9°C
Michale, letos máte skvěle našlápnuto na Slavíka. Po deseti letech jste vydal novou desku a jedete úspěšné mega turné. Prostě se vám daří. Cítíte kolem sebe závist?
„To je tak vždy. Když jsi nahoře, je spousta závistivců, kteří to nejsou schopni přenést přes srdce. Bohužel je to ta naše povaha česká. Ale naštěstí je víc těch, kteří přejí a fandí, a těm moc děkuji za přízeň.“ Takže souhlasíte s Janem Werichem… „Ano, jak to kdysi říkal pan Werich: Čech ti odpustí všechno, jen ne úspěch a taky neúspěch. Je to jako ve fotbale. Když tým vyhrává, fanoušci křičí: Hoši na Hrad! Když jsou dole a nevyhrávají, pak jsou to nemehla, kteří nic neumí.“
Jak vůbec snášíte, když o sobě slyšíte, že jste nomenklaturní či komunistický zpěvák?
„Už jsem si na to za ta léta zvykl. Myslím ale, že to říkají jen ti, kteří nejdou s dobou. Dnes tu žádný komunismus není, je tu ryzí kapitalismus, a možná větší než na Západě. Prodávám teď na turné haly. Zrovna včera byl skvělý koncert v Brně, který navštívilo sedm tisíc diváků. Museli si zaplatit vstupenky, a to nikomu nevnutíte. Udělejte si o tom tedy obrázek sama, zda je to režimem. Anebo tím, že moje písničky mají lidé rádi a zasahují všechny generace, od malých dětí až po seniory.“
Také jsem slyšela, že jste poplatný režimu…
„Nejsem poplatný žádnému režimu. Je ale třeba se umět prodat v jakékoli době. A také je potřeba vážit si přízně fanoušků a lidí vůbec. Mé poslání je bavit lidi muzikou v jakékoli době. To, myslím, že je správné. A i když se lidem třeba zrovna nedaří, měli bychom to být právě my zpěváci, kteří jim v těch dobách špatných dají naději a radost.“
Kdy tady ty řeči vůbec vznikly?
„Bylo to v porevolučních dobách, kdy neumětelové jako Rejžek a jemu podobní přišli s tím, že všichni popoví zpěváci byli protežováni režimem. Ale to je omyl! Všichni ti dobří zpívají dodnes a lidé je mají rádi. Chtěli prostě vymýtit pop-music v Čechách, to ale nejde. Mám rád stejně tak rockovou hudbu jako jazz nebo alternativní směry. Vím, že v minulém režimu byly zakazované různé kapely, které hrály tvrdší muziku nebo zpívaly protestsongy. To bylo ale pro jiné publikum. Já si zvolil svoji cestu a za tou si stojím.“
Jaro Slávik v Talentu prohlásil, že vás operní trio La Gioia, když zazpívalo Největší z nálezů a ztrát, povýšilo konečně na umění. Urazilo vás to?
„Mne to neurazilo. Jen mě už nebaví v mých padesáti letech stále tolerovat útoky neumětelů, jako je pan Slávik. Ať se postaví na jeviště a něco předvede. Možná by z toho vznikla komická vsuvka a všichni bychom se moc zasmáli, a to také není špatné. Jen jsem nečekal, že klesne tak hluboko a zabředne do minulosti a sáhne po tom nejpodlejším možném útoku, a to je strefovat se do spartakiády. Rád přijmu kritiku od někoho, kdo něco dokázal. To se to panu Slávikovi povídá – z křesílka porotce.“
Je podle vás Slávik alespoň dobrý porotce?
„No to ani náhodou. Obdivuji všechny ty lidičky z Talentu, kteří nasazují krky na jevišti před miliony diváků. Ale pan Slávik? Pouze arogantně kritizuje. Je to mistr světa – amoleta. Podívejte, jak krásně pochválí ty účinkující Lucka Bílá nebo Dejdy. Oni mají totiž oproti Slávikovi pokoru. A tu člověk získává až na jevišti, kdy si projde mnoha trémami a velkou dřinou, o které pan Slávik nemá ani páru.“
Napsal jste mu SMS, v níž říkáte, že umění je vyprodávat haly a mít v nich pět tisíc a víc lidí a že on nemůže ani vědět, co to umění je, protože v životě nic nevytvořil. Tu textovku jste zveřejnil v Blesku. Naštval se?
„Asi jo. Odpověděl mi, že bych měl být nad věcí a že soukromá SMS se nemá zveřejňovat. A on sám může veřejně milionům diváků říkat, co se mu zamane? Byl to přece on, kdo se do mě veřejně obul. Tak proč já bych neměl mít právo veřejně na to reagovat? Ale to už se mu nelíbí, on je predca úctyhodný pán PORODCA.“
Vraťme se k Poupatům. Jste na ně hrdý, anebo se za ně stydíte?
„Hrdý, to bych neřekl. Nikdy jsem se ale za ně ani za spartakiádu nestyděl. Pamatuji si, jak jsme s Krokama jezdili po krajích, kde lidé nacvičovali skladby. Byli nadšení, milovali to. Také tam vznikalo spousta nových vztahů, manželství a přátelství. Byla to pěkná společensko-sportovní událost.“
A chtějí lidé Poupata?
„Když je na koncertě nezazpívám, chodí za mnou zklamaní a ptají se, proč jsem je nedal. Takže to shrnu. Pan Slávik v té době tahal za sebou umělohmotného kačera a ví o té době úplný prdlajs, takže by se neměl zesměšňovat hodnocením.“
Zůstaňme ještě u toho slova umění. Mnozí se na vás dívají skrz prsty, že jste tzv. světský. Cirkusák. Cirkusáci přece jsou ale umělci…
„Víte, všude na světě je artistika považována za umění, jen u nás jsou to komedianti, světský, na které se kouká skrz prsty. Ale když přijedete do Las Vegas, tak tam všichni odcházejí z tamních show nadšení a všude mluví o tom, jaká že to byla senzace. A víte, že mnoho artistů, kteří tam vystupují, pochází z Čech?“
I slavný Fantomas, herec Jean Marais, byl cirkusák…
„Ano. Jeden cirkus dokonce založil. Ve Francii je cirkus považován vůbec za vysoké umění. To jsme ale jinde. Prostě jiný kraj, jiný mrav.“
Jste pyšný na to, že pocházíte z cirkusové rodiny?
„Jsem pyšný na svého pradědečka Karla Kludského, který založil nejslavnější a největší cirkus v Evropě. Kdyby nebylo 2. světové války a Němci ho nepotopili na lodi, která ho převážela do Francie, byl by tu dodnes.“
Jste jeden z nejžádanějších hitmakerů a zpěváků. Žádná diskotéka se bez vás neobejde. Byla cesta k takovémuto úspěchu složitá?
„Byla to dřina. Ale to je všechno, co má za něco stát. Nejdřív se musíte něco naučit. Já dřel jako malý kluk 5 až 6 hodin denně na piano, kdy spolužáci chodili hrát fotbálek a bavili se. Jsem za to rodičům velmi vděčný. Stejně jako děkuji všem dýdžejům, že mě začali hrát na diskotékách. Pak se díky tomu začaly moje písničky opět hrát i v rádiích. A taky děkuji našim hokejistům, kteří si mě hráli v Naganu v kabině. Pak už se to rozjelo.“
Jak jste vlastně začínal a kolik jste vydělával?
„Začínal jsem jako řadový hráč ve skupině Kroky a doprovázel tam na piano Janu Kratochvílovou. Pobíral jsem 140 korun hrubého za koncert, z toho jsem si platil půjčovné 70 korun za klávesy a musel jsem odvést desetiprocentní daň. Z koncertu mi zbyla dvacka na buřta. Jsem za to ale rád. Byla to skvělá škola života.“
Váš otec emigroval. Měl jste s tím problémy?
„Naši se rozvedli, když mi byly čtyři roky. V osmašedesátém táta emigroval s mojí sestrou a novou rodinou do Švýcarska. Ano, měl jsem s tím zpočátku problémy, nechtěli mně vystavit pas a pouštět do zahraničí. Pak se to uvolnilo, že na pozvání přímého příbuzného jsem mohl na cestovní doložku odcestovat. S tátou a se sestrou jsem se tak opět potkal až v mých osmnácti, po deseti letech.“
Vyčítal jste tátovi emigraci?
„Nevyčítal. On pocházel z buržoazních kruhů. Naše rodina ze strany táty vlastnila slavnou továrnu na harmoniky Kebrdle, byli zlatníci a součástí tehdejší high society. Stýkali se s Baťovými a tak. Po tom, co nám komunisté všechno sebrali, táta tu vydržet nemohl. Chápal jsem ho.“
Není to na vás vidět, ale bezpochyby jste majetný člověk. Co pro vás znamenají peníze?
„Peníze jsou dobré k tomu, aby je člověk uměl zhodnocovat. Také mají pomáhat druhým a nejen vám. Znám spoustu těch, co měli daleko víc peněz než já, a dnes jsou úplně na dně. Já jsem bohém a k penězům jsem nikdy netíhnul. Když je mám – OK, když ne – tak se taky dá žít.“
Za co nejvíc utrácíte?
„Rád cestuji, tak asi nejvíc utratím za dovolené. Zbytek investuji do svých projektů, muzikálů a podobně.“
Máte víc přátel nebo nepřátel?
„Víte, jak to je. Je vždy víc nepřátel, když je člověk úspěšný. Když zapadnete, pár přátel stačí mít. A to jsou ovšem ti opravdický.“
Momentálně jste na absolutním vrcholu. Jak dlouho vám to vydrží? A máte před sebou ještě nějakou metu?
„Nevím, jak dlouho mi to vydrží. Záleží na tom, bude-li o mě zájem, a taky, jak na tom budu se zdravím. A to je ve hvězdách. A metu? Samozřejmě mám. Nejsem člověk, který by usnul na vavřínech.“
Mrzí vás prohlášení o odstoupení ze Slavíka?
„Ne. Mrzí mě ale, že se proto nemohu zúčastnit slavnostního vyhlášení. Slavíka si moc vážím, neboť je to anketa diváků a fanoušků a žádné akademie. Musel jsem ale tento rok zareagovat. Nemohl jsem jinak. Jinak bych tiše souhlasil s tím, že hraji nefér, a tím by byl nefér celý Slavík. Takže svým postojem obhajuji vlastně i anketu samotnou.“
Co vás momentálně trápí nejvíc?
„Nic. Snad jen to, že mi tady chybí dcera Klárka, která studuje v New Yorku. Ale už brzy přijede. Jsme sice obden na Skypu, ale to není ono. No a nestále mě trápí, že jsme přišli o dcerku Mišku (druhá Davidova dcera zemřela na leukemii).“
Proto utíkáte na Štědrý den zase do světa?
„Ano. Letos na Koh Samui do Thajska. Je to tak lepší. Bez Mišky to doma nejsou moc hezké Vánoce. A jedeme tam i se Sebíkem a Klárkou, tak bude veselo.“
Nakládané okurky berete s sebou?
„Jistě, jako vždy. Jen jestli mi je nezabaví a nevyhodí. Bez bramborového salátu to přece nejde. Už takhle musíme přetrpět, že místo kapra bude mořská ryba.“
Michale, co byste vzkázal těm, kteří vám nepřejí?
„Ať se jim daří a ať mají radost ze života. Je takové rčení: přej – bude ti přáno, dej – bude ti dáno. Opak funguje v životě stejně tak. Buďte šťastni a mějte lidi rádi. Negací a zármutků si prožíváme v životě dost, protože život není peříčko. Ale narodit se na tomto světě, tak to je přece nádherný a velký zázrak.“
