Libuška Vojtková: Matyáškově cukrovce dáme mat!

25. ledna 2012 ● 13:04

Zpět
na

ROZHOVOR: Osud má někdy hodně černý smysl pro nečekané zvraty. Když už si Libuška Vojtková (31) myslela, že se její život po dvou rozvodech obrací k lepšímu, přišla další rána. Její synek Matyáš (4), kterého má s Josefem Vojtkem (46), byl hospitalizován v nemocnici. Diagnóza lékařů? Diabetes prvního stupně.

Jaká byla vaše první reakce, když jste se to dozvěděla?

„Pláč. To je asi reakce devadesáti procent matek, které prožívají něco podobného.“

Měla jste tušení, že je s malým něco v nepořádku?

„Ze začátku vůbec, pak ale přišly klasické příznaky. Velká žízeň, únava, hodně jedl, a přitom mu váha klesala. První testy byly v pořádku, ale lépe mu nebylo. Druhé už cukr potvrdily, ale nechtěla jsem tomu věřit. Teprve v nemocnici v Motole paní doktorka diagnózu stoprocentně potvrdila.“

Co bylo v nemocnici nejhorší?

„Bezmoc! Máťa byl na tom tak špatně, že strávil dva dny na kapačkách – potřebovali mu srovnat všechny hodnoty. Sedm dní jsem tam byla s ním, nikdo by mě z nemocnice nedostal. Když jsem se po třech dnech z toho šoku probrala, začala jsem konečně fungovat a naučila se vše potřebné. A to nesnáším injekce, a když mi berou krev, omdlívám.“

Kdy jste si byla jista, že to všechno zvládnete?

„Když jsem poprvé aplikovala inzulin, z čehož jsem měla velký strach. Pomohlo mi i to, že jsem na všechno nezůstala sama. S Matyášovým tátou Pepou, který byl v té době zrovna v Americe, jsme vše řešili po telefonu. A můj přítel Ivan se zachoval fantasticky: jeho první kroky po návratu z Bajkalu vedly do nemocnice. Přišel tam ještě v pohorkách a batohem na zádech a moje negativní myšlenky proměnil v ty pozitivní.“

Jak to všechno syn snáší?

„Od začátku jsem mu říkala, co se děje a proč to tak je. Dostali jsme i pohádkové DVD, které dětem vysvětluje, co je cukrovka, jak funguje, co se musí zvládnout. Matýskovi se to zalíbilo, i mně to pomohlo, protože jsem o téhle nemoci nevěděla vůbec nic. I dnes si to občas připomeneme, když se mu nechce dodržovat daná pravidla.“

Co bylo na vysvětlování nejtěžší?

„Že je to napořád. Myslel si, že v nemocnici se uzdraví.“

Tak vážná nemoc asi hodně změní celý rodinný rytmus…

„To ano. Nastavila se pravidelnost v jídle, vše se musí vážit a dodržovat gramáž, aby se udržela správná hladina cukru v krvi. Čtyřikrát denně pícháme inzulin. Naším společníkem se stala digitální váha, inzulin a krabičky s jídlem. Kamkoli se hneme.“

Museli jste z jídelníčku některé pokrmy úplně vypustit?

„Matýsek může jíst normálně jako ostatní, jen se musí dodržet denní dávky cukru, aby nedošlo k hypoglykemii nebo hyperglykemii, jí každé dvě hodiny. Pokud mu chci dát dort nebo o Vánocích cukroví, dá se tam tolik cukru, aby mohl dostat na talíř jako ostatní. V podstatě se naučí zdravě a pravidelně jíst a bude na tom lépe než já, která jí za běhu.“

S malým ale nejste pořád jen vy. Kdo všechno se musel zaškolit?

„Všichni, kteří se kolem něj pohybují, včetně paní učitelky ze školky, za což jsem moc vděčná. Nemusela na to přistoupit a Matýsek by tam tak nemohl zůstat. Samozřejmě se všechno naučil synův táta Pepa. Veškerou péči zvládá naprosto skvěle, bere si ho stejně jako předtím a s ničím není problém. Dále si všechno osvojila moje maminka a také Ivan. I díky nim jsem nemusela zásadně změnit vlastní pracovní rytmus.“

Jak jste se vlastně s Ivanem Bleyerem seznámila?

„Známe se deset let, je to kamarád Dana Hůlky, přes něj a jachting jsme se seznámili. Občas jsme se potkali v divadle, kamarádili se, až se Ivan začal zajímat trochu víc.“

Dlouho vás přemlouval?

„Snažil se – moc mile – snad dva roky. Jsem ráda, že jsem nakonec přistoupila na tu jinou variantu než kamarádskou. Už jsme spolu osm měsíců.“

Jak ho bere Matyáš?

„Bezvadně. Ivan ho naučí spoustu věcí. Plavat, potápět, lyžovat… Myslím, že se mají rádi. Děti dají hned najevo, jestli se jim někdo líbí nebo ne, a Ivan se líbí. Vzal to z toho správného konce, a když přijdu domů, vidím, jak spolu blbnou, hrajou si nebo se škádlí. Vůbec mne v tu chvíli nepotřebují, jsem tam zbytečná.“

Váš přítel jezdí regatu, už jste s ním byla na závodech?

„Se svými bolavými zády bych mu asi nebyla moc platná. Máme v plánu spíš klidnější vyjížďku. Navíc čím jsem starší, tak se víc bojím, třeba i výšek. Když jsem byla v Paříži, ani jsem nevylezla na Eiffelovku. Ale rozhodla jsem se s tím bojovat. Když Ivan o Vánocích učil Matýska lyžovat a já raději postávala u stánku s čajem, zahanbilo mě to natolik, že jsem si řekla: Příště půjdu do školičky, kde se učil Máťa, i já.“

Už jste si s Ivanem zatančili?

„Nějaký ploužák určitě, žádná větší akce.“ (směje se)

Může se naučit tančit každý, i když je poleno?

„Spíš ne. Musí tam být trocha talentu a rytmus v těle. Když někdo neví, kde je pravá a levá, necítí muziku, musí to jedině oddřít a být na sále od rána do večera. I tak je ale vidět, že to není ono.“

Už jste nad někým zlomila hůl, odešla ze sálu s tím, že tady už nejste nic platná?

„Učím už druhým rokem herce tanec na mezinárodní konzervatoři a jsou tam samozřejmě výjimky, u kterých si řeknu, že to musí být skvělý herec. (směje se) Všichni nemůžeme umět všechno, ale jsem ráda, když se alespoň snaží a chtějí se něco naučit.“

Kolik tanců vlastně jako profesionální tanečnice umíte?

„Sice jsem tanečnice, ale nikdy jsem nechodila do tanečních a waltz nebo ča-ča jsou pro mě španělská vesnice. Kdybych se třeba ocitla ve StarDance, byla bych na tom jako všichni ostatní, kteří jsou společenským tancem nepolíbení. Jediná má výhoda by byla v tom, že mám vytrénovanou pohybovou paměť. Snadněji bych si zapamatovala choreografii.“

Předpokládám, že když v muzikálu zapomenete kroky, tak to moc lidí v hledišti nepozná?

„V tomhle to máme na rozdíl od zpěváků o něco jednodušší. Když je na jevišti člověk sám, v naprosté pohodě číslo odtančí. Horší je, když je vás na jevišti deset a tančíte synchronně a jeden se tam motá. Pak to poznat samozřejmě je.“

Znovu zkoušíte muzikál Kleopatra, ale v krvi ji máte už deset let. Jde to takzvaně levou zadní?

„Je to ve mně tak zaryté, že kdyby mě někdo o půlnoci probudil, jsem schopná vystřihnout Caesariana. Ta choreografie se za tu dobu moc nezměnila.“

Kostýmy tanečnic jsou někdy hodně odvážné nebo kreativní. Které vám utkvěly v paměti?

„V muzikálu Tři mušketýři, kde jsme tančily role katů, nám udělali miniaturní kalhotky, vysoké podpatky a přes prsa dali jen kožený pás. Původně jsme měly být nahoře bez, ale to jsme odmítly. V představení Adéla ještě nevečeřela jsem byla zase za motýla nebo kytku a to mě vrátilo do let dětské besídky.“

Je nějaký herecký kolega, u kterého vidíte taneční nadání?

„Roman Vojtek, ten zatančí cokoliv. Hodně mě překvapil Tomáš Savka. Dobrá je i Monika Absolonová a Bára Basiková. Viděla jsem Quasimoda a skvělá je Markéta Procházková, která hraje Esmeraldu.“

Kdy odcházejí tanečníci do důchodu?

„Kolem třicítky, takže už jsem rok v důchodu. (směje se) Hodně záleží na tom, v jaké jste kondici, a znám i tanečnice, které tančí ve čtyřiceti. Rozhodně ale musíte přemýšlet o tom, co budete dělat, až tělo nebude stoprocentně poslouchat. I proto jsem měla už dlouho udělaný kosmetický kurz, pak kamarádka otevřela salon v Praze-Vinohradech a já se k ní připojila. Hrozně mě to baví, je to úplně jiná práce a člověk si vyčistí hlavu.“

Stihla jste si splnit taneční sen?

„Ten jsem měla ve 14 – tancovat v Drakulovi. Vyplnil se.“

Rozhovor jsme začaly synovou nemocí. Máte nějakou radu pro ostatní rodiče, kteří si právě začínají prožívat to, co vy?

„Nepropadnout tomu, aby se z matky stal hlídací pes – i to nám radili v nemocnici. Protože když se naučíte pravidla, dítě může mít plnohodnotný život. Musíte to brát pozitivně a nebát se o tom mluvit. Když jsem byla v Motole a chodila po ostatních odděleních, nakonec jsem nad cukrovkou – když to trochu přeženu – mávla rukou. Jsou daleko horší nemoci. Zní to možná divně, ale je to tak. Navíc věda jde dopředu a věřím, že za pár let, až bude Matyáš v pubertě, už se snad lék bude podávat jinak a on si inzulin nebude muset píchat. Zkrátka že synově cukrovce dáme mat.“