Blesk: Proč jste vlastně utekl od Karla Šípa ke Zdeňku Svěrákovi?

„A vidíte, to není vůbec pravda! Svěráka znám ve skutečnosti o tři roky déle než Šípa!“

Blesk: Jak jste se dali dohromady?

„Zdeněk pracoval v armádní redakci se spisovatelem a hercem Miloněm Čepelkou. S tím jsem tehdy vytvořil pár písniček. Jednou mi řekl, že ho kolega, nějaký Svěrák, požádal, jestli bych mu nemohl taky zhudebnit nějaké veršíky. Nedůvěřivě jsem se zeptal: „A kterej to je?“ „Ten modrovokej,“ vysvětlil Čepelka. To mě nepřesvědčilo. „A umí to vůbec?“ „Dost to umí,“přiznal Miloň statečně, byť trochu smutně.“

Blesk: Jakou jste se Svěrákem udělali první písničku?

„Jmenovala se Strašidýlko Emílek. Skoro nikdo si nani teď už nevzpomene, ale byl to hit. Všechny děti věděly, že strašidýlko Emílek, patří do všech postýlek.“

Blesk: v té době Svěrák a Smoljak dávali dohromady Divadlo Járy Cimrmana. K Cimrmanům vás to netáhlo?

„To víte, že jo. Já byl půl roku dokonce členem souboru! Jenomže jednou jsem měl hrát ve hře Záskok – a museli za mě hledat záskok. Prostě jsem prošvihl představení. Chtěli mě vyhodit, ale Svěrák se za mě ještě přimluvil…“

Blesk: Jenže?

„Po čase se mi to ale stalo zas. Nejlepší na tom bylo, že v tom druhém případě jsem ten celý den strávil se Svěrákem! Dávali jsme pracně dohromady nějakou písničku a já mu večer volal, že už mám refrén. A Zdeněk řekl: „Výborný, ale víš, že jsi měl dnes večer hrát?!“ Opáčil jsem: „A proč jsi mi to neřekl?“ Svěrák odpověděl: „My jsme divadlo! A divadelníci se přece řídí podle fermanu!“ Viděl jsi ho, visel ti na očích na dveřích. Bylo tam Uhl., a znamenalo to, že hraješ ty!“ Já na tuhle divadelní přísnost nebyl zvyklý, přesto napodruhé už Zdeňkova přímluva nepomohla. Byl jsem naštvanej, ale faktem je, že byli v právu."

Blesk: I s Karlem Šípem jste dělali hity. Třeba ten o Reném a Rudolfovi, jak chodívají na golf. Měli jste i superúspěšné televizní pořady. Proč jste se rozešli?

„To nebylo ve zlém. Já mám s Karlem dodnes kamarádské vztahy. A stále rád sleduju, co dělá, on se v tom moderování opravdu našel! Všechnopárty si i nahrávám. V oné době jsem ale zjistil, že žiju jen čtvrtživot, že bych toho takhle moc nesložil.“

Blesk: Jak to myslíte, čtvrtživot?

„Čtrnáct dní jsme byli na šňůře, pak jsme týden natáčeli v televizi, takže na skládání mi zbýval jen týden. A přitom už jsme byli se Svěrákem domluveni na Hodině zpěvu, ve které mělo být osm písniček. Prostě jsem nemohl takhle dál pokračovat.“

Blesk: Ale skládat jste přece mohl v zákulisí při čekání na vystoupení, ne?

„Nemohl. To je hrozně individuální. Takový Ivan Mládek to takhle umí. Ten míval třeba šedesát koncertů za měsíc a večer na hotelu v pohodě napsal novou písničku! Já to mám jinak. Když koncertuji, tak mi v mozku funguje jen archiv. Hraje mi to dobře, ale nevymyslím ani prd. Já prostě musím mít na skládání čas.“

Blesk: Složil jste někdy písničku, abyste sbalil holku?

„V mládí skoro každá písnička vznikla pro nějakou holku. To vám řekne, když to přizná, skoro každý muzikant! Kapela je motor na balení holek.“

Blesk: Buďte konkrétní!

„Nemůžu. Taky proto, že teď už to tak u mě není. A hlavně: já dělám většinou písničky na texty, a ne naopak. Jsem radši, když mám na začátku slovíčka, která mi nahodí v hlavě náladu. Tak mě totiž spíš napadne melodie.“

Blesk: Celý život spolupracujete s mistry humoru. Čím to je, že jste tak vtipní?

„Já bych to rozdělil. Já humor rád konzumuju. A občas, spíš výjimečně, vymyslím nějaký fór. Ale žádný humorista nejsem! Opravdový humorista musí mít v mozku šišaté zrcadlo. To já nemám.“

Blesk: Co tím myslíte?

„No vy něco řeknete vážně a humoristi to v mozku hned profiltrují! Mají zrcadlo, co jim to otočí do legrace. Teda Karel i Zdeněk ho určitě mají, mockrát jsem se o tom přesvědčil. Ale podobné zařízení má třeba i Polívka, Kaiser s Lábusem a další.“

Blesk: Dejte mi příklad.

„Jednou jsme s Bolkem a dalšími čekali na natáčení. Kdosi tam vyprávěl o tom, že mají v kapele basistu, který má hrozně ošklivou ženu. "A když my vyjedeme na šňůru, tak ten basista taky kouká jen po ošklivejch holkách!“ říkal o něm. A Bolek k tomu hned dodal: „No a co, prostě se mu po tý manželce stýská!“

Blesk: A Svěrák?

„Jednou jsem měl mít koncert v Humpolci. Přijel jsem dřív. Byla tam pouť, na náměstí už všichni vypadali přiopile. „To bude těžká štace,“ pomyslel jsem si a pro útěchu jsem zavolal Zdeňkovi. Vyprávím mu o tom, že to v Humpolci vypadá beznadějně, a on vážným hlasem povídá: „Jardo, neboj se, ty tvoje písničky mají moc pěkné texty.“

Blesk: Takže neplatí, že komici jsou v civilu smutní?

„Jak kdo. Svěrák si dělá laskavou legraci pořád. Bolek, toho vyloženě baví stále trousit vtipy, je to živel, jako byl Vladimír Menšík. Karel Šíp je v soukromí spíš zasmušilý, ale občas řekne úžasný frk.“

Blesk: Jaký třeba?

„Před lety jsem asi rok bydlel u jedné holky. Nakoupil jsem jí do bytu všechno možné, nábytek, nové wafky a další věci. Ale vztahově to mezi námi skřípalo a já z toho chtěl vycouvat. Přítelkyně to vytušila a preventivně zašla za advokátem. A ten jí poradil, jak mě o ty věci, co jsem do našeho vztahu přinesl, může připravit. Triumfálně mi to řekla a já z toho byl špatnej. A tak mu u piva vyprávím, co mě potkalo, a čekám, co mi poradí. Načež on pravil: „Tohle že ti řekla jako družka? Víš, co bych udělal já? Rozbil bych jí DRUŽKU!“ To je to šišaté zrcadlo. Já vyprávím, v jak těžké situaci jsem, a on to přetočí na ptákovinu.“

Blesk: Vy jste neměl úplně lehký život, pokud jde o ženské. Teď máte už třetí manželství! Jak se to stalo?

„Poprvé jsem se ženil hodně mladý, chtěl jsem vypadnout od rodiny. Bral jsem si skoro stejně mladou manželku. Jenomže holky ve dvaceti jsou mnohem vyspělejší než chlapi! Dvacetiletý mladík je ještě kluk, zatímco dívka je už mladá žena. Moje první žena už měla ve dvaceti rozplánovaný celý život, zatímco já jsem se teprve rozkoukával. Takže to nemohlo vydržet.“

Blesk: A podruhé to nevyšlo proč?

„Tam byl jiný problém. To už jsem byl docela známý – a na takové lidi se často lepí zlatokopky. To byl i případ mé druhé ženy.“

Blesk: S vaší třetí manželkou, Helenkou, vám vyšlo lépe. Jaké je to žít s psycholožkou?

„Skvělé. Psycholožka například umí už v zárodku zašlápnout hádku. Nechci to zakřiknout, ale tak jako nyní jsem nikdy v manželství spokojen nebyl. Je to i tím, že se máme opravdu rádi.“

Očima autora

Jaroslav Uhlíř nosí sice velmi silné brýle a na texty se dokonce kouká ještě přes lupu, oči za jogurtovkami má ale veselé, šibalské. Muzikanta nezapře – když se třeba koukne do knížky na neznámé básničky, hned se mu začnou němě pohybovat rty jak mu naskočí melodie, která by z básničky udělala písničku. Schůzky si dává většinou ve Slávii – možná kvůli dobrým dortům, možná proto, že vedle je Nová scéna Národního divadla, kde mu se Svěrákem nastudovali několik dětských oper. Prý z nich bude i film.

Má novou kapelu

Jaroslav Uhlíř (67) ještě nedávno vystupoval na koncertech hlavně sám s pianem. Teď má kapelu a libuje si: „Dá se to přirovnat k fotografii. Když hrajete sám, je to něco jako černobílá fotka, na barvu v muzice ale potřebujete band.“ Zpěvák a skladatel jezdí se skupinou, v níž je kromě něj kytarista a vokalista Fredy Bittner a dva mladí muzikanti. „Oba jsou dětmi slavných hudebních osobností mé generace – Miky Nopp je synem Lídy a Miloše Noppových a tátou Filipa je Jan Spálený,“ chlubí se Uhlíř.