7°C
Lucie, jste už podruhé porotkyní Česko Slovensko má talent. Proč?
„Projekty, které dělám, mě vždycky musí bavit. Něčím naplňovat, inspirovat, a potom se jim věnuju tak dlouho, dokud to nevyprchá. A to je Talent. Už při prvním kole jsem od začátku cítila, že jde o něco výjimečného. A při druhém kole? Tak to se mi to znovu potvrdilo. Jsem opravdu ráda, že u toho můžu být.“
Jakou roli ve vašem »ano« jít do Talentu hraje honorář, který je velmi slušný? Pohybuje se v milionech…
„Produkce se ke mně chová od prvního okamžiku opravdu víc než velkoryse. Mojí motivací ale nebyly a nikdy nebudou peníze. Musí mě to bavit a lákat. Musím cítit, že můžu být projektu platná. A pokud to tak není, tak by mě nepřemluvili ani za zlatý prasátko.“
Jana Krause v porotě vystřídal Martin Dejdar. Kdo je vtipnější a kdo přísnější?
„To je snad naše národní hra, věčně někoho srovnávat. Každý je jiný a každý jiným způsobem výjimečný.“
Myslíte si, že takováto show má mít místo na našich televizních stanicích? Je vůbec k něčemu?
„Je hlavně neuvěřitelné, že se něčemu tak nádhernému televize věnují… Ve srovnání s jinými lehčími žánry je tahle show velkolepá! A já nepřestanu žasnout nad tím, kolik velkých osobností naše země mají. Nemyslím teď jen talenty, ale hlavně ty, které jsou v režii: za kamerami, v produkci i v technice. Málokdo si umí představit, kolik práce, času, síly i trpělivosti, a hlavně i zmíněného talentu ti lidé musí mít. Tahle show je jedna z největších věcí, která tu kdy v zábavním průmyslu vznikla.“
Na tom trváte?
„Ano.“
Každý týden mnoho jiných garderob a jiných účesů. To musí být náročné…
„Mám skvělý tým lidí a mezi ně patří vizážistka a stylistka. A já, i když působím spontánně, nikdy nenechávám nic náhodě. To si nemyslete! Mám některé věci opravdu připravené. Jen kostýmní zkoušce jsem věnovala několik dní. A ten první den dokonce deset hodin bez přestávky. Zkoušelo se u mě doma v Otvovicích a pokaždé to vypadalo jako v nějakém neuvěřitelně luxusním skladu šatů, šperků, kabelek i bot. Měly jsme se stylistkou Sandrou připravených 23 variant a kombinací, takže byly převleky při natáčení celkem rychlé. Horší to měla vizážistka Helenka, která měla vždy na změnu účesu tak krátký čas, že by tomu po zhlédnutí jejích uměleckých výkonů nikdo neuvěřil. Nechci prozrazovat žádné finty, ale vzhledem k tomu, že se spolu už 13 let známe důkladně, dokázala by mě učesat i potmě se zavázanýma očima. Je to můj poklad.“
Jak vy osobně vnímáte pojem talent?
„Talent je něco, co ve vás je, a vy to možná ani nevíte. Talent je i to, když to zjistíte, že ho máte, ale neprošvihnete ho... To se povede ale jen tomu, kdo má talent na výběr lidí kolem sebe. Na to, umět bez ega vyhrát, ale nebát se ani prohry, nenechat se prostě odradit těmi kolem. Těmi, co si myslí, že vědí vše líp. Kdo má talent na to, rozeznat to dobré od špatného, kdo je urputný a maličko posedlý svými sny. A když pochopí, že po každém úspěchu musí přijít i neúspěch, jako po vrcholu údolí a po dni noc... Jednou mi Gábinka Osvaldová řekla, že musí mít člověk talent i na štěstí... A má pravdu… A myslím, že ho ještě mám :-)“
A je talent zárukou úspěchu? Nebo, co je ještě třeba, aby člověk prorazil? Píle, ctižádost, náhoda, štěstí?
„Já bych na náhody moc nedala. A štěstí přeje hlavně připraveným a člověk mu musí umět jít naproti. Nesmí se vzdát. Jako se říká v jedné krásné pohádce: Zkoušel, prohrál, zkoušel, prohrál… Ale ve skutečnosti člověk prohraje, jen když to přestane zkoušet.“
A co jste potřebovala z tohoto všeho vy? Abyste se stala Slavicí?
„Prožila jsem na začátku pár neúspěšných let, ale nikdy jsem za ně nepřestala být vděčná. Hezkými věcmi se člověk nic nenaučí. Tak chvála bohu za každou těžkou zkoušku! Té vděčím za to, kde teď právě jsem. Nevím, jestli jsem Slavík! Co ale vím jistě, že nejsem žádné vořezávátko.“
Člověk by měl asi být v pravou chvíli na pravém místě…
„Co je důležité, když už někde jste? Abyste tam opravdu byl!“ Jak vám k úspěchu dopomohli Petr Hannig a Petr Kratochvíl? Anebo byste byla tam, kde jste, i bez nich?
„Jednou jsem viděla krásný film o tom, jak kdosi dostal dálkové ovládání na svou minulost a mohl ji libovolně měnit a mazat v ní... Nechtěla bych nic jinak a za všechna setkání jsem vděčná. S Petrem Hannigem jsem prožila jen tři čtvrtě roku své kariéry, ale dal mi jméno i sílu k prvním dětským krůčkům. Petr Kratochvíl je vedle mě už 17 let a neznám nikoho s takovou noblesou, přehledem a talentem pro obchod, strategií i citlivostí pro umění… Oběma za mnohé děkuju.“
Kdo vám poprvé řekl, že máte talent?
„Byla to paní učitelka Kreizová, která mě v sedmi letech postavila u nás v Otvovicích poprvé na jeviště. Zpívala jsem Černé oči jděte spát a nikdy na ten pocit nezapomenu. Byl to neuvěřitelně silný zážitek, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se to bude ještě někdy opakovat :-)“
To jste si poprvé uvědomila, že umíte zpívat?
„To bylo později. Asi v šesté třídě jsem se šla představit do lidové školy v Kralupech nad Vltavou. Když jsem zazpívala Ten chlumecký zámek je za lesem, tak mě paní profesorka zastavila. Vyběhla ze dveří a přivedla svou kolegyni z jiné třídy. A když to samé udělala ještě dvakrát, tak jsem věděla, »že tady něco nehraje«.“
Anebo spíš hraje… A co vy a Arakain, to musela být láska…
„Arakain je pro mě skutečně první velká hudební láska. U nich jsem zjistila, jak úžasné je stát na jevišti před davem lidí, kteří nadšeně skandují a radují se z každého tónu, který se na ně valí... Bylo to moje nejemotivnější hudební období, plné nádherné nezodpovědnosti a sladkého temperamentu. A sladkého řevu! A s touhle kapelou jsem také každé jejich velké výročí a s obrovskou láskou si s nimi zazpívám i na tom v příštím roce... Arakain slaví 30 let a já s nimi už 25. rok. Miluju je :-)!“
V dobách Arakainu se vám ani nesnilo, že se stanete naší hudební první dámou… Co jste pro to vlastně všechno musela udělat?
„Až budeme mít víc času, ráda o tom budu vyprávět. Ale jak říkal Vladimír Menšík: V tomhle povolání musí být i ženská chlap.“
Kvůli závratné kariéře jste se určitě musela něčeho vzdát, něco oželet…
„Samo sebou. Všechno ale je a bude, jak má být... Nelituju ničeho, a hlavně nikdy nelituju sama sebe. Mám ráda svůj život, i když jsem se i tohle musela naučit.“
Jako Ella Fitzgerald jste se už narodila. Co jste se musela ještě naučit, abyste sklízela před tisícovými davy tak frenetické úspěchy?
„To, že můj hlas uměl vydávat nějaké líbivé tóny, ještě neznamená, že jsem uměla zpívat. A to, že se to celý svůj život učím, ještě neznamená, že to už umím tak, jak bych chtěla. Naopak! Mám neustálou touhu hledat a překvapit samu sebe.“
A úspěch?
„To je taková zvláštní věc. Znáte to přísloví, že ten první může být taky brzy poslední? Nikdy si to nepřestávám uvědomovat. A tak, i přes všechna nádherná ocenění, která doma mám, jsem nepřestala chodit nohama po zemi.“
Konzervatoř nemáte, hodiny zpěvu jste také nikdy nebrala. Jak můžete lámat rekordy?
„Hudba je jako láska, na tu taky nepotřebujete žádné školy. Jsem emotivní člověk a díky selskému rozumu jsem si v sobě udělala pořádek sama. Tedy, jinými slovy, mám díky zkušenostem několik hudebních vysokých škol. Chápete? Nepotřebovala jsem informace, ale praxi! Nepotřebovala jsem vedení, ale svobodu a prostor. Aby se ve mně vše vyvíjelo přirozeně… Na konzervatoř mě nepřijali, a já myslím, že je to jedno z mých největších štěstí.“
Rozumím. Ale jak se učíte nové písničky, když neznáte noty?
„Hudba mi nějak leze do hlavy sama. Nesmí se nad ní moc přemýšlet. Nesmí se chtít. Když to necítíte, tak to není hudba ve vás, ale jen dobře pro povrch zvládnuté řemeslo. Všechno se dá naučit. Pak už to ale není pravda, není to umění, ale lež. Záměrně se vyhýbám všemu, co vraždí moje emoce.“
Takže má vaše textařka Gábina Osvaldová pravdu, když říká, že vám pán bůh naházel to zlato do hrdla lopatou?
„To Gábině to samé bůh udělal s hlavou a srdcem.“
Takže má. V poslední době už nejste hlasově taková tygřice. Čím to?
„Možná mám koncerty díky své skvělé kapele a repertoáru barevnější, ale křičet nepřestanu nikdy, nebojte. Baví mě to. Přijďte se podívat, mám před sebou sezonu plnou koncertů, kde vám ukážu, jak to s tím křikem je :-))))))))))“
Zpíváte pořád nadoraz, anebo si občas necháváte rezervu?
„Jestli na sobě něco opravdu znám, tak je to hlas. Vím, co potřebuje. Vím, kdy je třeba brzdit a kdy si můžu dovolit zpívat jak utržená z řetězu. No a potom, kdy je třeba být zticha úplně. Mám ráda koncerty, kdy po dvou hodinách bez přestávky na jevišti mám ještě v šatně chuť zpívat... To je znamení, že je to všechno v pořádku, a těším se na druhý den. Mám ale také představení a koncerty téměř denně, a to musím vědět, jak rozložit síly…“
Kdybyste s někým měla zpívat duet, vždycky si budete jista, že kolegu uzpíváte? Anebo máte také z někoho strach?
„Jsem opravdu spokojená s tím, kde jsem, a proto s láskou přeju každému totéž. Navíc nejsem soutěživá a opravdu nemám důvod se s někým přetahovat. To mě nebavilo nikdy.“
Krom Carmen vyrážíte na podzim na turné Bílé Vánoce. Tedy s deskou, která vám vyšla loni, proč?
„Vánoční CD může vydat člověk možná tak jedno za kariéru, proto se k němu budu vracet pořád. A užívat si ho. Měla jsem to obrovské štěstí, že mi ho celé otextoval Pavel Vrba, a je to pro mne natolik zásadní album, že mám potřebu ještě ho nepřekrývat albem jiným. Chystám natočit k němu i videoklip s režisérem F. A. Brabcem a podpořit ho kampaní která, by na něj upozornila. Já si totiž myslím, že nic krásnějšího jsem nikdy nevydala...“
Té desky se prodalo neuvěřitelně mnoho nosičů. Čím si to vysvětlujete?
„Je to mé první vánoční album, je čisté na pohled, ale díky Pavlovým veršům neuvěřitelně velké uvnitř... Jsou to známé i méně známé koledy, je to ale všechno laskavé. Bez jakékoli mé hlasové exhibice.“
Na albu máte duet s Karlem Gottem. Znamenal něco pro vaši úspěšnou kariéru?
„Jestli je někdo v této zemi Slavík, tak je to Karel Gott. My všichni si na to můžeme tak akorát hrát. Máme jedno společné neuvěřitelně úspěšné album, turné a pár krásných společných kroků... Když jsem točila vánoční album, věděla jsem, že je to něco výjimečného a taky možná neopakovatelného! Nepozvat k tomu Karla Gotta, to mě ani ve snu nenapadlo.“
Vraťme se k talentu. Myslíte, že Gottovi k jeho úspěchu stačil talent?
„Karel má talent na život. A kolem sebe celé hejno strážných andělů. Je to osobnost, která se tu už nenarodí!“
Umí zřejmě odpočívat psychicky i fyzicky…
„Nemůžu mluvit za Karla. Pro mne je ale psychika trošku větší oříšek... Fyzičku mám dobrou, ale ta duše dostává tak zabrat, že o tu se starám opravdu nejdůkladněji.“
Zase jezdíte na chalupu na Malou Skálu, kde jste s Petrem Kratochvílem počali Filípka. Jak to? Vždyť ta chalupa byla Petrova…
„Jsem ráda, že jsem ji získala zpátky. Hledala jsem dlouho náhradu, ale nic tak krásného jsem za ta léta nenašla. Když mi Petr řekl, že touží po změně, neváhala jsem ani minutu. Když jsem jela po těch letech na chaloupku poprvé, vracela jsem se domů :-), na oknech byly pořád stejné záclonky. Ty, které jsem s maminkou šila já. Jsem tam opravdu šťastná!“
Chováte tam ovce, máte poníka, kdo se o to všechno stará?
„Máme blízko souseda, který když tam nejsme my, tak denně na chalupu jezdí.“
Kdo my? Vy a váš partner Petr Makovička?
„A kdo jiný…“
Je vám tam líp než u moře?
„Díky přírodě i zvířatům je to tam skutečně pohádkový svět, který je pro relaxaci a odpočinek jako stvořený. Umím si představit, že až Filip vylétne z hnízda, že tam budu trávit celé jaro i léto a odtamtud jezdit na koncerty. Dokonce i moje vizážistka to má ke mně blíž :-) Ta samota mi jistým způsobem vyrovnává ten chaos, ve kterém pracuji. Je to opravdu do slova i do písmene ráj.“
To znamená, že chaloupku preferujete nade vše?
„Celý leden tohoto roku jsme trávili na malém ostrůvku na Maledivách. Bylo to nádherné. Ale nebýt toho, že jsme měli díky nákladnosti smlouvu s cestovkou uzavřenou už od léta minulého roku, tak jsme byli na chalupě. Tu jsem si ale pořídila až v září a moře se už nedalo zrušit :-) Celé léto jsem se proto až na cesty za naší talentovou soutěží z chalupy nehnula. Mám tam vše krásně zabydlené a vše, co šlo, i zavařené a usušené.“
Hm… Jak v ráji! Tak to bylo za Petra Kratochvíla, tak je tomu i dnes s vaším druhým Petrem… Lucie, bude svatba?
„Měla jsem dvě krásné svatby, ale po další už netoužím. Jsem se svým partnerem šťastná a přeju si už jediné, aby to trvalo co nejdéle.“
A po čem, Lucie, ještě toužíte?
„Toužím po tom, slyšet v sobě ticho.“
