Blesk: Z posledního soudního jednání jste se omluvila. Co vám bylo?

Deana Jakubisková: Byla jsem vážně nemocná. Je mi velice líto, že se objevily články, že se vyhýbám soudnímu jednání. Aniž by si někteří novináři ověřili skutečnost. Nemám opravdu jediný důvod, vyhýbat se soudu, neboť i já bych chtěla mít tuto záležitost již za sebou. To mi tedy fakt můžete věřit.

Prý byl nemocný i váš muž. Jak to snášel po náročné transplantaci srdce?

Pravda je, že Juraj onemocněl první a já až týden po něm. Ale už je v pořádku. Ve čtvrtek dostal Křišťálový vavřín za dosavadní přínos filmového umění. Užil si to navzdory tomu, že ještě oba pokašláváme.

Má tedy Juraj dost sil na natáčení jeho vysněné Slovanské epopeje?

Myslím, že má víc sil než při pracích na Bathory. Je to skutečně zázrak. Věřím, že to není náhoda, že tu má ještě nějaké poslání, že to Bůh chce. Náš Zapomenutý epos není jen o nás Slovanech, ale i o hledání nejvyšší síly v průběhu lidských dějin.

Vraťme se k vaší nehodě. Jak ji s odstupem 2 a půl roku vidíte?

Je mi moc líto, co se stalo, ale vinná se necítím. Došlo k nešťastné události, která se může přihodit každému, kdo řídí vozidlo. Nikomu bych nepřála to zažít. Umím přiznat chybu a kdybych věděla, že jsem něco zanedbala, postavím se k tomu čelem. Chápu pozůstalé, že přišli o člena rodiny a mají potřebu najít viníka. Z jejich pohledu jsem to já. Jenže někdy se věci stanou tak, že viník není ten, kdo je po ruce. Mrzí mě, že přestože jsem jim projevila upřímnou soustrast, neboť je mi opravdu líto jejich ztráty, naustále vyvíjejí na média nátlak, abych se doznala.

Takže vy se vinna necítíte?

Skutečně jsem přesvědčená, že jsem nic nezanedbala, nejela jsem rychle, pán vyběhl spoza auta v protisměru přímo pod kola mého vozu. Je mi to líto, ale vinná se necítím. Věřím, že soud bude spravedlivý, nezbývá mi než doufat v objektivnost a nestrannost soudu.

Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu se může řidič, který srazí chodce na přechodu, dostat do vězení až na 8 let. Máte z toho strach?

Vždy záleží na okolnostech případu. Zmíněné rozhodnutí NS se týkalo případu, kdy řidič jel nepovolenou rychlostí v obci. Řidič vozidla jedoucího před ním před přechodem zastavil, aby dal přednost chodcům. Druhý řidič ale přechod projel. Takový způsob jízdy označili soudci za nejagresivnější. Je to tedy jiná situace, protože já jsem jela povolenou rychlostí, rozhlédla se před přechodem na obě strany a v žádném případě se má jízda nedá považovat za neohleduplnou natož agresívní. Věřím, že slušný, bezúhonný člověk se nemůže dostat na 8 let do vězení, ani když se mu stane nešťastná nehoda. Nebojím se ani z toho důvodu, že se nyní projednává mé odvolání a v trestním řízení platí zásada, že soudci, který odvolání projednává, není dovoleno změnit rozsudek k horšímu.

Jaký máte dojem z dosavadního jednání?

Byl vydán rozsudek, s nímž nesouhlasím, proto jsem se odvolala. Soud na jednu stranu uvádí, že jsem dostatečně nesledovala situaci na pozemní komunikaci, na stranu druhou však připouští, že se chodec před vstupem na přechod nepřesvědčil, zda nejede nějaké vozidlo. Porušil tedy své zákonné povinnosti. Ve výsledku to ale soud nezohlednil. I chodec má ale své povinnosti.

Rok jste neřídila auto. jaký máte nyní pocit za volantem?

Vždy jsem byla opatrný řidič. Teď trpím i jako spolujezdec. Moc nejezdím, většinou řídí někdo jiný. A já ho nervuju. Mám strach. Vidím chodce a už se děsím, že vstoupí do vozovky. Jsem nesnesitelná. Vidím teď všechny nástrahy, stresuju se i když padne zelená. Prostě se bojím, že si můj řidič projde  tím, co postihlo mě.

Změnila vám nehoda s úmrtím chodce nějak život?

Je to zkušenost, které se do smrti nezbavím. Ničí mě, že se podobným věcem nedá zabránit. Nemohu je ovlivnit, a to je strašně hluboké poznání. Máte pocit, že ovládáte svůj život, že ho máte v rukou a najednou začnete přemítat, jestli se to nemohlo stát jinak. Rozhodně bych ale raději zmoudřela jiným způsobem!