Váš otec byl jedním z nejslavnějších muzikantů. Nikdy jste se proti němu nebouřil? Z dětí slavných se často stávají rebelové.
„Já to rozhodně nedělal. Ono je to dáno naší specifickou rodinnou historií. Tátův otec Karel byl český Vídeňák s přísnou výchovou. Děti tam rodičům vykaly! Můj táta byl ale, asi právě proto, docela jiný. Asi to byla reakce na tu pradědovu přísnost. Tatínek razil laskavý výchovný přístup, byl to prostě umělec a nesmírně tolerantní člověk. Když teď vzpomínám, vlastně jsem nepotkal člověka, který by se na tátu zlobil, nebo cítil proti němu zášť! Já osobně s ním měl vztah spíše přátelský, byli jsme kamarádi, nikdy mě autoritativně nezastrašoval.“
Možná vás spojilo i to, že vám umřela maminka a jemu milovaná žena...
„Přesně. Máma umřela na rakovinu, když mi bylo třináct. My jsme to s tátou a sestrou prostě museli zvládnout. To nás semklo, museli jsme se spojit, abychom vůbec mohli fungovat. Pro rebelii nebyl důvod ani prostor.“
Jak Karel Svoboda smrt manželky snášel?
„Když umřela máma, pro tátu to byla obrovská rána, Oni byli stoprocentně sehranná dvojka, opírali se jeden o druhého. Jenže maminka najednou odešla, navíc ještě poměrně mladá. Táta byl úplně vykolejený. Po pár dalších letech jsme navíc přišli i o mou malou sestřičku! Takový osud člověka poznamená do konce života.“
Do toho jste ale zjistil, že má váš otec novou ženu. Vendulu Svobodovou.
„Ideální to samozřejmě nebylo, ale celé to období po mámině smrti bylo těžké. Když se mě jednou táta zeptal, zda Vendula může přijít bydlet k nám do Jevan, souhlasil jsem. Byl jsem sice teenager, ale měl jsem dost rozumu na to, abych věděl, že je toho na tátu dost a že mu hlavně musím pomáhat. On si zasloužil ve svém životě restart a Vendula ho do toho života vrátila. Takže jsem respektoval, že táta potřebuje novou partnerku. On sám rád říkal, že musí jít v životě dál jako ledoborec, protože jinak by se musel oběsit na nějakou větev. No, vydržel to ještě pár let.“
To zní jako hodně černý humor.
„Já vím, že to zní strašně. Ale on měl černý humor rád, hodně mu pomáhal v těžkých chvílích. Předal mi to. On by to pochopil a zasmál by se se mnou. Všechno je v životě relativní, nakonec i naše smutky.“
Ten váš pozdější vztah s Vendulou Svobodovou ale rozhodně idylický nebyl.
„Já na to období nechci vzpomínat, řekl bych, že to český tisk už dostatečně popsal. Podstatné je, že jsme už ten vzájemný konflikt eliminovali a dnes už jsme schopni si zavolat, sednout si ke stolu a normálně se bavit. Shodneme se na tom, že se k tomu nechceme vracet a že má smysl dívat se dopředu na to pozitivní. Tím myslím hlavně to, že se teď můžu stýkat s malým bratrem Kubou, což mě nesmírně těší. „
Vy jste po tom tragickém období, kdy vám zemřela máma i sestra, strávil několik let v Americe a na Slovensku, Byl táta rád? A co jste tam dělal?
„Po tom, co všechno táta musel jako ostatní talentovaní Češi za komunistů všechno vytrpět, aby mohl dělat naplno svou profesi, byl logicky šťastný, že jsem mohl normálně odjet do Los Angeles a tam studovat. A pro mě to byla obrovská, neocenitelná zkušenost. Co se týče Slovenska – tam jsem odjel, abych mohl být se svou láskou, nynější ženou. A pracovně to byla také krásná zkušenost.“
Svoji ženu zmiňujete často. Nejen, že je to vaše láska, za kterou jste odešel na Slovensko a která se po čase naopak odstěhovala s vámi do Čech, ale chlubíte se, že i profesionálně spolupracujete…
„Jako měl Voskovec svého Wericha, tak já mám svou Gažiovou. Rozdíl je jen v tom, že Gažiová je hezčí než byli oba tito pánové. Já vím, že je to opovážlivé, ale myslím, že by to oba přijali a uznali. Nám se s manželkou prostě výborně dělá, skvěle se doplňujeme. Dokonce spolu chystáme film!“
Jak jste se seznámili?
„Při natáčení filmu Milenci a vrazi. Já jsem pracoval u produkce a ona hrála. Zajímavé je, že moji rodiče se také seznámili u práce na filmu, na snímku Juraje Herze, Kulhavý ďábel.“
Máte spolu syna Ferdinanda. Jak moc se podílíte na jeho výchově?
„Jsem hodně rodinný typ. Samozřejmě se se ženou navzájem zastupujeme. Když mám volno, snažím se ho trávit se synem a Lucií.“
Je vaše žena Romka? Několikrát se o tom psalo.
„Ne, Lucka není Romka. Protože jste sympatický, odpovídám na to, jinak já tyhle otázky nemám rád. To je jako byste se mě ptal, jestli jsem Žid.“
Proč vám to vadí?
„I kdyby moje žena Romka byla, bylo by mi to úplně jedno. Já nerozděluju lidi na černý nebo bílý, ale na hodný nebo zlý, chytrý nebo hloupý. Řešení ras mě přijde jako zpátečka do roku 1938, ale teď je rok 2013! Voláme si mobily, transplantujeme srdce, ale nejsme schopní vymítit úplně přiblblou představu o tom že barva kůže něco znamená.
Na Slovensku jste dělal nejdřív reklamní produkci a pak dokonce ředitele filmového festivalu Artfilm.
Já film miluji, takže to byla v mnoha ohledech práce mých snů. Snažil jsem se tam vozit zajímavé lidi a jsem rád, že jich tehdy dost opravdu přijelo.“
Kdo třeba?
„Za studií v Americe jsem viděl nádherný film iránského režiséra Jafara Panahího. A tak jsem ho pozval, a byl to pro všechny velký zážitek. Dokonce jsme spolu na bujarém večírku v Trenčianských Teplicích tančili na stole. Bohužel, zatímco teď spolu s vámi sedím v kavárně, koukám se na Prahu a piju výborné latté, Jafar Panahí teď sedí v íránském vězení – jen proto, že točil krásné a ohromně lidské filmy. To je mi tak líto, až bych řekl, že mě to se...“
Za co že sedí? Za filmy?
„Třeba za snímek Ofsajd. O íránských dívkách, které chtějí hrát fotbal. Aby ho mohly sledovat, přestrojí se za chlapy! Íránská „morální policie“ je ale chytí a zavře do kovové klece u stadionu. Ony ale kopanou tak milují, že fandí i z té klece! Ten film je v Íránu samozřejmě zakázaný, a to, že je Jaffar ve vězení, je čisté zlo tamějšího režimu. Pro mě je Jaffar Panahi íránský Václav Havel.“
O čem bude společný film Gažiové a Svobody?
„O tom ještě nemůžeme mluvit, ale v každém případě ho budu režírovat. Já jsem totiž v USA na umělecké škole vystudoval kombinovaný obor – režie a produkce. I když táta chtěl, abych byl právník. Zatím jsem ale využil spíš jen tu svou znalost produkce.“
Už ale máte s manželkou cédéčko!
„Já se snažím podílet na více Lucčiných hudebních aktivitách – třeba na tom, co dělá se svou skupinou Malá Zoe. Teď jsme ale vytvořili desku, na které je Lucie jen jednou z účinkujících. Zato ji se mnou celou vymyslela, aranžovala hudbu a napsali jsme tam i tři texty.“
Mně se hlavně líbilo, že tam zpívají Pavel Landovský s Wabi Daňkem nebo Bolek Polívka vedle Davida Krause.
„Tenhle projekt, který jsme nazvali Solitéři, jsme dávali dohromady skutečně od srdce. Chtěli jsme udělat album s osobnostmi, které máme rádi a vážíme si jich. Aby tito lidé zpívali písničky, které nám už dávno přirostly k srdci.“
Bylo těžké získat tak rozdílné osobnosti?
„Samozřejmě jsme u některých bojovali s jistou nedůvěrou. Mnozí váhali, jestli to má smysl. Ale nebylo to tak strašné. Jsou to lidé, kteří mají i leccos společného. Třeba to, že nikdy neohýbali hřbet a vždycky jim šlo o víc, než jen o jejich osobní prospěch. Takže jim plán vytvořit pěknou, pozitivně laděnou desku s dobrými českými texty na slavné melodie, která potěší lidi, byla blízká. Obtížné bylo spíš sehnat pro české verze písniček osobností kalibru Boba Dylana či Micka Jaggera svolení autorů. Ale nakonec to všechno vyšlo.“