Vás bych tedy na odpoledne v obchoďáku netipovala.
„Já nesnáším obchoďáky! Hlavně během svátků, kdy je tam strašně moc lidí a shonu. Jsou to města budoucnosti, je v nich všechno – obchody, restaurace, kina. Je to dobře vymyšlené, venkovní paprsky a lomení světel jsou dokonce propracovány tak, aby všichni vypadali krásnější a lepší a cítili se dobře… Já to nemám rád. Když potřebuji koupit nějakou zeleninu, jdu raději na trhy, když maso, jdu k uzenáři…“
Ale do toho televizního Obchoďáku jste skočil.
„Četl jsem prvních šest dílů a ty scénáře vypadaly dobře…“
Hlavně tady peníze neutrácíte, ale dostáváte.
„Já mám svou divadelní společnost Frída, která mě zatím uživí. Ale v seriálu je dobré hrát z pragmatických důvodů. Herec je vidět. Můžete být ve svém oboru dobrá, jak chcete, ale když to nikdo neví, je vám to k ničemu.“
Hodně vašich kolegů by mi řeklo, že by do seriálu nikdy nešli, protože je to pod jejich úroveň.
„To jsou ale ti, kteří tu nabídku nikdy nedostali. Já jsem ten, který tu příležitost dostal, tak proč bych si měl stěžovat.“
V Obchoďáku s vámi hrát i vaše přítelkyně Bára Munzarová. Jenže se zranila na motorce.
„Bára po té nehodě musela zůstat doma a léčit si zranění. Nahradila ji Tereza Kostková. Je to bezvadná ženská, nemáme spolu problém. A navíc, ona je to pořád jenom práce, nic víc.“
S přítelkyní by to bylo pikantnější.
„To nevím. Všiml jsem si, že milostné scény s někým, s kým žijete, postrádají jiskru nepoznaného.“
Takže do postele před kameru je lepší vlézt s cizí herečkou?
„S partnerkou je to snazší, ale jiskra z toho prostě nebude, protože se důvěrně znáte. Na druhou stranu, v seriálech tohoto typu to nikdo nepozná. Kdyby šlo o scénář na velké plátno, myslím si, že obsadit tam pár, který spolu žije, by nebyla dobrá volba.“
Ještě mě zajímá ta nehoda. Jak se to stalo?
„Kousek od domu jsme jeli na motorce asi desetikilometrovou rychlostí a měli přednost zprava. Jenže chlapík v autě nás přehlédnul a srazil nás. Atak jsme spadli na levou stranu a Bára si rozřízla plosku na levé noze. Ale už normálně chodí, navštěvovala pravidelně fyzioterapeuta a už je, zdá se být, v pohodě, i když jizva občas zabolí.“
Asi bych se v tu chvíli motorky zbavila. Co vy?
„Už jsem na ní od té doby jel. A je pravda, že jsem byl takový soustředěnější. Kdybych při té havárce udělal chybu já, tak bych teď byl asi míň nervózní. Ale je zvláštní pocit, že se může stát naprosto nepředvídatelná věc během sekundy, kterou nemůžete ovlivnit.“
A Bára?
„Jela před pár dny. Člověk po takové zkušenosti buď motorku prodá, nebo to prostě nějak přebije.“
S Bárou jste spolu už docela dlouho. Proč ještě nebyla svatba?
„Můj předešlý vztah trval čtrnáct let a taky jsme se nevzali, protože jsme to nepovažovali za nutné. A v tomhle vztahu je to úplně stejné. Pokud mám někoho rád, prstýnek nic nezmění. A kvůli majetku je to taky bezpředmětné, já nic nemám.“ (směje se)
Smějete se, ale je vám dvaačtyřicet a děti ještě nemáte.
„To nějak musí přijít. Jedno dítě jsem už vychoval, dceru své bývalé přítelkyně, dnes jí je pětadvacet. A teď vlastně spoluvychovávám Bářinu dceru. Už v tom mám tak nějak dril.“
Jenže vlastní je vlastní.
„Nezáleží přece na tom, jaký chlap se o to zapříčiní. Záleží na tom, kdo a jak tomu dítěti ukazuje cestu. Dětí tady můžu udělat za čtvrt hodiny pět. No, to kecám, tak výkonnej už nejsem.“ (směje se)
Jste prostě herec. Nevím, jak to musí u vás doma vypadat, když jste herci oba.
„Je to souznění. Oba o té branži víme svoje, takže to můžeme probrat. Zároveň nesmíte žít jen prací, v životě existuje spousta jiné zábavy a důležitějších věcí, než je herectví.“
Radíte se s Bárou o práci?
„Ne, to vůbec. Anebo zřídka kdy. Spíš se dodáváme si energii, máme pocit, nevede.“
Umíte se i pohádat?
„Bára mě v tomhle umí předběhnout. Když vidí, že jsem těsně před výbuchem, tak můj hněv jaksi rozptýlí. Tohle prostě umí.“
Třeba si to vynahradíte nějakou pěknou hádkou v televizi nebo ve filmu. Jenže vy ve filmech moc nehrajete.
„Když už, tak by člověk chtěl hrát v dobrých filmech. Ale kolik se jich takových u nás za rok natočí? Už jsem v kině viděl i filmy, které jsou na úrovni seriálů. A to je smutné. Nová generace režisérů, až na výjimky, častokrát neumí vyprávět příběh. Znám režiséra, který říká: Já nevím jak, ale vím, jak ne. To znamená, že vlastně ví úplný prd.“
Jako byste byl českým filmem znechucený.
„Já jsem spíš v šoku, když se občas dozvím, jak jsou herci do filmů obsazovaní. Jaká kritéria rozhodují. Z toho je mi, slušně řečeno smutno."
Co máte na mysli?
"Nedávno jsem v jednom filmu o filmu, který mě zajímal, slyšel od režiséra: Hele, von je fajn. Já výjsem ho moc neznal, ale pak jsem ho viděl, jak se úplně nechutně vožral a všechny pozurážel a byla to sranda. A tak jsem ho vobsadil.“
Ale to má přece jednoduché řešení – budete se prostě víc opíjet s českými režiséry!
„V tom je právě ta potíž, já totiž moc nepiju. Nejsem zapřísáhlý abstinent, ale především mám všechno srovnané, i když mě nějaké věci občas naštvou. A určitě se nepotřebuju opíjet proto, že bych měl mindrák nebo se někomu potřeboval podbízet. To dělat nikdy nebudu.“
Očima redaktorky
Martinovi se původně do rozhovoru, a především souvisejícího focení vůbec nechtělo. Když ale došlo na věc, obojí si užíval. Do cukrárny nedaleko jeho domu dorazil sympaťák v teniskách, mikině a s několikadenním strništěm. Byl milý, přirozený a často se od srdce smál. A když došlo na obávané focení, natolik se mu zalíbilo, že vymýšlel nové pózy a choval se jako profesionální model.
