7°C
Nápad odletět za Ivetou a jejím novým milencem do Itálie vzešel v hlavě mých nadřízených poté, co jsem natočila repotáž o skandálním vystoupení Ivety na Staromětském náměstí. Moc se mi nechtělo, ale touha vidět všech 13 zámků pána della Torre, mě přesvědčila. Před odletem do Neapole, připomínám, letenky stejně jako hotel, půjčené auto a náklady hradilo naše vydavatelství, můj fotograf Martin zarezervoval hotel ve Vieste (je to asi 15 km od Peschicci, kde se nachází Domenicův hrad) a na letišti objednal auto.
Nebudu vás unavovat tím, jak jsem se bála v letadle, ostatně tak jako vždy, a jak jsme hledali půjčovnu. Z Neapole jsme se s instrukcemi od bývalé milenky Martucciho vydali do Peschicci. Hrad, který se tyčí nad nádherným přímořským městem, jsme našli hned. Ale po Ivetě a Domenicovi ani vidu nebo slechu. Objeli jsme několik míst, kde se měli nacházet, a nic. Nezbylo tedy nic jiného než Ivetě a Domenicovi zavolat. Zpěvačka nám nebrala telefon, ale hrabě ano. Zklamalo nás, že Iveta už odjela, ale domluvili jsme se, že druhý den odpoledne Domenica navštívíme na jeho hradě.
Návštěva na hradě
Druhý den jsme celí natěšení zazvonili na dřevěná vrátka hradu. Po pár minutách nám přišla otevřít snědá dívka v uniformě služky. Trochu nás překvapil nepořádek a lešení pod schody do přijímací haly. Služka nás nad schody předala majordomovi, též snědé barvy, a ten nás uvedl. V hale kromě dvou sofa, na jednom seděl hrabě, komody a tří obrazů, nic nebylo. Služebnictvo nám přineslo židle, plastový stolek a lahev "petky" s vodou. Asi hodinu nám Domenico vyprávěl o návštěvě Ivety, svém rodu, pak společně se služebnictvem, jak nám prozradil rumunského původu, pózoval fotografovi a nakonec nás provedl po svém hradě.
Navštívili jsme velmi spoře zařízenou místnost, kde spal Artur, hudební salonek, který byl dobově zařízen, v něm byl i výklenek s výhledem na moře, tady rád a často hrabě pózuje. Pak jsme šli do jeho ložnice, kde byla postel, dva stolky a televize, tady často s Ivetou zvonili zvonečkem na služku, aby jim přinesla kondomy, chodbou se šatní skříní se vešlo do nově zrekonstruované koupelny s vířivkou. "Zvu vás dnes na večeři k mému kamarádovi Pepinovi," ukončil exkurzi Domenico.
Před osmou jsme vešli do plážové restaurace, kde už čekal Domenico, prostřený stůl a majitel Pepino. "Tohle jsou novináři z Čech a přijeli za mnou. Denně prodají půl milionu a když je Iveta na titulu, tak ještě víc. Iveta je největší celebrita v Čechách," chvástal se Martucci.
Restaurace na pláži sice moc luxusně vybavená nebyla – plastové židle, stoly, automaty, ale jídlo bylo neskutečné. Při odchodu nám nebyl předložen účet, prý nás pan hrabě pozval. Slušně jsme poděkovali. Pak jsme se auty, ano Domenico po dvou lahvích vína řidil, přesunuli do baru, který už 23 let v centru Vieste vlastní jeho kamarád. Jediné, co nás zarazilo, byla otázka přítelkyně majitele baru, kdy Domenico vyrovná nezaplacené účty. „Brzy, nebojte, a raději mi nalijte limoncello,“ prohlásil s úsměvem Martucci a objednal si celou lahev. Jelikož já nepiji limoncello, i když hrabě tvrdí že ano, dostala jsem lahev prosecca. Asi po hodině jsme se s fotografem rozloučili a odjeli do hotelu.
Zámky bez klíčů, Ferarri bez kola
Další den jsem na terase svého pokoje napsala článek o své návštěvě a Martin poslal fotky. Vzápětí mi volala editorka Blesk. cz Eva a ptala se, proč nás hrabě vzal do muzea a co je to za divadelní herce. Tím myslela služebnictvo. No, popravdě, já jsem se se služebnictvem také setkala poprvé. Ještě jsem zapomněla zmínit historku o tom, jak nám Domenico chtěl za 10 tisíc korun prodat společné snímky s Ivetou. Tolik peněz prý proto, že se jedná o exkluzivní fotografie, jež mapují Ivetu při první návštěvě jeho 13 zámků. No, nekoupili jsme je.
Okolo poledne nám volal Domenico. Nejprve nám sdělil, že tu litrovou lahev limoncella vypil, pak jel autem 15 km do Peschicci, že ho bolí hlava a ať s ním jdeme na oběd k Pepinovi. Přes den Pepinova restaurace funguje jako bufet - u pultu si vyberete z pár jídel, na plastovém podnose odnesete ke kase a zaplatíte. Platili jsme. A zase musíme přiznat, jídlo bylo skvělé. Při obědě nám Martucci slíbil, že nám odpoledne ukáže své zámky a klášter, který je nejstarší stavbou ve městě.
A aby toho nebylo málo, tak nás Domenico přesvědčil, ať zrušíme poslední noc ve svém hotelu, že nebudeme zbytečně jezdit 15 km tam a zpět, ušetříme a že můžeme bydlet u něho na hradě. Ani jeden jsme nikdy na hradě nespali, tak jsme přikývli. K lítosti majitele hotelu jsme zrušili poslední noc.
Okolo čtvrté jsme Domenica vyzvedli a naším půjčeným autem vyrazili na objížďku. První zastávka byla u zámku, který údajně patří jeho matce. Bohužel u sebe Domenico neměl klíče, takže jsme se na něj dívali přes zamčenou bránu a poslouchali štěkání pobíhajícího psa. "Tamhle je moje Ferarri," vykřikl hrabě. Ale proč od něj také nemá klíče a proč má jen tři kola, už nám nevysvětlil. Po pár minutách jsme se přesunuli ke starému klášteru, který byl postaven v roce 872. A je to na něm vidět. Smutný pohled na chátrající stavbu, kde prý před dvaceti lety žil a v přilehlé budově lisoval olivový olej jeho otec. Tím naše návštěva zámků skončila.
Martucciho jsme odvezli zpátky na hrad. Asi za půl hodiny volal, že nás jeho strýc zve na párty a že určitě musíme jít. Byli jsme s fotografem utahaní a ještě neměli nakoupené suvenýry, ale nakonec jsme si řekli, že si stejně musíme k němu na hrad hodit věci a že bychom rádi poznali dalšího šlechtice.
Víno, zpěv v restauraci, víno, noc u kuchaře
Asi v sedm hodin večer jsme se setkali s Domenicem v podniku u Pepina. "Zajistil jsem vám pokoj v nejlepším hotelu v Peschicci, který vlastní Pepino," uvítal nás hrabě. Ale mělo to háček, Pepino nám žádný pokoj ve svém hotelu a ještě zadarmo dát nechtěl. Propadala jsem hysterii a litovala, že jsem Martina přemluvila, že musíme spát na hradě, že to už třeba nikdy nezažijeme a že se chci cítit jako princezna. Pepino se ukázal jako dobrák od kosti. Se svým kuchařem domluvil, že u něj v domě, kde pronajímá pokoje, můžeme přespat. Odhodil zástěru a do svého domu na kraji města nás zavezl.
Jeho milá paní nás ubytovala. Jelikož je můj fotograf dost aktivní, tak tu hodnou ženu, matku dvou dětí, požádal o heslo na WiFi. Nechápu, jak ho to mohlo napadnout. Hledání hesla vyvolalo mezi manželi tak ostrou hádku, že jsme raději ujeli za Martuccim.
Celý natěšení jsme se všichni tři naším autem vypravili na párty. Přijeli jsme ke krásnému hotelu s restauarcí na terase. Uvítal nás příjemný pán, o kterém Domenico tvrdil, že je jeho strýc. Každopádně nás opět představil jako novináře z Čech, který o něm a Ivetě pořád píší, a pak proběhlo společné focení. Žádný večírek se nekonal, ale byla to normální večeře na terase hotelu. Opět bylo jídlo a víno skvělé. I celý večer probíhal pohodově, až do chvíle, kdy Domenico začal u stolu zpívat. Hosté trochu zkoprněli. Někteří mysleli, že mu víno stouplo do hlavy, zbytek, že je to program.
Po večeři jsme sice nikdo nezaplatili, asi to v místech, kam chodí Domenico, není zvykem, ale přesunuli jsme se do dalšího podniku. Sice už zavírali, ale majitel Domenica zná, a tak nám ochotně nalil bílé víno. Pak si přisedl, vytáhl kytaru a Domenico začal zpívat. Okolo 23. hodiny si hrabě vzpomněl, že má holku, a tak jí brknul. Iveta se zrovna chystala na vystoupení někde na vesnické diskotéce. "Amore mio, laska moje, laska moje," pěl Ivetě do ouška.
Okolo půlnoci jsme se rozhodli, že už vína bylo dost a ráno brzy vstáváme, protože ve 14 hodin odlétáme z Neapole do Prahy, a tak jsme zaveleli k odchodu. Odvezli jsme Domenica na hrad, sebe k Pepinovu kuchaři a šli spát. O celém putování za hrady a zámky hraběte, falešným se nazval on sám, jsem popsala v několika článcích pro Blesk.cz.
Vím, že je to dlouhé a mnohé jsem zklamala, že k sexu ani náznakem nedošlo. Ale musela jsem poprvé a naposledy zareagovat na trapné a pro mě vzhledem k tomu, že jsem zadaná, nepříjemné obvinění pana Domenica Martucciho, že jsem se mu nabízela, a když jsem nedosáhla svého, tak jsem začala psát lži.
