Jak se máte?
„A víte, že dobře? Těším se na jaro… A co že voláte?“
Zajímá nás, jak se vám daří.
„Ale prosím vás, už jsem stará, nikoho zajímat nemůžu. To jsou přece atraktivnější jiné herečky…“
Právě, že nejsou, paní Brejchová. Mohu se tedy na něco zeptat?
„Ptejte se a upozorňuji, že jsem několik let nedávala rozhovor. Važte si toho.“
Vážíme. Zajímá mě, tedy čtenáře Blesku, jaký je váš zdravotní stav. Prý už vám nosí v ešusu denně obědy a chodí k vám pečovatelka, tak špatně prý na tom jste...
„Prosím vás, co to je za nesmysl? Ty obědy nosí k nám do domu, ale lidem, kteří jsou mnohem starší než já. Já si ještě ledničku skutečně otevřít umím. Stejně tak se dokážu postavit ke sporáku.“
Tak to je skvělé! A ta pečovatelka?
„Žádnou nemám. Umím se pořád umýt sama. Mám ale v domě jednu sousedku, která mi někdy pomůže v takových těch praktických řemeslných věcech. A také mně přinese čas od času oběd, když se jí něco opravdu povede, a ví, že to mám ráda.“
Už pár let trpíte nedokrvováním mozku. Jsou to tři roky, co jsme spolu mluvily, a já se bála, že je to s vámi opravdu špatné. Teď jste veselá, vtipná, psychika se vám evidentně změnila.
„Každý rok jezdím do Nemocnice Na Homolce na kontrolu. Vždycky v březnu. Teď mi pan profesor udělal velkou radost. Řekl mi, že jsem na tom líp než před rokem nebo i před dvěma lety.“
Takže se uzdravujete?
„To ne. Víte, z tohoto se nejde uzdravit. Není to ale horší, čehož jsem se já a všichni ostatní obávali. Je to ale díky Pánu Bohu stabilizované a já se skutečně cítím líp.“