Vy jste ji vyznávala i dívce?
„Takhle jsem to nemyslela. Ale třeba rodičům vyznávám lásku každý večer. Vážně, bez legrace. Než si jdu lehnout, řeknu rodičům, že je miluju. Až potom můžu v klidu spát.“
To není úplně obvyklé.
„Pocity a city dávám hodně najevo. A neplatí to jen ve vztahu k mámě a tátovi. Hrozně se totiž bojím situace, že se člověku stane něco zlého dříve, než mu stačím říct, co k němu cítím. Zřejmě bych si to nedokázala odpustit.“
V tom případě jste asi odbornicí na vyznávání lásky.
„A víte, že klukovi jsem ji vyznávala jenom jednou? Bylo mi tuším deset let a platonicky jsem milovala o dva roky staršího kluka z našeho lyžařského oddílu. Odhodlávala jsem se snad čtyři tréninky, než jsem našla odvahu a celá nervózní mu na konci neohrabaně řekla: Víš, já bych chtěla, aby to bylo víc než kamarádství. Hrozné klišé.“
Jak na to zareagoval?
„Řekl, že holku už má. Ve vteřině bylo po všem. Byl to první a poslední pokus, kdy jsem klukovi vyznala lásku jako první. Chlap by se měl o ženskou snažit.“
Jak vám tedy vyznávali lásku?
„Jeden kluk mě namaloval. Ale z toho nic nebylo.“
Protože se vám nelíbil obraz, nebo ten malíř?
„Vlastně byl hezký jak obraz, tak i jeho autor. Ale já jsem k němu nic necítila. Neuměla jsem si představit, že bych s ním mohla žít, mít s ním děti a stárnout po jeho boku.“
Počkejte, ten kluk s vámi chtěl jít jenom na rande!
„Jenže co z toho, když jsem v tom neviděla budoucnost? Být s ním, protože je hezký? Protože by mě teď třeba chvíli bavil? To mne neláká. Když už mám s někým chodit, chci věřit, že je tonapořád, že s ním jednou budu mít rodinu, musí tam být perspektiva společné budoucnosti.“
Takhle jste to brala i v případě vašich dvou oficiálních známostí, tedy muzikanta z vaší kapely Marcuse Trana (26) a písničkáře Tomáše Kluse (25)?
„Samozřejmě. S Tomášem jsem chtěla rodinu. Tedy ne hned, ale časem ano.“
Prozradíte, jak vás sváděli?
„Byla to taková gesta, náznaky, že tam je sympatie a zájem. To je ale asi normální, ne? A tajné!“
Co by při svádění nemělo chybět?
„Vtip, roztomilost, pokora, ale i sebevědomí. Moc jsem toho nezažila, ale asi by to mělo být v jistém smyslu originální.“
Zpíval vám někdo pod oknem?
„Zatím ne, ale polští fanoušci mi pod oknem stanovali, což bylo taky zábavné… No, neuspěli. Snažím se hlídat hranici mezi mým veřejným a soukromým životem.“
Vybavíte si první rande?
„Můj mladší patnáctiletý brácha šel na první rande a vyzvídal na mně, co a jak. A já jsem si uvědomila, že mu vlastně neumím poradit, protože jsem na žádném prvním rande nebyla.“
Jak to?
„První v tom smyslu, že by mne někdo neznámý pozval na večeři a na konci toho večera bychom si řekli: Tak jo, zkusíme spolu chodit. Marcus byl v kapele a také Tomáše jsem potkala během práce, když jsme se chystali na udílení Andělů. Oba jsem poznala v práci a posléze, s pomocí času, se z toho vykrystalizoval vztah.“
A časem se také ukázalo, že to asi ta životní láska nebyla…
„Třeba to životní láska byla a člověku to dojde až časem. A právě čas je také lék, jak rozchod zvládnout.“
Co vám ještě pomáhá zvládat rozchody?
„Osobně pocituji částečnou úlevu z vypovídání se. V mém případě si to všechno vyslechla maminka. Potom analyzuji, proč to vlastně ztroskotalo, hledám v sobě chybu, kterou se snažím odstranit.“
K čemu jste při té analýze dospěla?
„Většinou závěr, ke kterému dospějete, je prakticky k ničemu a akorát se utápíte v minulosti. Je dobré se poučit a jít dál. V mém rozjímání jsem bohužel často dospěla k tomu, že náš vztah trpěl časem. Tedy jeho nedostatkem.“
Tohle trochu znělo jako odpověď Tomáše Kluse. Jste v kontaktu?
„Ano. Jako partneři jsme se rozešli, ale nerozešli jsme se jako lidé. Myslím, že pokud to jde, mělo by to tak být.“
Jen je otázka, jak tyhle poměrně těsné vztahy s bývalými láskami rozdýchá váš budoucí partner…
„To může být problém?“
Někdy docela zásadní, když muži žárlí na předchozí milence.
„Fakt? A proč ? Vždyť je to minulost. Pokud jim dám dostatečně najevo, že žádný návrat nehrozí, tak proč by žárlili? Důvěra je přeci základ!“
Copak neznáte rčení o staré lásce, která nerezaví?
„To znám, ale přátelství je někdy víc než zásah!“ (směje se)
Pokud by váš nový partner trval na tom, abyste se s předchozími muži nestýkala, udělala byste to pro něj?
„Ať řeknu cokoliv, bude to jen hypotéza. Nenalhávala bych mu, že je můj vztah vůči bývalému partnerovi naprosto neutrální. S danou osobou prožijete spoustu věcí, nikdy nemůže být na citové úrovni s člověkem, kterému řeknete Ahoj, jak je? Vždy tam budou společně prožité chvíle. To by byl podle mého úkaz neupřímnosti k sobě samému.“
Vám nevadilo, když se vaši partneři scházeli s bývalými láskami?
„Nevzpomínám si na takové situace. A jestli už, tak soudím, že trochu žárlení nezaškodí, pokud je to ve zdravé míře! přijde jako roztomilý důkaz toho, že vám na partnerovi záleží.“
Pochopil jsem z vašich slov správně, že teď jste sama?
„Ano, učím se být sama. Chodím se samotou. Člověk se nejdříve musí naučit být sám, aby měl a žil svůj život. Pak dochází k případům, kdy někdo zůstává ve vztahu jen proto, že nechce nebo neumí být sám. Jen ze zvyku, a ne z lásky.“
To mluvíte z vlastní zkušenosti?
„Ne, to jsou důkazy z okolí,Spíš mi to zknížek, z mé subjektivní psychoanalýzy jedince – takže vlastně moje hypotézy.“
Není vám teď trochu smutno, když kolem sebe vidíte zamilované dvojice?
„Tohle mi problém nedělá. Jednou, když jsem také byla sama, jsem šla 1. máje na Petřín. Fakt. Byla jsem tam asi jediná sólo, ale byla jsem veselá, protože mám kolem skvělé lidi, u kterých vím, že když zavolám, že je nejhůř, budou tady pro mě. Víte ale, co je mnohem horší?“
Dám se poddat.
„Když vás doslova dáví davy, myslí si, jak je vám dobře a vy se přitom cítíte úplně sám. Všichni okolo se baví a mne zevnitř rozežírá pocit totální prázdnoty. Tohle občas zažívám třeba po koncertech.“
Jak s tím bojujete?
„Napíšu mámě – mé nejlepší kamarádce. Vím, že mi co nejdříve odepíše, vím, že mne potěší a vím, že mne miluje víc, než kdokoli jiný.“
