I po zranění jste zůstal věrný sportu. Jde to?
„Vždy jsem sportoval, dvanáct let jsem závodně jezdil na běžkách, k tomu běh, posilovna, kolečkové lyže, kolo… Člověk se toho naučí hrozně moc a já se k tomu na tom vozíku v podstatě vracím.“
Co je pro vás nejtěžší?
„Nejsem soběstačný, to je pro mě nejhorší. Byl jsem zvyklý starat se sám o sebe. Od šestnácti jsem byl pryč, žil jsem sám a teď jsem odkázán na pomoc druhých, hlavně rodičů. Ne, že bych s nimi nevycházel dobře, ale přece jen bych byl rád samostatnější. Jediná má záchrana je auto, ale bydlet sám rozhodně nemůžu.“
Takže stěhování nepřichází v úvahu?
„Asi až najdu někoho k sobě.“
Je těžké seznámit se?
„Samozřejmě není úplně jednoduché mít partnera na vozíku. Přiznávám, že tohle sranda není.“
Znáte vozíčkářské páry?
„Osobně ne, ale vím o několika lidech. Mají k sobě asistenty a fungují, mají rodinu…“
Na schůzku jste přijel sám autem. Musel jste si dělat znovu řidičák?
„Měl jsem jednu tréninkovou jízdu v rehabilitačním ústavu v Kladrubech, do žádné speciální autoškoly jsem nemusel. Najezdím toho víc než předtím.“
Našel jste něco, co vás po úraze nadchlo a jako zdravý člověk byste se k tomu nedostal?
„Že si udělám čas na svoje aktivity. Plním si sny. Třeba jsem byl na mistrovství světa v Oslu v severském lyžování. Kdybych nebyl na vozíku, tak se tam nepodívám. Nebo potápění.“
Co všechno musíte absolvovat, než jdete pod vodu?
„Klasický kurz v Praze v bazénu, potom se jede do lomu Leštinka u Chrudimi. Tam se jdou jeden nebo dva ponory a člověk může vyrazit k moři. Měl jsem možná tu výhodu, že jsem se potápěl už před úrazem a bavilo mě to. Licenci jsem ale neměl, teď už na ní pracuju.“
Co ještě děláte?
„Jdu jen do toho, co mě baví. Teď se třeba vrhnu na buggykiting, snowkiting. Jezdíte na buggy nebo monoski a táhne vás drak, který je podobný menšímu padáku či křídlu pro paragliding.“
Říká vám maminka, ať jste opatrný?
„Ta jo, ale vždy jdu do těch sportů s lidmi, kteří tomu rozumí a umí to. Je ale pravda, že spoustaaktivit tu vozíčkáři nedělají, takže to v podstatě s partou vymýšlíme, co a jak půjde. Jsme takoví průkopníci.“
Chcete ukázat, že lidé jako vy můžou aktivně žít?
„Určitě! Proč nadávat a být naštvaný, když člověk může relativně plnohodnotně žít.“
Lépe se s tím pak dá vyrovnat?
„Každý se s tím samozřejmě vyrovnává jinak a neříkám, že tohle je návod pro všechny, ale mně to hodně pomohlo. Prostě se vrátit do normálního života, mně v tom pomáhá práce nebo sport.“
Jakou práci děláte?
„Aktivit mám spoustu. Třeba projekt Bezbar, což je putovní bar, v němž hosty obsluhují vozíčkáři, nebo moderuji různé akce.“
Vím, že pro vás byl problém třeba telefonovat...
„Telefon je teď už super, ještě že přišly dotykový, mačkat tlačítka je pro mě složité. Taky vůbec nepíšu tužkou a pokud musím někde něco podepsat, je to těžké. Než uchytím tu propisku... V Kladrubech nás to ale učili poctivě.“
Máte přizpůsobený byt?
„Ne. Problém je v tom, že je to finančně velmi náročné. K běžné ceně za kuchyň přičtěte třeba dalších dvě stě tisíc za úpravy. Každá taková bezbariérová »vymoženost «, je dvakrát dražší, než ta normální.“
Dá se s tím něco udělat?
„Nedá, jsme Češi. Třeba v Německu, Anglii, stojí vozíček polovinu toho, co u nás. Navíc si ho tam nemůžu koupit, protože firma, která je sem dováží, má exkluzivní smlouvu. Sedačka, kterou jsem sháněl do koupelny, tady stojí dvanáct a půl tisíce a stát proplácí sto procent částky. V Anglii ji pořídíte za pět. Pak se není čemu divit, že sociální systém je tak vyždímaný.“
Co jste dokázal nebo udělal po úrazu a bral jste to jako úspěch?
„Když jsem vyjel první kopec a řízení auta. To mě hrozně osvobodilo. Zkrátka začínáte od nuly. Učíte se sám jíst, psát, čistit si zuby, učesat se…“
Nevzdal jste se...
„Myslím, že je to horší pro rodinu, než pro toho člověka samotného. Jsme normální, prostě jen sedíme, ale hlava nám funguje normálně. Čtyři lidi týdně po úrazu zůstanou na vozíku...“
Takže chodíte občas třeba i pařit?
„No jasně, jdeme se napít, proč ne? Tak třeba příště!“
Očima autorky
Pracovně jsme se potkali už několikrát a musím říct, že jsem ho nikdy neviděla zamračeného nebo se špatnou náladou. Při otázce, kam si sedneme, odpoví: „Já už přece sedím.“ Nebojí se o ničem mluvit a jediné, co nemá rád, je, když ho někdo lituje. To se pak možná na dotyčného malinko i zamračí.
