I proto se teď zpěvačka dává dohromady u rodiny, s níž se dlouhodobě přátelí. Doma v Uhříněvsi na ni nikdo nečeká, syn Artur (14) se totiž po návratu z rockového tábora uchýlil k otci Ladislavu Štaidlovi, s nímž Iveta už třináct let vede spory. V druhé části rozhovoru ale Bartošová paradoxně prohlašuje: „Potřebuju vedle sebe partnera typu Ládi Štaidla."
Artur měl v sobotu na táboře závěrečný koncert...
„A já tam nemohla být. Zase by mě všichni lidé sledovali, a navíc bych to ještě neunesla, jsem příliš citlivá. Ale už jsem ho čtrnáct dní neviděla a lidi ho ovlivňují. A já nemám šanci mu to vysvětlit.“
Teď je u svého otce Ladislava Štaidla, jemuž možná bude svěřen do péče.
„Já se modlím, aby se vrátil ke mně a abych mu mohla všechno vysvětlit. Protože on má úplně jiné, zkreslené informace. Není to o tom, že by chtěl k tátovi, ale že tam prý musí. Sociální pracovnice odjela na dovolenou, takže já nemám žádné informace. Je to to nejhorší, co se mohlo stát. Všechny ostatní problémy, ať jsou finanční, ať jsou jakékoliv, tak se nějakým způsobem dají postupně řešit. Ale tohle je prostě to nejhorší.“
Jaký máte s Arturem vůbec vztah?
„Velmi úzký. Až moc. Je to pro něj těžké, ale je to velmi silná osobnost, zvládá to skvěle. Takže dodneška jsem byla v tomto ohledu klidná.“
Přiznala jsi, že nemáš peníze (ve včerejší části rozhovoru – pozn. red.). Jak se o Artura zvládáš starat, přispívá i Ladislav Štaidl?
„Šest tisíc korun měsíčně. To je opravdu hodně směšný.“
Přispívá i jinak, kupuje něco Arturovi?
„Ne. Arturovi teď konečně koupil třeba mobil, zaplatil mu tábor. Teď se to tak nějak změnilo. Já jsem za to vděčná, že ho začal brát i na obědy.“
To předtím nebylo?
„Ne. Poslal šest tisíc a nic. Bylo období, kdy Artur k němu vůbec nechtěl. Řešilo se to přes sociální úřad. Ty tahanice, které trvají už 13 let, jsou vyčerpávající.“
Asi bys potřebovala konečně najít chlapa, který ti pomůže...
„Určitě. Já nejsem typ ženy, která umí být sama. Přijít domů a nemít si s kým povídat.“
Měla jsi s některým ze svých partnerů pocit, že tě umí ochránit?
„Byl to Ladislav Štaidl. Ten mě chránil, tam to fungovalo. Potom jsem se samozřejmě celou dobu snažila najít vztah, který by fungoval. Nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli Arturovi, který potřeboval mít v životě toho muže, potřeboval rodinu. Já jsem spoustu těch vztahů udržovala jenom kvůli Arturovi. I když už jsem věděla, že to nemá smysl. Buď ten partner už tu popularitu neunesl, ale většinou toho spíš využíval a chtěl se zviditelnit.“
Které vztahy máš na mysli? Třeba své manželství s Jiřím Pomeje?
„No tak samozřejmě. Ale já jsem přesvědčená, že mě Jirka pořád miluje. Jsem přesvědčená, že mě miluje i Láďa. I když ze strany Ládi je to spíš nenávist, ale láska a nenávist jsou si velmi blízké. Je to nenávist a určitá msta za to, že jsme před těmi třinácti lety utekli. A měli jsme k tomu velmi vážný důvod. Nám šlo o život.“
Bylo to až tak vážné?
„Já to nechci řešit přes média, měli bychom si to řešit mezi sebou. Ale s ním to nejde, ačkoliv jsem se o to pokoušela. Snažila jsem se, aby k sobě s Arturem našli cestu, aby byli spolu. Byla různá období, kdy Artur nechtěl, pak nechtěl Láďa.“
Hodně se psalo, že jste se rozešli kvůli nevěrám...
„Nesmysl. Já jsem jeho nevěry tolerovala. Věděla jsem o nich, ale byla jsem mlaďounká, milovala jsem ho, byla jsem na něm citově závislá. Měli jsme spolu agenturu, nádherné dítě. Tím narozením dítěte jsem myslela, že se všechno tak nějak změní. To bylo naivní. Narozením Artura se to ještě zhoršilo. Ale já jsem šťastná, že mám tak úžasný dítě, a vždycky jsem s panem Štaidlem chtěla mít dítě.“
Takže toho nelituješ?
„Já nelituju vůbec ničeho. Žádných špatných zkušeností. Všechny vztahy, které jsem měla, tak s těmi partnery jsme zažili nádherné období. Absolutně nelituju. Jen bilancuju a říkám si, proč to pořád nevychází.“
A k čemu jsi došla?
„Potřebuju vedle sebe partnera typu Ládi Štaidla. Protože člověk po mém boku nesmí mít pocit, že já jsem něco víc. Jakmile muž cítí, že žena je něco víc, tak to špatně nese. To byl kámen úrazu.“
Myslíš, že někoho takového ještě potkáš, nebo už jsi na vztahy zanevřela?
„Nevím, co teď bude, myslím hlavně na své zdraví. Nabrala jsem sílu, konečně zase stojím na nohou, což je nejpodstatnější. Mám kolem sebe úžasné lidi, jak dlouho tady budu, to nevím. Dali mi prostor, že dokud sama neřeknu, že teď už se můžu vrátit domů, tak tady můžu být.“
Máš se komu svěřovat? Jsou to právě ti lidé, kteří ti poskytli azyl?
„Ano. Samozřejmě teď v mém životě nastala spousta zklamání v lidech. Já jsem dobrej terč na to, když se chce někdo zviditelnit nebo na mně vydělat peníze. Není to tím, že bych byla naivní nebo důvěřivá. Já jsem naopak velmi nedůvěřivá po tom všem. Navíc mám velmi vysoké IQ, mám absolutně svůj názor. Ale pokud pracuju, tak nemůžu stihnout kontrolovat všechny lidi okolo sebe, že dělají, co mají. Musím jim věřit, nic jiného mi nezbývá. Ale měla jsem kolem sebe i spoustu lidí, na které jsem měla štěstí. Takových je ale dneska v branži čím dál tím míň.“
Co děláš celé dny?
„Normálně vařím, peru, uklízím... Dělám běžné věci, abych jen neseděla. Ale je toho hodně, každý mi říká, že by to nevydržel. Já zatím držím.“
Myslíš, že tě ty okolnosti nějak zocelily?
„Silnější? Ne, já už jsem unavená. Chtěla jsem utéct pryč.“
Úplně pryč z Česka?
„Ano. Do Itálie. Ale když tam se mnou nebude Domenico, tak co tam budu dělat? Chtěla jsem prostě nadobro zmizet, protože tady do mě jen všichni kopou. A logicky se z toho pak sesypu, protože je toho na jednu ženskou moc. Ale já jsem bojovník!“
