Vy jste vždycky dostával role hodných chlapů…
„Ano. Hodných, až trošku blbých.“ (směje se)
V seriálu Ordinace v růžové zahradě hrajete poprvé pěkného grázla.
„To máte pravdu. Ti dobráci mi asi byli přiřknuti i díky mému vzezření. A musím říct, že je to škatulka, ze které se strašně špatně vymaňuje. Kladné role ale diváky vlastně většinou nudí. Je to zvláštní. Takže musím poděkovat producentce Lence Hornové, která si vzala na bedra mě do role Bohdana obsadit. Ale samozřejmě že se objevovaly obavy typu: Zounar, ten vesnickej balík, v roli nějaké svině? No, to se necháme překvapit…“
Předpokládám, že i ty pochybovače už jste přesvědčil.
„No tak snad ano. V životě jsem se setkal s dost lidmi, kteří měli ještě horší charakter než Bohdan Švarc. A samozřejmě že jako herec takové typy a zkušenosti vykrádám. V mé roli se rozhodně obtisklo dost reálných postav.“
Takže myslíte, že se tam někteří poznávají?
„Nevím, ale asi spíš ne. Lidi, kteří takoví jsou, většinou sami sebe vnímají hrozně pozitivně. Mají pocit, že jejich chování v dnešní tvrdé a bezcharakterní době je správné. Je to omyl. Žádná doba neopravňuje k tomu, aby se člověk choval jako hovado.“
Nebál jste se ale trochu, jak vás budou v záporné roli vnímat diváci?
„Ti to ale vnímají velice pozitivně, což mě mile překvapilo. Několikrát už se mi stalo, že za mnou někdo přišel a říkal mi: Pane Zounare, vy hrajete tak »nádherou« svini! Mě to tak baví, jakej v té Ordinaci jste! Berou to prostě tak, že jde o roli, a nespojují si mě s ní. Někdo mě prostě jako herce má rád, někomu jsem jedno a někoho štve už jen fakt, že vůbec žiju.“
Třeba Josef Vinklář už se ale nálepky doktora Cvacha nikdy nezbavil…
„Pepíček Vinklář byl můj profesor na konzervatoři. A vždycky říkal: To je tak nespravedlivý! Člověk natočí filmy, hraje v divadle hlavní role, a vždycky už pro lidi budu Cvach! Ale to je známka toho, že to byla neuvěřitelně pojatá role.“
Inspiroval jste se u něj aspoň trochu?
„On v Nemocnici často používal gesto, kterým si jakoby uhladil vlasy. A to občas použiju taky. Vzdávám mu tím jakýsi hold. Tak, Pepíku, zdravím do nebe!“
Upřímně – proč herec vezme roli v nekonečném seriálu? Vy už jste hrál v několika. Opravdu vás to tak baví, nebo jsou v tom hlavně peníze?
„Pro herce jsou seriály jednoznačně obživa. Nicméně doba je taková, že z natáčení můžete kdykoliv vypadnout. Takže k tomu nelze přistupovat tak, že chodíte do Kolbenky a děláte pásovou výrobu. Musí to fungovat, musíte hrát, vytvořit postavu… Je to náročné, točí se hodně, ale to prostě musíte zvládnout. Když to nezvládnete, tak vás to po pár dílech samo vyplivne.“
Kromě seriálů hrajete i v muzikálu Děti ráje, ačkoliv nejste zpěvák. Jak jste k tomu přišel?
„My jsme opravdu životní kamarádi s Viktorem Mrázem. A ten se přátelí taky se Sagvanem Tofim, autorem muzikálu. Tomu se povedl opravdu majstrštyk a na ten má každý jednou v životě právo. Viktor se mě kdysi zeptal, jestli do toho projektu chci jít. A já vím, že má na tyhle věci čuch, takže jsem mu věřil a dobře jsem udělal. V dnešní době máme za sebou stovky představení a k tomu pětistému se blížíme. A pořád bývá plno. Já, Sagi, Lukáš Vaculík i Braňo Polák už máme něco naběháno a je vtipný, když si staří dědci hrají na třiadvacetiletý. To je trošku hukot. Ale myslím, že lidi si to opravdu užívají, a já jsem hrozně rád, že díky Viktorovi u toho můžu být.“
Vy jste začal s hraním hodně brzy, snad v patnácti letech. Stouplo vám to do hlavy?
„No jasně, já byl strašnej debil! (směje se) Vemte si, že vás najednou v tomhle věku každý zná, každý po vás chce podpis… Měl jsem hrozný móresy, sháněl jsem bony, abych si mohl pořídit adidasky a mrkváče, kouřil jsem marlborky a měl jsem ateliér. Byl jsem prostě mladý, bouřlivý a neklidný.“ (směje se)
Kdysi jste se ale vrhnul na podnikání, což úplně nedopadlo. To už vás herectví nebavilo?
„To ne, já herectví nechtěl opustit. Ale řeknu to úplně na rovinu – otevřel jsem si restauraci a dabingové studio zaprvé proto, že mě gastronomie i dabing hrozně bavily, ale především to byla touha být bohatý. Úplně nepokrytě přiznávám, že šlo o to, mít prachy. Je to velice plytká touha, ale je to tak. Dál se k tomu nechci vyjadřovat. Bylo to opravdu těžké období.“
Litujete toho zpětně, nebo se řídíte heslem, že všechno zlé je pro něco dobré?
„To pořekadlo jistě platí, ale nesmí to trvat moc dlouho. A tohle trvalo sakra dlouho a málem mě to zabilo.“
Když se vrátím k vaší roli Švarce v Ordinaci – on je hodně na ženské. Jak to máte vy?
„Já jsem samozřejmě v životě prožil několik dlouhodobých i krátkodobých vztahů, ale ten nejkrásnější a zároveň nejbouřlivější trval jedenáct a půl roku. Vzniklo z něj to nejkrásnější, co mi život mohl dát, a to je dcera Claudie.“
Vaše partnerka Simona je produkční, tedy dá se říct z branže. Měla pro vaše povolání větší pochopení?
„Samozřejmě že měla a má, s nikým jiným mimo tuto branži bych asi žít nemohl. V plné sezoně mám až osmadvacet představení za měsíc, to znamená osmadvacet prázdných večerů pro moji partnerku. A to není ideální. Simona se mnou ale zvládla prožít těch nejtěžších šest let, kdy Martin Zounar sice točil a pracoval, ale po svém pokusu podnikat byl sedm milionů v minusu. To je velká díra. Ale láska je schopná překonat strašnou spoustu věcí a úskalí a my se milovali fakt šíleně. Ale ty špatné věci nesmí trvat moc dlouho, jak už jsem říkal, nebo se štěstí a láska prostě časem unaví. Ale i když mám spoustu chyb, můžu o sobě s jistotou a bez pochybností říct, že jsem dobrým otcem. A Síma je skvělá máma, i když to mezi námi byla slušná Itálie.“ (směje se)
Vám se dcera narodila až v jednačtyřiceti letech, nechtěl jste se stát otcem už dřív?
„Já jsem rád, že to přišlo až v této době a v tomto věku. Myslím, že už jsem byl vybouřený. Obávám se, že dřív bych měl vůči rodině velké resty. Když se malá narodila, tak jsem čtyři dny slavil, to se přece musí, i když Simča z toho nebyla moc nadšená. (směje se) Ale jinak jsem s mýma holkama byl od prvních dní úplně u všeho, za což jsem rád.“
Chtěl byste ještě další dítě?
„Strašně. Já bych si to teď zase hrozně užil. Ale já mám jednu velkou vadu. Teda já jich mám víc, ale tahle ženy hodně štve. Já se totiž opravdu rád starám.“
To je vada?
„Ono to tak nevypadá, ale když už toho je moc, tak tím vyloženě prudíte. A já rád nakupuju, vařím, uklízím… Mám někdy pocit, že jsem spíš ženská. I když orientaci mám správnou.“ (směje se)
Mně to zní jako ideální muž
„To se nebojte, za chvilku byste byla taky pěkně zpruzená. Já vlastně beru ženě přirozenou funkci, kterou v té rodině má. Nezvládám být chvíli v klidu. Síma mi občas říkala: Vem si knížku, nebo aspoň obracej stránky, ale hlavně, prosím tě, mlč! Ale to se mi moc nedaří.“
Takže jste vlastně rodinný typ…
„Ano, se vším všudy. I s bačkorama.“
Jak jste říkal před chvílí, měl jste s přítelkyní jedenáctiletý vztah, pětiletou dceru Claudii… Nepřemýšleli jste o svatbě?
„My teď prožíváme období, které zrovna o svatbě není. Jde o docela zásadní odloučení, takže nic veselého. Ale i tím se asi jisté věci prověří, tak uvidíme.“
Uvažoval jste o svatbě vůbec někdy? Třeba před krizí?
„Já to řeknu takhle. Pokud se to mezi námi vyvine k lepšímu, tak bych se chtěl oženit a říct ano. Pro mě to něco znamená. Chtěl bych to prožít se ženou, kterou miluju, a to Síma bezesporu byla a je. Jen nás to prostě nějak semlelo. Můj kamarád Viktor Mráz mi jednou řekl: Martine, já vím, makáš, děláš, ale zapomněl jsi žít! Já teď přesně vím, pro koho chci a budu žít. Víte, každý odchod je vlastně návrat.“
Očima autorky
S Martinem jsme se sešli dvakrát – poprvé v jeho oblíbeném sushi baru kvůli rozhovoru, podruhé, když se fotil s dcerou Claudií na hřišti nedaleko svého domu. A pokaždé to bylo velmi příjemné, byl otevřený, dobře naladěný a i o nepříjemných věcech zvládl mluvit s vtipem a nadhledem.
