomil, co je v životě doopravdy podstatné. Ale sport mám pořád rád. I k tomu lyžování jsem se trochu vrátil.

Jak se dá lyžovat na vozíku?

Existují takové zvláštní lyže, říká se jim monoski. Je to vlastně vozík na jedné lyži.

Pamatuji si vás ve formě třeba jako fanouška z fotbalového filmu Proč?. A co v životě – patřil jste někdy ke klukům, co řádí na stadionech?

Já jsem byl spíš fotbalista, hrál jsem hodně a docela slušně. Fandil jsem Bohemce, někdy v šestnácti jsem chodil do Ďolíčku na zápasy s vlajkou a šálou. Žádný bordel jsme ale nedělali. Fandit v kotli bylo tehdy fajn, vyrůstal jsem v době, kdy Bohemka zářila. A když jsme ve Vršovicích vyhráli tři nula, to byl krásný pocit, být součástí té party.

Vedle herců hráli v Proč? skuteční členové sparťanského tvrdého jádra. Bylo těžké s nimi natáčet?

Přijali nás docela dobře, líbilo se jim, že natáčíme něco o jejich světě. Takže nás brali jako spojence. Režisér Karel Smyczek to s nimi ale neměl lehké – jim se totiž občas stíral rozdíl mezi skutečným světem a filmem! Strejčkovi Jedličkovi třeba při natáčení opravdu obtáhli jeho červený mercedes pětikorunou. A ty klubové znaky nad nimi měly přímo magickou moc.

Jak to myslíte?

V komparzu byli samí sparťani. Část z nich ale musela hrát i příznivce jiných klubů. Třeba tam je scéna napadení autobusu – na ni půlka komparzistů dostala modrobílé šály a vlajky Baníku. A přestože to byli jejich kamarádi ze Sparty, s barvami Baníku se z nich stali nepřátelé a porvali se do krve. 

Setkali jste se i po tom, co viděli film? Nebyla to zrovna lichotivá zpráva o Spartě.

Jak jsem říkal, když jsme natáčeli, docela nás brali. Pak ale zjistili, že to není zrovna adorace jejich klubu, a málem jsme dostali na budku. Jednou jsme se s nimi potkali a už nebyli vůbec přátelští: Moment, my jsme mysleli, že jste s námi, a vy jste nás zradili, vyjeli proti nám.

V té době jste taky hrál hlavní roli ve filmu Bony a klid...

Natáčelo se to souběžně.

Jestlipak jste v té době chodil »nakupovat« k nějakým vekslákům? Třeba abyste si pořídil džíny?

A víte, že ne? Přitom naši bydleli kousek od Tuzexu, který byl pod věžákem na Pankráci. Jako kluk jsem se tam rád chodil dívat do výlohy na tuzexové hračky, třeba na vláčky. Ale veksláky, kteří se kolem toho motali, jsem vůbec neznal. Džíny mi někdo koupil. Když mě režisér Vít Olmer oslovil, abych hrál v Bony a klid, byla to pro mě úplně nová zkušenost.

A při natáčení jste nějaké veksláky potkal?

Ano, někteří tam hráli sami sebe. Třeba jsme měli ve scénáři nějaké hlášky a  oni říkali: Hele, to je moje hláška! Bylo docela zvláštní zjistit, že tenhle svět existuje.

Jednou jsme natáčeli v nějakém veksláckém podniku a ohlásili tam do mikrofonu: Vítáme nejbohatší invalidní důchodce v Československu. Oni se všichni pokoušeli vyřídit si nějaké invalidní papíry, aby nemuseli pracovat a mohli se věnovat vekslování.

A pak si pamatuji, že se objednávalo šampaňské a nalévalo se do pyramidy skleniček. Něco takového jsem u nás v činžáku ani na fotbalovém tréninku nezažil.

To byl hlavní důvod, proč na to natáčení vzpomínáte?

To ani ne. Spíš tam byla skvělá parta. A Vít Olmer a kameraman Ota Kopřiva nás svým nasazením přesvědčili, že odhalit tohle podsvětí je důležité téma. Připadali jsme si skoro jako disidenti – podávali jsme zprávu o něčem, co podle úřadů a oficiálních médií ani neexistovalo.

Kdy jste se dozvěděl, že budou Bony a klid pokračovat? A že v nich zase budete hrát?

Před několika lety jsem začal učit práci s hercem na FAMU a na chodbě jsem potkal Víta Olmera. Měl jsem radost, že je zase plný energie a v pohodě, i když měl za sebou vážnou nemoc a transplantaci. Měl ale i nový scénář a to, že se budou točit nové Bony a klid, mě nadchlo.

Ono se o tom už dlouho mluvilo, já jsem vždycky říkal, že bych do toho zase šel, ale že musí být dobrý scénář. A teď ho Vít sepsal, takže bylo fajn se zase setkat s celou tou kumpanií a dělat film, který má smysl.

Ale prý tvrdíte, že jde spíš o nový fi lm se známými hrdiny.

Všichni se přece měníme. Když někoho po pětadvaceti letech potkáte, mnohdy ho ani nepoznáte, nevíte, co se s ním dělo v mezidobí. Takže se skoro nedá navázat na něco, co bylo před čtvrt stoletím. S filmovými hrdiny je to podobné. Je fajn, že jsou tam stejné postavy, ale pokračování to je jen částečně.

S původními Bony a klid má ale společné to, že obsahuje zase významná odhalení, tentokrát mafiánských vazeb, o nichž se moc nemluví. A taky je skvělé, že je to film zábavný.

Vy hrajete od dětství. Dokonce jste při natáčení zažil i Vladimíra Menšíka.

Bylo mi osm, ale pamatuji si to dobře. Dal nás dohromady pan režisér Dudek, potkali jsme se v povídce Lokomotiva. Pan Menšík představoval rozšafného strojvůdce a já kluka z neuspořádané rodiny. Strojvůdci se kluka, který utekl z domova, zželí, sveze ho na lokomotivě a pak spolu zažijí Štědrý večer.

Bylo to fajn natáčení?

Bylo to několik nočních natáčení na testovací železniční dráze u Kolína. Tyhle nočky jsou obvykle pro herce dost otrava, všichni si spíš říkají: Už abychom to měli za sebou. Vzpomínám si ale, že jakmile přijel Menšík, najednou se všechno rozzářilo. Řekl pár frků a všichni se nabili jeho energií. Přitom už taky měl za sebou určitě dlouhý pracovní den.

Jak se choval k vám, usmrkanci?

Moc hezky. Asi ho to hraní s malým klukem docela bavilo. S panem režisérem měli přitom takové specifické humorné poznámky, štengrovali se. Jednou mu po mém dialogu Dudek řekl: Láďo, přidej, mladej je dobrej.

Očima autora

„Honza Potměšil je prostě sluníčko,“ říkají všichni. Faktem je, že úsměv mu zmizí z tváře jen málokdy. Když jsme Honzu v jednom bytě v Pařížské ulici v Praze fotili, postěžoval si však, že v poslední době dostává v divadle samé záporné role! „Vy herci ale obvykle hrajete padouchy rádi, ne?“ poznamenal jsem. Potměšil se zamyslel: „Já je moc nemusím... Vždycky musím dávat pozor, aby ten darebák, kterého hraji, zůstal na jevišti. Abych si to nepřenesl do normálního života. Když to herec neudělá, je to průšvih!“