9°C
Televizní moderátorka je jistě prestižní profese, dostala jste se k ní přes tvrdé výběrové řízení? (usmívá se)
„Vůbec ne. Z kraje roku 1993 začali v České televizi sestavovat dva týmy, které si měly uvnitř televize navzájem konkurovat. Proti Televizním novinám šel Deník, proti komentovaným zprávám v deset večer na jedničce se tehdy začal vysílat Deník plus. A protože to takzvané soupeření mělo trvat jen rok a mělo být vlastně průpravou na vstup komerčních televizí na mediální trh, nikomu ze stávajících týmů se do toho moc nechtělo.“
Takže konkurz byl měkčí?
„On vlastně nebyl vůbec žádný, protože nabírali v podstatě kohokoliv, kdo měl alespoň minimální zkušenost s novinařinou a měl chuť se na rok zapojit. Tak se nás sešlo asi patnáct a dělali jsme v téhle sestavě prakticky všechno.“
Předpokládám, že vás hned před kameru nepustili…
„To ne, nastoupila jsem jako elévka do směny, psala jsem krátké zprávy, učila jsem se dělat titulky, hlídala jsem »četku« a zkoušela si i své první reportáže.“
Kdy jste se poprvé dostala před kamery?
„Asi po dvou měsících. Začala jsem v Minutách dne, což byl pětiminutový souhrn dne, žádné reportáže, maximálně tak fotografie.“
Jolana Voldánová exkluzivně! Někdo někdo, Karolina Hošek
A co se stalo po roce?
„Všechny ty týmy se spojily pod jednu redakci zpravodajství a já jsem se stala parlamentní zpravodajkou a k tomu navíc dostala na starost zdravotnictví…“
Ten obor vám ale nijak blízký asi nebyl…
„To ne, ale tehdy se to všechno dělo rychle, leckdy rozhodovaly náhody. Takže například, když kolega ze zahraniční redakce dostal před odletem prezidenta Václava Havla do USA pásový opar, bylo potřeba rychle najít náhradu. Kdo má platný pas? Voldánová, výborně, jedeš! řekli mi a jela jsem. Strašně jsem se toho bála, musela jsem stíhat zaplacené linky, bylo to ve velkém stresu. Ale povedlo se. A byl to pro mě velký zážitek.“
Z návštěvy vznikl dokument, který se pak vysílal, tuším, když zemřel Václav Havel.
„Ano, a jedna moje kolegyně mi tehdy říkala, že mě viděla v titulcích i na záběrech a zeptala se: „Proč to ale namlouval takový dětský hlásek?“ No a ten vysoký hlásek byl můj, také jsem na něm později musela hodně zapracovat, abych si ho posadila níž a nepůsobila pořád jak patnáctileté štěně…“
