V roce 2009 si Svobodová vzala podnikatele s nábytkem Patrika Auše, kterému Kuba říká táto. Jenže osud zasahoval dál: Druhý manžel jí začal být nevěrný a počátkem ledna se od ní odstěhoval do hotelu. Vendula to ale, alespoň navenek, vůbec neřeší. „Nemám na to ani čas. Mám teď před koncertem Kapky a potřebuji vychovávat syna,“ říká.
A jak vám je?
„Úplně normálně. Na našem životě se nic nemění. Určité věci se prostě stávají a lidé naštěstí umí odpouštět. Já jsem se za těch pět let skutečně změnila a své soukromí už opravdu nechci ventilovat. Jsem také už normální ženská, žádná manželka hvězdy, tak koho zajímám?“
Dobře, ať tedy začneme pozitivně! Co se vám za těch 40 let povedlo?
„To je strašně těžká otázka, která vás vede k přemýšlení sama o sobě. Porodila jsem dvě krásný děti, Jakub je úžasnej kluk a mám z něj radost. Ráda bych z něho také vychovala dobrého člověka a musím si dát velký pozor, abych mu nějak neublížila. V té dětské hlavičce a dušičce se děje spousta věcí, které si, a nemusíme o tom ani vědět, přinášíme i do dalšího života. Tak když pominu, že bych si udělala čárku za Kláru a Jakuba, tak potom bych si ji ráda, a nevím, jestli už teď ve čtyřiceti, udělala za to, že jsem se stala opravdu lepším člověkem.“
Aby se člověk stal lepším, musí zažít takové tragédie jako vy?
„Myslím, že ne, že spousta lidí je hloubavých, přemýšlivých, mají obrovskou empatii, sociální cítění... Já se nemůžu klasifikovat za lepšího člověka jenom proto, že nějak pomáhám těm druhým. Já musím být lepší lidsky, opravdově, aby, když bych někam pro vás přišla, na vás zasvítilo slunce.“
Klárka, za kterou máte čárku, by teď 4. ledna oslavila 17. narozeniny…
„Za rok by byla plnoletá… Ten čas tak moc rychle letí. Ty její narozeniny jsme oslavili i s Kubíčkem. Víte, když vás v životě potkají tak těžké věci, musíte si je prostě umět pustit někam dovnitř a obrátit je také v to pozitivní. Vždyť dneska možná i díky Kláře tady stojí dvě nové transplantační jednotky. Nemyslím to tak, že jsem se o to zasloužila na sto procent já, ale přispěla jsem svou kapkou... Kapkou naděje, která vznikla díky dceři. A věřte, že bych dala všechno všechno na světě za to, abych mohla ty její sedmnáctiny oslavit s ní...
Každý člověk asi určitě na tento svět přichází kvůli nějakému poznání. A i ona se narodila proto, aby mně a Karlovi něco ukázala. A samozřejmě celé široké rodině, protože její odchod se dotkl spousty blízkých lidí, jejích sourozenců, Petra, Jany, Kubíčka, a samozřejmě i mé rodiny.“
Kuba o Kláře ví? Jak jste mu sdělila, že měl sestřičku?
„To je takové hrozně osobní, nedokážu o tom mluvit. Prostě jsem mu to musela říct. Bylo nutné si některé věci vyříkat. Vždyť už chodí do první třídy, rodiče čtou noviny, rodiče si povídají, děti něco slyší… To dítě musí být informované a nemůže jakoby dostat zásah, nějakou ránu z venku...“
Kuba tedy ví i o svém prvním tatínkovi Karlovi?
„Samozřejmě. Museli jsme si popovídat i o prvním tatínkovi.“
Jak dlouho jste čekala, než mu tohle všechno řeknete?
„Do jeho šesti let. A radila jsem se s psychologem.“
Chodí s vámi Kubík na hřbitov?
„Ano. S kytičkou. A už to prosím nerozebírejme, je to pro mě těžké.“
Pomohla vám Kapka se se smrtí Klárky alespoň částečně se vyrovnat?
„Je strašně těžké o tom takhle mluvit, někomu se to může zdát až necitlivé. Já jsem ale extrovert a o věcech mluvím. Já jsem se s tím vůbec nevyrovnala. S tím se podle mě člověk nevyrovná nikdy. Snažím se to samozřejmě brát i pozitivně. Jako že jsem si z toho děsivého traumatu odnesla i něco pro život: Narovnalo mi to absolutně žebříček hodnot. Změnilo mi ho to velice. Zároveň mě to ale v nějakých věcech zatavilo.“
Že jste zapškla?
„Tím, že dělám Kapku, tak jsem naštěstí nezapškla. Jsem ale zatavená, jako bych navenek ztrácela radar pro některé věci. Někdo to možná nepochopí. Na druhou stranu, jsem taková, jaká jsem, a nechci, aby mě lidé omlouvali nebo měli rádi jenom proto, že mi umřelo dítě. Já bych se chtěla zasloužit o to, aby mě měli rádi proto, jaká jsem já, Vendula, uvnitř.“
Vraťme se k té čtyřicítce. Děsí vás to číslo?
„Bylo mi to jedno do té doby, než jsem přišla na sraz spolužáků z gymnázia. Všechny holky tu čtyřicítku hrozně řešily a já jsem to začala taky asi jako řešit. Přiznávám.“
A jak to řešíte?
„Koupila jsem si hyaluronový krém, který vyplňuje vrásky.“
A pociťujete na sobě těch 40?
„No nevím, jestli už hůř nevidím, ale zaplať pánbůh mi je fyzicky dobře. Člověk musí umět žít sám kvůli sobě.“
Neuvěřitelně jste se změnila. Máte jiné vlasy, ostříhala jste si ofinu, jste minimálně nalíčená, žádná rudá rtěnka, nápadné stíny, jak bylo u vás zvykem. Omládla jste…
„Tak to děkuju. Asi se ze mě stala konečně ženská… Taky jsem přišla na to, že není nutné zakrývat make-upem pihy. Mám je, tak ať to všichni vidí, ne? Teď mám ale v nepořádku vlasy. Od narození se mi takhle kudrnatěj, když si je nevyžehlím. Není znát ani ta ofina.“
Zhubla jste…
„Jo, šest kilo a mám konečně těch 56. Začala jsem jíst pravidelně, pětkrát šestkrát denně. Což jsem do té doby nedělala. Nejdřív jsem si objednala takové ty krabičky, ale pořád jsem je někde zapomínala, pořád jsem měla plnou kabelku krabiček. To jsem rychle vzdala. Lepší než krabičky je opravdu několikrát denně normálně jíst.“
Zhubnout jste nepotřebovala. To chtěl manžel Patrik?
„Kdepak. Chtěla jsem já. Asi jako každá ženská, pokud nemá partnera, který vyžaduje opak.“
Manžel to kvituje?
„Já doufám, že jo.“
Když jsme u toho Patrika. Děláte stále, jako kdyby se nic nestalo…
„Vždyť už jsem vám to řekla, na věcech to nic nemění.“
Stáhla jste se opravdu do ulity. Navíc žádné skandály v barech, žádné výtržnosti na akcích, žádné fotografie, jak popíjíte a veselíte se. Co to?
„No jo. To bývávalo.To byla mladá léta! Já jsem si užila strašnou pubertu. A pěkně opožděnou, to je fakt. Vlítla jsem do ní, až když jsem přišla o malou. Hrozně brzo jsem se totiž vdala. Vlastně už od 21 let jsem byla se svým prvním mužem. Od maminky jsem šla ke Karlovi a neměla jsem možnost řádit. No a potom jsem se prostě vyřádila jak černá ruka. A nestydím se za to! To je taky fáze života. No a dneska mě přemlouvaj kamarádi, abych s nimi někam šla, a já nejdu.“
A co víno?Vždycky jste ho měla ráda…
„Víno mám ráda pořád a myslím, že k dobrému jídlu sklenička dobrého bílého vína patří. Jen se to nesmí přehánět.“
To žasnu! Ještě mě napadá, že jste chtěla přestat kouřit.
„To se mi nepovedlo. Cigarety jsou moje slabost. Ráda bych přestala kouřit. Ale je to jenom u toho ráda bych. Není to ještě u toho chci. A elektronická cigareta nefunguje. Loni mi ji věnovala kamarádka Ivana a než jsem ji zavařila, tak to netrvalo ani týden...Ale zkusila jsem to. Já to kouření beru jako velkou neřest hlavně proto, že dělám to povolání, který dělám. No a taky když jdu do posilovny, tak běžícím páse je to vidět. Jsem zadýchaná.“
Vám skutečně společnost a večírky nechybí?
„Ne. Naopak jsem takhle dokonce daleko spokojenější Nemám ani důvod vystrkovat někde čumák. Dělám charitu. Za Karla to bylo tak, že on musel žít nějakým veřejným společenským životem a já do toho vlaku prostě musela k němu přistoupit. Vůbec neříkám, že mi to dělalo nějaké problémy, to ne. Teď jsem ale zjistila, že tahle se cítím víc ve své kůži. Můj muž má naštěstí svoji práci, svůj byznys s nábytkem, a tak ho doprovázet na večírky nemusím.“
Dělat charitu je ale také věc veřejná…
„To ano. Také vám tu teď poskytuji rozhovor kvůli té mé práci. S ní se samozřejmě snoubí i tyto věci. Kdybyste se ale chtěli bavit jen o mém soukromí, tak to neudělám. Opravdu jsem už jiná.“
A co doma děláte, když nikam nechodíte?
„Jsem s malým, jsem s rodinou, mám přátele, ráda jezdím za kamarádama do Jablonce... Ráda bych taky začala hrát golf, už jsem to několikrát na odpališti zkusila, tak snad by mi to lítalo. No a především mám nadaci.“
11. února proběhne v přímém přenosu už 12. charitativní koncert vaší Kapky naděje. Co to pro vás jako pro prezidentku znamená?
„Dát Kubovi snídani, odvést ho rychle do školy a letět do kanceláře, odkud se do večera nehnete, když zrovna nemáte jednu z nesčetných schůzek. No a večer máte zabořenou hlavu ve scénáři. Nedá se nic dělat. Ten koncert je pro Kapku naděje taková vlajková loď a já jsem moc ráda, že ho můžeme dělat už potřetí s Českou televizí, protože mu dodá důstojnost. A tak se snažím ze všech sil. Laťka je nasazena hodně vysoko.“
Kolik se dívá lidí?
„Loni nám vydrželo u obrazovky milion diváků a na ČT jsme byli za posledních 20 let nejúspěšnější charita. Byl to neuvěřitelný vír štěstí a dobra. Ten program se povedl především proto, že byl spojený s opravdu dojemnými a silnými příběhy dětí po transplantaci kostní dřeně, které reagovaly na otázky a měly určitá přání. Letos tam budou opět.“
S těmi dětmi si na pódiu povídáte vy?
„Ano, a mám s tím problém. Nejdřív v předtáčce uvidíte příběh toho léčeného dítěte a potom přijde i osobně ke mně na pódium. Když máme zkoušku, tak si ty upoutávky příběhů pouštím raději i desetkrát za sebou. To abych potom na tom pódiu byla schopná vůbec promluvit. Aby mi nevylítly slzy, abych byla schopná komunikovat s tím dítětem. Ty děti jsou neuvěřitelně silné, i jejich rodiny, prostě všichni.“
Děláte zkoušky i s dětmi?
„Ne. Je to naostro. Takže nikdy nevíte, jak dítě zareaguje, a samozřejmě mnohdy z toho vznikne komická nebo dojemná spontánní reakce. A to je právě úžasný. Loni tam byl takový chlapeček, který rozesmál celý sál několikrát.“
Písničky opět budou na přání léčených dětí?
„No jasně, takže tam po dlouhé době vystoupí Wanastovi Vjecy, Mandrage s jejich Šrouby a matice, Divokej Bill, Hana Zagorová, Miro Žbirka, Markéta Konvičková nebo Maxim Turbulenc.“
Bude na letošním koncertě něco nového?
„Poprvé se teď na našem koncertu objeví animovaná postavička, která se jmenuje pan Koruna, a to je jedna koruna česká. Pan Koruna bude doprovázet nejenom dětské příběhy, ale i to, jak se nakoupily přístroje pro nemocnice, takže to vlastně bude takové grafické ztvárnění toho, jak Kapka naděje pracuje.“
Kapka naděje vznikla dva dny po smrti Klárky, existovala by, i kdyby se dcera vyléčila?
„Já jsem byla připravená založit ji v každém případě, i kdyby to s Klárou dopadlo dobře. To jsem jí v nemocnici, když jsem tam s ní ležela, dokonce slíbila. V nemocnici jsem totiž zjistila nejen potřeby dětí, ale také lékařů a rodičů. A protože nejsem lhostejný člověk, opravdu mě to velmi oslovilo a v životě posunulo o strašně moc dál. A proto si vroucně přeju, aby v mém životě přišel jednou den, kdy bych pocítila ze své práce obrovskou radost. Takové to velké vnitřní osobní uspokojení z toho já jako Vendula totiž pořád ještě nemám. Proto pořád čekám na ten den.“
Na tu metu?
„Ano. Bude to pro mě taková meta. To je můj cíl. Já jsem taková, že si nějaké věci ještě stále nedokážu přiznat. A opravdu čekám na den, kdy se to stane a kdy budu moct poděkovat sama sobě.“
Jaký vlastně syn Kuba je? Je to sígr?
„Tak je to kluk, který si hraje, zlobí s kamarádama, dělá všemožný vylomeniny. Někdy bývá takový zádumčivý, jindy zase naopak. Ta osobnůstka maličkatá se prostě klube. A je na ní úžasné pozorovat to, co my už dávno nemáme. To, co jsme ztratili. Přirozenost. My se pořád stylizujeme do nějakých křečí. A protože je Kuba hodně citlivý a vnímavý chlapeček, opravdu nechci, aby si udělal obrannou krustu proti lidem, jako já.“
Vy jste ji měla?
„Obrovskou. Už od mládí jsem měla takovej zvláštní jakoby obranný val. Nechtěla jsem prostě, aby do mě dovnitř někdo vstupoval... Snad už ho nemám. Ale ten hlasitý smích, ta obrana, ten mi pořád zůstal.“
Překvapil vás v poslední době Kuba nečím?
„On překvapuje pořád. Třeba tím, že ho ve škole baví strašně matika. To vůbec nechápu a fakt nevím, po kom je. Nám to každej spočítal s Karlem až za rohem... A prvňáček Kuba si sám počítá matiku třeba třetí třídy.“
Tíhne nějakým způsobem po tátovi k hudbě?
„Zatím ne, ale zpívá. Takže se občas člověk diví, co všechno si ty děti přinesou ze školy za písně. Tím myslím ze světa popu, ale na Vánoce zpíval koledy. On se u toho zpívání stydí, takže my s Patrikem musíme dělat, že o tom nevíme, že ho neslyšíme, nevidíme.“
A co má Kuba vlastně po vás?
„Pusu, takový ten rohlík dolů, když udělám. Má po mně barvu očí, zelenou, a smysl pro humor. No a tátovi Karlovi je podobný celý. Jo a po mně má ještě vlasy.“
A nedělá mu ve škole problém, že má dlouhé háro jako holka?
„Říká, že děti mají občas nějaké řeči, tak jsem se ho zrovna dneska ptala, jestli se chce nechat ostříhat. A on: Mami, ne. Chci je dlouhý, ale až budu dospělej, tak budou krátký.“
A vy?
„Respektuju jeho přání. Přemýšlela jsem už o tom, jestli mu jako máma ty dlouhé vlasy nenechávám proto, že si chci nahradit nějakým způsobem holčičku. Ale snad ne. Jemu to prostě sluší takhle.“
Vy jste nikdy nechtěla dát Kubu do nějaké prominentní školy?
„Uvažovala jsem o tom, ty karty padly potom ale úplně jinak a škola v Říčanech je absolutně úžasná. Pedagogové jsou mladí, škola voní novotou, má nádherné barvy, mají krásné třídy. Kuba tam chodí do kroužků na angličtinu, tenis, počítač. A do dramatického kroužku. Pro ten se sám svobodně rozhodl, a když jsem ho zaplatila, tak on, že tam nepůjde, protože tam po něm chtějí něco, co on dělat nechce. Nemá takovou tu úplně volnou výchovu, to ne, ale chci, aby šel svou cestou. Nebudu ho nikam nutit a strkat.“
Když před pěti lety zemřel Karel, říkala jste, že máte kolem sebe mnoho nepřátel. Změnilo se to?
„Já jsem člověk, který polarizuje lidi. Já budu mít nepřátele vždycky. Tím že řeknu svůj názor otevřeně, tak tím vlastně polarizuji lidi, jejich názor.“
Prý docházíte pravidelně k psychologovi…
„Jo. Člověk musí pracovat sám na sobě a já na sobě pracuju. Chodit k psychologovi je bezvadný. A teď jsem od ledna dokonce začala v Motole dělat psychoterapii pro rodiče, kteří mají děti s leukemií. Nemám na to diplom, takže mě musí vést profesionální psychoterapeutka, ale snažím se nešťastným rodičům dát díky mým zkušenostem vnitřní sílu, bez které to zvládnout skutečně nemohou.“
Říkáte, že pracujete sama na sobě. K tomu vás dovedl pocit, že pořád něco děláte špatně?
„Určitě. Já jsem v životě zkazila spoustu věcí. To bychom tu seděly ještě dvě nebo tři hodiny, kdybych měla vyprávět, co člověk všechno zažil a zkazil. Ale proto bych právě nechtěla zkazit život svému synovi. Jsou věci, které prostě nemůžete nikdy vrátit zpátky a pak vás to vnitřně neuvěřitelně mrzí a užírá. A ptáte se pořád proč? A když na to přijdete, tak na sobě začnete pracovat a blížíte se možná k té dospělosti. A to bych si k těm čtyřicátinám přála – tu dospělost už konečně.“
