20°C
V Česku se stále vztah, ve kterém je starší žena a mladší muž řeší poněkud víc, než v opačném případě. Co si tom myslíte?
„Přestává to už být tak vyjímečné. Ženy dneska vypadají dobře a mají víc energie než jejich vrstevníci.Tak proč by nemohly mít mladší muže, když si rozumí. Dnes už je takových vztahů hodně a časem se to všechno srovná a společnost to řešit přestane.“
Máte dvě děti Jakuba (28) a Marianu (17). Jak přijaly váš vztah ony?
„Já myslím, že dobře. Určitě jim to přineslo pocit klidu, že nejsem sama. To děti nerady vidí. A Ondra je fajn.“
Jak vycházíte se svými dětmi?
„Kamarádsky. Já jsem taková ta rozmazlující benevolentní matka. Vždycky jsem své děti brala jako rovnocenné partnery, a dnes se s nimi o všem radím.“
Jakub už s vámi nebydlí. Matky odchod dětí, obzvášť synů hodně prožívají. Jak to bylo ve vašem případě?
„Je to těžké. Mě to naštěstí ulehčilo to, že mám ještě skoro o jedenáct let mladší dceru Marjánku, takže to bylo trochu jednodušší. Ale i já jsem občas propadla takové té sebelítosti, když dlouho nevolal. Pak jsem si ale představila sebe v jeho věku. Ani já jsem nebyla jiná.“
Takže zastáváte názor, že děti mají v určitém věku vyletět z rodinného hnízda?
„Musí a my to musíme přijmout, je to přirozené.“
Jakub hraje v divadle, moderuje, je členem hudební skupiny Nightwork. Máte na sebe vůbec čas?
„Snažíme se dodržovat některé pravidelnosti, jako narozeniny, svátky apod. Navíc Jakub má teď auto, takže jezdí častěji. Snažíme se vždycky nějaký ten čas pro sebe vyšetřit.“
Jste fanynkou kapely Nightwork?
„To se ani neptejte! Kdo může být větší fanynka než já?! Zažila jsem s nimi úplné začátky, kdy na koncertech bylo jen pár kamarádů a rodiny. Teď mají narváno a vyprodáno.“ (směje se)
Jakub se profesně vydal ve šlépějích svých rodičů, zkušenosti s filmem má už také Mariana. Nerozmlouvala jste jim to?
„Marjánce nabídli roli v seriálu, když jí bylo jedenáct,chtěla to strašně zkusit. Teď je ve třetím ročníku gymnázia a uvidíme, co bude dál. Když končil gymnázium Jakub, tak jsem mu říkala, aby si našel povolání, ve kterém se může víc rozhodovat sám za sebe. Myslím si, že herectví není pro chlapy jednoduchá profese. Jenže on se dostal na DAMU dřív, než na ostatní vysoké školy a bylo rozhodnuto.“
Takže byste ho viděla raději třeba jako seriózního právníka s kufříkem?
„Dnes už si ho tak nedokážu vůbec představit. On má hodně široký záběr. Jsem ráda, že není jen činoherní herec, ale dělá také muziku a produkci. Myslím, že se rozhodl správně.“
Jaký je Jakub muž?
„On se poměrně rychle osamostatnil, brzy začal pracovat, už na škole hodně točil. Navíc je šikovný a praktický. Umí spoustu věcí, třeba skvěle vaří. Jeho žena to bude mít dobrý, protože ji dokáže ve spoustě věcech zastoupit.“
Od koho to odkoukal?
„Od mého táty technickou šikovnost a s babičkou vařil a pekl. Hodně ho hlídali, když byl malý a hodně se mu věnovali. Nebojí se pustit do všelijakých činností.“
To se ovšem dá říct také o vás…
„Ráda v domě i na zahradě neustále něco dělám. Řežu dřevo, brousím podlahy a tím se asi udržuju také v kondici. Mě tyhle praktické věci strašně baví. Asi tím vyrovnávám pomíjivost divadla.“
Bydlíte na vesnici, netoužila jste po životu ve velkoměstě?
„Nějakou dobu jsme ještě jako rodina (s prvním manželem Davidem Prachařem – pozn. redakce) v Praze bydleli a do Koloděj jezdili jen na víkendy. Pak jsme dům zrekonstruovali a přestěhovali se sem natrvalo. Já jsem tady spokojená, vyrostla jsem tu, mám tu nejlepší kamarádku, vedle mě bydlí rodiče a bratr má dům na kopci. Nic mi na venkově nechybí a navíc jsem v přírodě.“
Čím vám venkov učaroval?
„Zvětší se vám tady prostor pro život, prodlouží se čas, který můžu strávit venku. Vyjedu z města k nám do polí a hned je mi božsky, lehčeji, jako by ze mě spadlo sto kilo. Já tu všechno daleko lépe snáším, třeba i únavu po představení i nahromaděné negativní emoce z města.“
Jak relaxujete?
„S kamarádkou zajdeme na vínečko, posedíme na zahradě. Když je hezký večer, děláme si pikniky na kolodějských horách. Nebo jdu na procházku s pejskem. … To mám ráda.“
Jste romantik?
„Myslím, že ano.“
Co vás potěší?
„Cokoliv. Setkání s příjemnými lidmi, procházka, posezení s kamarádkou … Řekla bych, že takové drobnosti života.“
A co naopak vytočí?
„To už někdy začne ráno, když si pustím zprávy v televizi… Ale vadí mi arogantní, bezohlední a přehnaně ambiciózní lidi.“
To ale nebyl případ vášeho filmového manžela Víti Jakoubka v podání Milana Šteindlera v populárním filmu Vrať se do hrobu…
„To ne…“ (směje se)
Jak jste se vůbec dostala ke spolupráci s ním?
„Milan mě pozval na casting a já jsem tehdy vyhrála. Nemohl si ale stále vybrat mužského představitele. A jak těm hercům svou představu předehrával, byl absolutně ze všech nejlepší a nejvtipnější, tak jsme ho s Halinou Pawlowskou (námět k filmu - pozn. red.) začaly přemlouvat, aby tu roli vzal sám.“
To ale nebylo pro Šteindlera vůbec jednoduché, protože film byl jeho režisérským debutem…
„To určitě, ale nakonec se rozhodl, že to bude hrát a byl to skvělý tah. A mě velmi překvapilo, že generace mých dětí ho zná a cituje z něj hlášky, které už vlastně zlidověly.“
Jako třeba, Víťo, řekni něco japonsky…
(smějeme se obě)
Hrajete v divadlech i v seriálech. Co je vám bližší?
„Každá ta práce je jiná, baví mě obojí. Když hrajete v seriálu, je to dlouhodobá práce, chodíte na natáčení mezi své kolegy, člověk už nemá stres a vždycky se tam těším. Vedlejší efekt je ještě ten, že si vyděláte peníze. Ale divadlo je základ, tam se herec celý život kultivuje. Je to soustředěná práce, a když máte štěstí tak s dobrým souborem.“
Vyzkoušela jste si také účast v taneční soutěži StarDance, nafotila jste akty pro kalendář. Kolik podobných velkých rozhodnutí v životě jste už udělala?
„Takhle bláznivých moc ne. Dvě stačí, nemyslíte?
Tvrdíte, že jste stydlivá. Styděla jste se během focení aktů?
„K focení nahoty se všeobecně stavím negativně, taky v mém věku není divu. Ale musím říct, že jsem se za chvíli ani nestyděla. Fotila nás Ilonka Sochorová, byly jsme ve studiu samy a probíhalo to úplně v klidu a v pohodě.“
Jaká byla vaše reakce, když jste viděla fotky hotové?
„Řekla jsem si: Jo!Skvělý! Dopadlo to úplně senzačně. Každá žena by měla mít svůj akt.“
Kalendář vznikl v souvislosti s divadelní hrou Holky z kalendáře, ve které se ženy rozhodnou ke stejnému činu. Jak se líbí představení divákům.
„Myslím,že dost. Dobře se baví a zároven je to něžný a dojemný.“
Annie v Holkách z kalendáře, kterou ztvárňujete, se pere s nepřízní osudu. I vy jste se před pár lety musela poprat s tím, že vás opustil manžel. S tím se asi vyrovnává těžko…
To určitě.
Přesto, neměla jste tehdy obavy, že to všechno sama nezvládnete?
„Jako každý v takové situaci. Věci, které do té doby děláte ve dvou, děláte najednou sama. Nesmíte ale o tom moc přemýšlet, ale hezky den po dni pracovat a žít. Mně hodně pomohli rodiče.“
Vy jste to zvládla, navíc působíte stále mladistvě a svěže. Máte nějaký recept?
„Myslím, že to mám dané geneticky. Moje maminka je také taková drobná, štíhlá a energická. A pak je to o vnitřní pohodě. Jak se cítíte, tak vypadáte. Paradoxně se mi tento vyšší věk líbí. Nemám prostě pocit, že bych něco nemohla…
Takže byste klidně vylezla na strom jako ve filmu Vrať se do hrobu?
Bez problémů!
