Nervozitou mi buší srdce!
„Když přijdu do divadla, nejdřív se uzdravím k smrti. Je tam tolik lidí. Podepíšu se v produkci a jdu k šatně. Všechny holky jsou polonahé, stejně jako kluci na chodbě. Trošku smíšená sauna.
Potom šup do kostýmu a už čekám s vyhrnutou sukní, až přiběhne čerstvě mrtvá Fantina. Dostávám od ní totiž krabičku, která je spojená s mým mikroportem. Popadnu Eponinu a běžíme ve tmě na jeviště. Vždy mi tluče srdce! Seřvu Cosettu, opiju se v hospodě, běžím o patro výš, kde mám bleskurychlý převlek, a utíkáme na Paříž.
Když začne druhá půlka, svleču se, odlíčím špínu a začnu znovu. Modré stíny, srdíčko na rty a bílý make-up. Na jeviště jdu až úplně na konci na svatbu.
Domů odcházím první, neodlíčená. Všichni se mi smějí, ale nechci čekat ve frontě aut, která odjíždějí. Ještě, že mě nikdo nikdy nezastavil, protože je to docela vtipný pohled.
A tak to vidí Marian: Jednu zelenou, prosím!
„Přestože musíme být na představení hodinu a půl před, tak chodím pozdě. Je z toho malá pokuta, kterou mi ale nakonec odpustí.
Navštívím bufetíček, kde si dáme jednu zelenou. Nesmí se to, ale chlapi to mají povolené, protože jsme velcí. Holky jsou hubený a dlouho jim zůstává alkohol v krvi. Následuje šatna, kde strávím tak deset minut.
Opět mě volá bufetík, kde dáme zelenou. Obleču kalhoty, které mám ještě po Karlu Černochovi, který taky hrál Jeana Valjeana, a vběhnu na jeviště. Na chodbách do sebe neustále narážíme, pobíháme a převlékáme se.
První půlku máme za sebou, je třicet minut pauza, a to už do bufetíku nemůžeme, jsou tam diváci. Strádáme a těšíme se na konec.
Začíná druhá půlka, obléknu se do uniformy a jsem revolucionář. Na konci ze mě musí udělat sedmdesátiletého dědečka, takže zase maskérna.
Po představení jdu za fanoušky, popovídám si s nimi a nakonec navštívím Františka Janečka, dáme si na dobrou noc a pak jdu domů.“