Jak to tenkrát bylo?
„Bylo mi 28 a vzala jsem si produkčního v televizi. On je strašně bezvadnej, dodnes jsme kamarádi, ale já to tehdy nedokázala docenit.“
Tak proč jste se vdávala?
„Hecovali jsme se, že se nikdo nechceme nikdy vdávat ani ženit, až jsme se z hecu vzali. A vydrželo nám to dva roky.“
A pak jste se z hecu rozvedli?
„To ne, bylo to vlastně kvůli mému nynějšímu manželovi. To spolu souviselo.“
S hudebníkem Jaroslavem Petráskem jste už 23 let, spolu už ale nevystupujete. Proč?
„Je to jedno z tajemství našeho dlouhého vztahu. Když jsem opustila v roce 1988 Schovanky, začala jsem vystupovat s kapelou, kde Jarda hrál. Byli jsme spolu pořád, 24 hodin denně, to byla velká zkouška. Trvalo to 15 let. Dnes už si to nedovedu představit. Takhle je to mnohem lepší, Jarda teď vystupuje s Františkem Nedvědem. Prý se k nim možná vrátí i Honza Nedvěd…“
Váš manžel, se kterým máte dceru Anežku (20), vypadá jako velký kliďas.
„To jsou mimikry, je to ještě větší nervák než já.“
Takže vaše soužití je trochu »Itálie«?
„Občas si to vyříkáme, zakřičíme si na sebe, urazíme se, prostě jsou tam pořád emoce, což je podle mě strašně důležité. Kde nejsou už žádné emoce, tak takový vztah je mrtvý.“
Byla jste takhle divoká, už když jste začínala v orchestru Gustava Broma?
„Tehdy jsem se teprve rozkoukávala, jako jediná velmi mladá holka jsem tam s těma chlapama v orchestru poměrně dost zkusila.“
Jak to myslíte?
„Dobírali si mě, nebo mě možná chtěli získat, já nevím, ale způsobem, na který jsem nedokázala reagovat. Ty jejich vtípky mě skličovaly… Byli to vynikající muzikanti, ale hodně mě vytáčeli.“
Proto jste v orchestru skončila?
„Ten hlavní důvod byl jiný – Gustav Brom začal dělat komponované pořady s Vondráčkovou a Kornem a pro mě už nebylo místo. No a pak přišla v roce 1982 nabídka od Schovanek a stěhovala jsem se do Prahy.“
To byly pro změnu zase samé ženy…
„Zase nová zkušenost. Ve 22 jsem byla v rozletu a docela řádila.“
Víno, muži, zpěv nebo sex, drogy a rock’n’roll?
(Směje se) „To první! Každopádně v Praze mě to dost semlelo, bydlela jsem, kde se dalo. Třeba v malém pokojíčku vedle černé hazardní herny, dost často jsem se v noci klepala strachy.“
Což bohužel nebylo ve vašem životě naposledy, několikrát jste byla smrti nebezpečně blízko.
„Všechny ty situace beru jako varování, zároveň ale cítím, že když jsem to všechno přežila, tak tady mám ještě být.“
Před 24 lety jste přišla málem o život při autonehodě...
„Bylo to na jaře 1989, jeli jsme v noci z koncertu a srazili jsme se s neosvětleným obrněným vozem sovětské armády. Jediný, co si pamatuju, je, že jsem nemohla ven z auta. Měla jsem zakrvavené ruce, bouchala na okno a ty Rusáci tam kolem jen stáli a čuměli. Až pán, co jel kolem v náklaďáku, mi pomohl mi ven. Dost mě ta nehoda pochroumala, hlavně v obličeji, lékaři se mnou měli hodně práce. A jak vidíte, pár jizev mám dodneška…“
Nejsou skoro vůbec vidět a působí spíš zajímavě…
„To samé mi jednou řekl i Boris Rösner, přišel ke mně, pohladil mě po tváři a řekl: Pikantní jizvičky…“
Další těžkou životní zkouškou pro vás před několika lety byla strašlivá diagnóza: rakovina!
„Vyslechnout si takovou diagnózu bylo samozřejmě hrozné. Zachránilo mě samovyšetření prsou, když jsem odhalila bulku a okamžitě šla k lékaři. A nemoc tak zjistili včas. Mnoho žen si to bohužel nechá rozjet a pak už je pozdě. “
To bylo opět jen o vlásek.
„Byla to vrcholná životní zkouška. Absolutně jsem se od té doby zklidnila a vůbec se už nezabývám tím, co nemohu ovlivnit, hrozně se mi ulevilo…“
Takže únavový syndrom a bolavá záda, která vás prý trápí, jsou vlastně prkotina…
„Syndrom je už pod kontrolou, moc jsem se přepínala. A záda? Mám vychýlený obratel, a tak cvičením posiluji zádové svaly. Cvičení doma mě nebaví, ale musím, jinak skončím na sále s páteří.“
Neomezují vás tyhle potíže ve vaší práci, tedy při koncertování?
„Ne, zvládám to v pohodě… A těch koncertů mám hodně, nestěžuji si. Dělám divadla, kulturáky, žádné obrovské stadiony. Lidi chodí, nikdy to není fiasko, musím zaklepat…“
Vždyť jste také první dáma české country! Považujete se sama za královnu tohoto žánru?
„Nemám ráda škatulkování, nepovažuji se vyloženě za country zpěvačku, líbí se mi šanson, blues i folk. Chci, aby moje písničky měly melodii, text, který něco říká, a kam to kdo chce řadit, to je mi úplně jedno.“
Letos poprvé budete mít samostatný koncert v Lucerně, kdy se uskuteční?
„27. listopadu. Přistupuji ke koncertu v Lucerně, kde v minulosti vystoupilo mnoho velkých osobností, s pokorou, ale vím také, že teprve teď si koncert užiju a snad si to i můžu dovolit. Mým hostem bude Spirituál Kvintet a taky můj dlouholetý britský kolega Jamie Marshall. Tak věřím, že si koncert užijí i diváci.“
Věro, prý vám hodně lidí říká Martino, proč?
(usmívá se) „Asi to ke mně líp jde než Věra. Vzniklo to z mého příjmení Martinová, které jsem si vybrala v kalendáři křestních jmen. Martino mi třeba vždycky říkala i Helena Růžičková.“
Proč jste se vlastně přejmenovala, vaše dívčí jméno Šolínová nebylo zas tak hrozné…
„No, když jsem byla v Brně, tak jsem tím jménem hodně trpěla. Dáte »u« místo »o« a už je to špatně a každý se směje.  Takže když mi kdysi Karel Vágner řekl, že s tímhle jménem to rozhodně nepůjde, vůbec jsem se nebránila.“
