Nepřibarvujete si ty své úlovky?
„Opravdu ne, mé úlovky nejsou žádné kachny! Všechno je pečlivě zdokumentováno a prověřeno znalci. Podvod si nemohu dovolit.“
Ale jak to, že jeden rybář má takové štěstí a jiný smůlu?
„Dobrého rybáře dělá jeho schopnost všimnout si v přírodě i sotva neznatelných detailů. A taky je potřeba úspěšný lov pořádně připravit. Expedici, kdy se s kamerou vydáme chytit obří rybu, předcházejí skoro vždy měsíce, které trávím v oblasti výskytu takového obra a hledám k němu cestu.“
Jak vaše stálé toulání snáší vaše přítelkyně Jana?
„Jsme spolu už dva roky a zaslouží si cenu za trpělivost. Vím, že to se mnou nemá lehké, stále hodně cestuji. Naštěstí má zatím pro můj zápal pro mé expedice neuvěřitelné pochopení.“
Mohli byste jezdit spolu.
„Také jsme už spolu dvakrát byli v Amazonii. Musím Janě, která pracuje jako bankovní úřednice, zážitky dávkovat, aby to pro ni nebyl takový šok. Poprvé jsem ji vzal jen na okraj, podruhé už se mnou byla 500 kilometrů v nitru pralesa. Strávili jsme tam i Silvestra!“
Jak vypadá oslava v divočině?
„Pětadvacátého prosince jsme vyletěli z Prahy. Vezli jsme s sebou šampaňské a o půlnoci ho bouchli! To byl v divočině jediný rušivý zvuk. Jana se pak přiznala, že poprvé na přelomu nového roku neslyšela ani jednu rachejtli, jen cikády a tlumené zvukové projevy nočních lovců.“
A jak snášela nepohodlí?
„Velmi statečně. Naštěstí bezmezně věří, že se o ni vždy postarám. Snažil jsem se ji opravdu před vším nebezpečným ochránit, přesto k jedné nepříjemné situaci došlo – píchl ji malý škorpion.“
Indiana Jones říká, že čím menší škorpion, tím horší!
„To je pravda. Přítelkyně mě vzbudila uprostřed noci, že ji něco kouslo. Lehce mě to vyděsilo, rozsvítil jsem čelovku, posvítil na postiženou nohu a v chodidle objevil malého škorpiona. Jana to komentovala optimisticky: Hurá, je jen malý! Ve mně hrklo, nicméně jsem ji utěšoval, že má pravdu. Noha Janě otekla, ale druhý den bylo vše skoro v pořádku.“
Jak se škorpion dostal do stanu?
„Jana ho tam patrně nedopatřením přesunula s věcmi, které si vzala na noc z předstanu. To se nedoporučuje dělat, vzniká tak riziko setkání s malými hosty.“
Testoval jste nějak předem, jestli výpravu zvládne?
„Mám zkušenost, že tohle se předem nedá zjistit. Jednou jsem vzal s sebou do pralesa kamaráda. Je to obrovský stotřicetikilový chlap, plný síly. A pak tam v panice tři dny nevylezl ze stanu!“
Co se stalo?
„Pokousaly ho tisíce komárů. Svědilo ho celé tělo a nevěděl, jak se bránit – to mu psychiku rozhodilo natolik, že byl zcela nepoužitelný, brečel tam jak malej kluk.“
Co děláte proti tisícům komárů vy?
„Obvykle nic. Štípance změní váš tvar, změníte barvu. Časem si z nich ale vytvoříte přírodní brnění. Základem je trpělivost, nesmí vás to rozhodit. K přírodě musíte cítit pokoru, uvědomit si, že prales je něco jiného než les na Šumavě, hrozí tu nebezpečí. Na druhou stranu si ten strach nesmíte připouštět, nesmíte se mít moc rád.“
Je expedice do tropického pralesa náročnější než cesta do sibiřské divočiny, kde je minus padesát?
„Každý z těchto extrémů je něčím náročný – těžko říci, jestli je nepříjemnější strašné vedro nebo ukrutný mráz nebo zda není horší výskyt parazitů a nebezpečných tvorů. Nejhorší ale je, když nebezpečí hrozí od lidí.“
A to nastává kde?
„Nejistá situace bývá při natáčení v Africe a při troše smůly i v Jižní Americe. Třeba v Kongu, kde jsme byli se štábem České televize, nám hned u letiště vrazili pod žebra kalašnikovy a ýe jim musíme dát padesát dolarů, nebo uvidíme! Za první tři dny mě tam dvanáctkrát zatkli!“
Proč?
„Obvykle mi dali pouta a odvlekli do nějaké dřevěné boudičky. Přitom oficiálně jsme všechno povoleno. Jenomže místní šéf vždycky něconajde. Začal mi vysvětlovat, co všechno a jak fatálně jsme porušili a že nám hrozí pomalu trest smrti. Nakonec jsem mu musel dát dvacet dolarů – a on roztál. "Vidíte, to jste měli udělat hned! Takže teď natočte, co potřebujete," prohlásil pak velkoryse. Jenže ve vedlejší ulici se našel jiný šéf, který s námi sehrál stejnou komedii.“
S úplatky se tam musí počítat?
„Musí, jinak se ani nehnete. Nedej bože, když vyndáte kameru. Bílá kůže tam znamená, že máte peníze, které je možno z vás vycucnout. Jindy bílá pleť a kamera vyvolávají brutální reakce. Když jsme chtěli někoho natočit, mnohokrát po nás házeli ovoce nebo na nás vytáhli nože a další zbraně.“
S National Geographic bylo natáčení jednodušší?
„Jméno National Geographic nám opravdu mnohokrát pomohlo. Na druhou stranu ve třetím světě vám americké občanství nebo práce pro Američany dveře neotvírá.“
Jak jste se vlastně stal hvězdou proslulé televize a světového časopisu?
„National Geographic byl od samého začátku můj cíl. A tak jsem tam zatvrzele posílal fotografie a texty o tom, co jsem zažil. Dlouho to bylo zdánlivě k ničemu. Mrzelo mě to. Srovnával jsem se s ostatními cestovateli, co tam publikovali a dodávali videodokumenty – a měl pocit, že nejsem o mnoho horší. Samozřejmě někteří měli lepší kamery a fotoaparáty nebo delší praxi, já to ale doháněl pílí a neotřelým výběrem míst. Když už jsem skoro propadal malomyslnosti, oslovil mě šéfredaktor české verze časopisu a otiskl se mnou rozhovor.“
A po čase se ozvali i přímo z americké televize?
„Poslali pro mě dokonce letadlo a chovali se ke mně málem jak k hollywoodskému herci! Měli pro mě náročný úkol, chytit lidožravého sumce, který v indickém městě Váránasí sežral už tři lidi a ohrožoval tisíce poutníků do tohoto města. Opravdu se mi podařilo natočit o tomto tvorovi dokument a chytit ho.“
A pak jste i tuto rybu, jak je vaším zvykem, zase pustil?
„Jistě. Odvezli jsme sumce do míst, kde jsou břehy řeky Gangy liduprázdné a odkud se nemohl dostat zpět do Váránasí. Ta ryba nemohla za to, že se stala vrahem. Na základě tohoto dokumentu mi televize nabídla vytvořit pro ni seriál o velkých sladkovodních rybách. Od té doby věřím, že když člověk opravdu hodně chce, když dře a to, co dělá, dělá ze srdce, tak úspěch obvykle přijde.“
Za svým snem jste šel hodně vytrvale – a to i přes odpor tatínka, muzikanta Karla Vágnera.
„Naši zprvu mému snu, že se stanu profesionálním rybářem, nedůvěřovali. Paradoxně mi to hodně pomohlo. Kdybych měl před sebou umetenou cestičku, asi bych se tak nesnažil a nemakal. Chtěl jsem tátovi dokázat, že to bude možné, a jsem mu vděčen za to, že i když tomu nevěřil, nebránil mi a poskytoval podporu. Chci, aby oba rodiče na mě byli hrdí. Aby věděli, že se neflákám, že
Opustil jste konzervatoř a vydal se do Austrálie. Proč právě tam?
„Austrálie byla pro mé plány ideální. Chtěl jsem si vyzkoušet mořský rybolov a potřeboval se naučit anglicky. Navíc tam žil Rex Hunt, super rybář, kterého jsem obdivoval. A tak jsem si od babičky půjčil peníze a vyrazil. Začátky ale byly krušné. V kapse jsem měl dvacet dolarů a chvíli přespával v parku.“
Mnozí v tom parku i skončí…
„Austrálie je zemí příležitostí. Tak jako v Americe se tam hodně oceňuje odvaha a odhodlání. Pomohlo mi, že jsem byl mladý a dravý a byl jsem ochoten na sobě makat. A učil jsem se od slavných rybářů, třeba od zmíněné populární televizní osobnosti Rexe Hunta.“
Jak jste se k němu dostal?
„Zcela drze jsem se mu vnutil na autogramiádě. A on mě opravdu přijal jako žáka. V Česku mnoho lidí stále uvažuje způsobem: "Já jsem jenom malej Čech, to se mi nemůže podařit." S tímto přístupem se svět ale dobývat nedá.“
Kam jste se vydal z Austrálie?
„Nejprve jsem jezdil po místech, kde se vyskytuje sumec velký, projel jsem takhle řadu východoevropských zemí i střední Asii. Byl jsem pořád na cestách, jednu dobu jsem se tu vyskytoval jen tři týdny v roce.“
Teď už býváte doma častěji?
„Určitě. A nejen kvůli přítelkyni, ale i kvůli české přírodě. Máme ji mimořádně pěknou a musíme usilovat o to, abychom ji takovou zachovali. Proto jsem se teď zapojil do projektu Návrat přírody do škol. Vyprávím dětem o svých expedicích a o rybách a snažím se podnítit u nich zájem o ochranu vodních ploch a vodních tvorů. Ale na výpravy jezdím pořád.“
Jak velký tým s vámi televize posílají?
„Já potřebuji malý štáb, šest lidí, ale musí to být skvělí odborníci a odolní lidé. National Geographic mi poskytl špičky ve svých oborech, na které je zároveň i lidsky naprostý spoleh. Ale totéž mohu říci i o České televizi, pro kterou jsme natočili už dva dokumentární seriály. I v Česku jsem našel neméně dobré spolupracovníky.“
Proč chcete menší štáb?
„Protože při našich výpravách se snažíme minimálně zasahovat do přírody. Jdeme přímo do nitra pralesa, spíme ve stanech, vezeme si s sebou jen základní potraviny, jako je rýže a sůl.“
Odjíždíte z Česka, ve kterém panují nezvyklé mrazy. Dalo by se i v nich jít na ryby?
„Jistě. Mezi mé nejoblíbenější způsoby rybaření patří chytání pod ledem, tzv. lov na dírkách. Teď by k tomu byly ideální podmínky. Upřímně řečeno mě mrzí, že si to tuto zimu nevyzkouším.“
Ve světě je chytání dírou v ledu populární. Třeba v Rusku se tomu věnují tisíce lidí. Co si musíte vzít s sebou?
„Rusové by vám řekli, že si hlavně musíte vzít vodku. Ale já to nedělám, ani to nikomu nedoporučuji. Takže co s sebou? Teplé oblečení, rybářské náčiní, vrták a sondy na led. Když mám čas, beru si i stan a strávím na ledě i noc.“
Je bezpečné rybařit na ledě?
„Tloušťku ledu je potřeba prozkoumat – je nutné, aby led měl sílu alespoň osm, lépe deset centimetrů. Není přitom moc dobré spoléhat se jen na mráz – pod ledem mohou vzniknout dutiny, led může být slabý, protože si třeba vyberete místo blízko nějakého silného přítoku. Riziku proboření je dobré čelit i speciálním vybavením.“
Jakým?
„Zvláště když chytáte na velkých liduprázdných vodních plochách, je dobré mít kolem krku například bezpečnostní obojek, který vás udrží nad ledem, a oblečení, které se při namočení nafoukne. Nejdůležitější je ale mít s sebou a na dosah suché oblečení. A zachovat chladné uvažování, což může být navzdory dvaceti stupňům pod nulou někdy problém.“
Teď mluvíte z vlastní praxe?
„Ano. Několikrát jsem se probořil, naštěstí to vždy dobře dopadlo. Hodně se mi osvědčil i voděodolný mobil.“
Vy se ale vydáváte hlavně do míst, kde není žádný signál.
„Na výpravy si beru i telefon satelitní, ten tato omezení nemá. Nicméně v takové Amazonii často i tak signál na zemi nechytnete. A tak když chci třeba zavolat Janě, musím vylézt na palmu nebo liánu.“
