„Já Vánoce miluju. Ale je fakt, že se u nás od malička neobešly bez toho, aby se někdo před Štědrým večerem pohádal. No a na Štědrý den tradičně přichází slzy. Ať už z radosti, nebo ze vzteku, ale vždycky někdo brečí,“ směje se Ornella.
Přesto na Vánoce v dětství vzpomíná moc ráda. „Každý rok jsem jako malá hledala dárky. A pokaždé jsem je taky našla – byly pod schody,“ práskla na sebe blondýnka. Přesto si ale na nejlepší dárek, který jako malá holka dostala, nevzpomíná. „Měla jsem radost z víc věcí… Z panenek a tak. Ale dárek, co mi nejvíc utkvěl v hlavě, byl bílý kožich, když mi bylo sedm let. Ten jsem odhalila v zápalu předvánočního slídění a hrozně jsem se na něj těšila. Jaké pak bylo moje zklamání, když nebyl pro mě, ale pro mámu,“ vykládá pobaveně.
Se sestrou Charlotte (16) dokonce každý rok psávaly Ježíškovi a dopisy nechávaly na parapetu za oknem. „Sestra ale na rozdíl ode mě neměla u pokojíčku balkon, takže k jejímu oknu musel lézt táta po žebříku. Jednou ho tam uviděla a málem umřela strachy, že je to bubák.
Občas taky naši na dopisy zapomněli. To jsme pak přišly mámou a naštvaně ji sdělovaly: "Tak si představ, že Ježíšek si pro ně ještě nebyl,“ vzpomíná nastávající maminka.
Blond kráska si dokonce přesně vybavuje, kdy došlo, že dárky Ježíšek nenosí. „Nevím, kolik mi přesně bylo. Ale ještě jsem neuměla psát, protože jsem svůj dopis pro Ježíška diktovala mámě. No a jak jsem si tak vymýšlela, co všechno bych chtěla, a seznam pořád nekončil, začínala být máma vytočená a říká: Možná už bys měla přestat, aby se na tebe Ježíšek nenaštval! Tehdy mě to trklo – aha, tak oni ty dárky asi spíš kupují rodiče,“ popisuje.
Svátky klidu si Ornella užívá i dnes, i když už je starší. „Jediný rozdíl je v tom, že v posledních letech jsem zapojována do předvánočního úklidu. Vždycky je mi přiděleno leštění křišťálového lustru, a to teda fakt nesnáším! Navíc už samozřejmě se sestrou pomáháme v kuchyni. To jako malé jsme jen šly s prarodiči na procházku a po návratu bylo vše hotovo. Jediná naše povinnost bylo pak zpívání koled. To ale v podstatě děláme dodnes,“ dodává Štiková.
