8°C
Jak se člověk vyrovnává s tím, že ho sice část lidí miluje, ale půlka národa ho nenávidí?
„Za třicet let v showbyznysu jsem si nato zvykla. Amnestii jsem si nevymyslela, nesnila jsem o ní ani ve snu. Přišla zčistajasna, o milost jsem nežádala. Byla bych pokrytec, nepřiznat, že mě potěšila. Na druhou stranu chápu, že pro někoho je důvod k vzteku. Rozdávat milost je však po staletí právo každého panovníka. Feudální přežitek? Dost možná, ale nezbývá než ho respektovat.“
Kauza, při které pod koly vašeho auta zemřel motocyklista Jindřich Rotrekl, se táhne už dva a půl roku. Kdy jste si prožila největší krizi?
„V čase, kdy mě krátce po nehodě zradil táta mé dcery. Ta bezmoc se ještě znásobila. Matěje jsem hluboce milovala. I přesto, že byl náš vztah svérázný, přes krize, kterými prošel, jsme oba plánovali budoucnost a další dítě. Nechci se už k tomu vracet, je to uzavřená kapitola. A nakonec: Všechno zlé je k něčemu dobré.“
Měla jste se i v tak těžkých dnech o koho opřít?
„I když třeba po mém boku chyběl muž, o kterého bych se opřela a od kterého se to logicky očekává, byla se mnou rodina. Především moje starší sestra, která má nadhled, vždy umí věci rozseknout a poradit.“
Cítila jste často smutek?
„Nechci měřit ani srovnávat míru smutku a taky se nechci dostat k úvahám, kdo má vlastně na smutek právo. Během těch téměř tří let, co se kauza vlekla, jsem totiž několikrát slyšela větu: Co já můžu vědět o smutku?“
A co o něm tedy víte?
„Každý, kdo se dostal do podobné situace, bude vědět, o čem mluvím. Je to podobné třeba jen v pocitu, kdy se ve vašem životě ve vteřině všechno změní. Nejela jsem rychle, nepožila alkohol. Moje SUV se s motorkou potkalo na klikaté lesní cestě, která nemá středovou čáru ani vyztužený kraj. Vrchní soudce ve své závěrečné řeči, kdy mi trest po odvolání snížil, poprvé připustil, že vina, ať se to někomu líbí, nebo ne, je na obou stranách. Motorkář nejel při svém pravém kraji, zleva se vyhýbal díře v silnici. Tato věta pro mě byla úlevou, do té doby šlo o jednostranně namířenou vinu.“
Myslíte, že zákon učiní zadost i morálce?
„Morálka je odraz vnitřních pocitů, proto myslím, že je dost obtížné obsáhnout ji v zákoně. Zahrnuje schopnost prožívat soucit, lítost. To v pohledu soudu na tragickou událost zahrnuto není, ani být nemůže. Můj trest není rozhodnutí soudu, ale trvalá bolest, se kterou budu žít do konce života.“
To zní jako definitivní tečka...
„Prostě jsme se potkali ve špatný moment na špatném místě. Do konce života mi to nepřestane být líto.“
S tím se člověk asi těžko srovná. Šla jste pro radu k odborníkovi?
„Asi pětkrát, a udělala jsem dobře. I když se během sezení nestalo nic závratného, bylo osvobozující o tom mluvit s nezatíženým člověkem. Dobře položená otázka může pomoct, i když si na ni musíte nakonec stejně odpovědět sama.“
Pořád bych na to musela myslet. Na co myslíte vy, když se po ránu probudíte?
„Na to, jak si za pár minutek vyberu z postýlky tu malou, ještě teplou vánočku, myšleno Lauru.“
Jste máma v domácnosti?
„Jsem vychovaná uklízet, mýt nádobí i vařit. To třetí mě navíc nesmírně baví!“
Umíte být sama sobě šéfem?
„To je sama podstata mé existence! Neznamená to, že mám potřebu řídit jiné, je to o tom, že nikdo neřídí mě.“
Nikdy jste netoužila být zaměstnaná? Mít stálý příjem, pracovní dobu...
„Blázníte? Kdybyste měla na výběr, volila byste to samé co já! Navíc neznám jiný život, dělám to v podstatě od narození. Samozřejmě to s sebou nese i rizika, občasné výkyvy, rychlé střihy, změny, akční řešení situace. Prostě jako když se plavíte po moři a řídíte svou vlastní loď.“
Kdy ta vaše loď najela na útes?
„Tuhle profesi dělám už od dětství a samozřejmě že někdy nastala doba, že se něco nepovedlo, peníze došly. Ale jsem vychovaná v tom, že si jdu za svým cílem. Nevzdávám se, takže na poslední chvíli se nějaká nabídka na práci vždycky objevila.“
Zažila vůbec Laura maminku na mateřské?
„Do svého čtvrtého měsíce. Pak bylo třeba opět vydělávat a platit účty.“
Slyšela jste někdy, že by se vámi chlubila?
„Nenazvala bych to chlubením, ale když se mluví o hudbě, nikdy nezapomene říct, že její maminka krásně zpívá. A pak mi taky její učitelka ve školce říkala vtipnou příhodu ze společného focení. Když bylo hotovo, Lola s vážnou tváří všem oznámila, že jim zítra ty fotky ráda podepíše.“
Teď může chválit nejen vás, ale i vašeho přítele Rytmuse. Podle čeho si hledáte muže pro vztah?
„Nehledám. Když hledáte, najdete prd.“
Jak vás Rytmus dostal?
„Zavolal mi, že chce přijet na čaj. Tak jsem ho pozvala a on opravdu urazil ty stovky kilometrů ze Slovenska do Prahy, vypil čaj a ve vší slušnosti odjel zase zpátky. Takhle to probíhalo několikrát. Bylo to hrozně krásné, až jsem si říkala, že to není normální. A to mě okouzlilo.“
Co jste o něm věděla?
„Pochopitelně ho nešlo neregistrovat. Ale mé představy byly zkreslené – i přesto, že jsem ho už šest let předtím znala osobně. Pracovali jsme spolu, sporadicky se potkávali. Oba jsme byli zadaní, navíc mě svým způsobem děsila »hrubost « jeho projevu. Na druhou stranu, přesně to samé ve mně vyvolávalo úsměv a zvědavost, co se skrývá pod povrchem. A pak mě jednoho dne sbalil a já potkala skvělého muže.“
Zamilovala jste se?
„Zamilovat se můžete každý den. Milovat, to chce odvahu. Je to zodpovědný krok, který lidem mění životy. Přirozeně probouzí hlubší empatii, vyvolává závislost, pocit zodpovědnosti, potřebu se starat a být opečováván. Taková je i má láska k Patrikovi.“
Vyprávějte mi, jak vypadal váš nejzajímavější den s Patrikem.
„Společné dny plují poklidně. Oba děláme podobnou práci, máme podobný manuál a pochopení pro klouzavý režim. Naše práce nezačíná a nekončí stejně každý den. Navíc spíš než o dny jde o večery. Proto když máme čas jen pro sebe, neděláme nic extra zvláštního. Jen si užíváme jeden druhého. Takové dny jsou zajímavé samy o sobě možná taky proto, že jich není mnoho.“
Jaký je Patrik, když se za vámi zavřou dveře a nikdo cizí k vám nevidí?
„Patrik je opravdu svůj druh. Jeho schopnost provokovat mu je vlastní na jevišti i v civilu. Začne se hodně rychle nudit, a tak pořád blbne a dělá hovadiny, které mě někdy rozesmějí, jindy naštvou.“
Co třeba naposledy?
„Když si ve spánku vyfotil moje nohy, dal je na svůj facebook a napsal popisek o cikánských patách své holky. Myslela jsem si, že se mi to snad jen zdá, zatímco jemu to přišlo strašně legrační. Protože on všemu, co se mu na mně líbí, dává přívlastek »cikánské«. Ouška, paty…“
Proboha proč?
„Je to blázen. Chlapi jsou doopravdy z Marsu. Bude to obecná pravda a Patrik není výjimka. Miluju ho, i když ho chci někdy zabít.“
Dotkla se vás ta zmínka o romském původu?
„Nemám žádný romský původ a říkám to s úsměvem na rtech. Jedinej cikán v naší rodině byl manžel babiččiny sestry, tím pádem mám několik snědých strejdů a tetiček. Miluju jednoho cikána bych s ním měla cikáňata, což myslím musí být jasný důkaz toho, že s Romy nemám žádný problém. A kdybych já sama byla jednou z nich, hlásila bych se k nim stejně hrdě jako Patrik.“
Tak proč ta změna z původního příjmení Gambošová na Rolincovou?
„Já si jméno nezměnila, udělal to můj táta. Můj dědeček byl jako malej kluk adoptován. Rodina, která si ho osvojila, mu změnila příjmení na své. Když umíral, požádal mého otce, aby si naše rodné jméno vzal zpět. Mně bylo tehdy pět let. A jestli se někomu příjmení Gambošová zdá jako důkaz romského původu, musím ho opět zklamat. Kdyby si dal tu práci, přišel by na původ tohoto jména, které patřilo velmi zámožnému rodu od Žiliny.“
Co říkala vaše máma na to, že chodíte s Rytmusem?
„Byla překvapená. Dokonce kvůli tomu volala ségře. Četla o tom v novinách a jako máma vycvičená bulvárem volala, co je na tom pravdy. Nebyla zhrozená ani nejásala. Říkala něco jako: To si nemůže najít někoho normálního? Dnes na něho nedá dopustit.“
Po čem oba toužíte?
„Vést šťastný život. Mít rodinu, děti, práci a být zdraví. Jednou bychom chtěli mít dům u moře a já bych v něm měla cukrárnu. To jsou moje sny.“
Čekala jsem, že padne slovo svatba.
„Ne, ale už neříkám nikdy. A pokud to jednou udělám, tak snad kvůli Lauře, protože se jednou zasnila, že by mi chtěla nést na svatbě vlečku. Nepotřebuji papír ke šťastnému vztahu. Jestli někdo říká, že po pěti letech se vztah unaví a potřebuje vzpruhu, kterou může být právě svatba, tak proto bych to rozhodně neudělala. Vím o jiném způsobu.“
A ten je?
„Zdrhnout.“ (směje se)
Budujete společný domov, to vztah posouvá. O jaký kus?
„Musím říct, že jsme do toho všichni tři vpluli hladce. Nedostavil se žádný nepřirozený stav. Plánujeme, kreslíme... Zatím bydlíme s Patrikem, někdy bez něj. Pro Lolu je kámoš. Matějovi a Patrikovi říká naši muži.“
Možná jste se i změnila, zklidnila?
„Nevím, neuvědomuji si to a ani nad tím nepřemýšlím. Možná si jen život víc užívám, jsem vyklidněná, netrápím se věcmi, které nezměním, a nenechám se už tak lehce vytočit. A jsem šťastná za to, co mám!“
