9°C
Po tomto uvítání na dálku trvalo pár vteřin, než jsme se odvážily vstoupit. Pavel Landovský se zrovna hádal s řemeslníkem, který mu předělává bazén. „Jenom peníze chce a ještě čokla mi sem vodí,“ poznamenal Lanďák a zdůraznil, že vlčák opravdu není jeho. Seděl na židli ve slipech, v mikině a s mobilem na krku se koukal na ČT24. „Buďte zticha! Ta kauza Diag Human mě zajímá. Chcete kafe? Tak si ho udělejte. Já nemůžu chodit,“ »pohostil« nás. Ovšem s dodatkem: „Chci si sáhnout na zadek a olízat nohy.“
Nevaří si a jí zbytky
Roli bouřliváka hraje Landovský řadu let a hraje ho dobře. Jen občas, když se nehlídá, člověk pozná, že má i cit. Že umí mít rád, ale je mu sakra zle. Že slova o smrti nejsou nadsázka. Jen strach z konce umí Landovský mistrně skrývat za řev a sprosťárny.
Domek prý po revoluci koupil za 900 tisíc, k tomu přikoupil pozemek. Teď je odhad ceny celého objektu 9 milionů korun. „Co tam tak dlouho děláte? Chcete si to prošmejdit? Tak prosím, jděte i nahoru,“ pobídl nás. První patro ale herec neobývá, bydlí tam jedna studentka. A zadarmo. „Ještě že ji mám. Jinak bych shnil,“ podotkl, když dostal kávu. Na otázku – Vy si nevaříte? – odpověděl: „A co to, prosím vás, je to vaření?“ Na otázku – Co tedy jíte? – řekl: „Zbytky.“
Zase se vrhne do filmu?
Ztišil zvuk televize a zcela vážně pravil: „Co ode mě teda chcete? Mám cukrovku, denně si píchám inzulin, nohy mi už neslouží. Už se těším na ten hřbitov. Tam je to stejně nejkrásnější.“ A pokračoval: „Včera tu byl syn Jakub, je právník, no a každou minutu porodí, ta jeho. Bude to mé první vnouče s příjmením Landovský, víte? A bude to Aaron.“ Zvláštní jméno. Ale Elvis Presley byl také Aaron.
Potom se Landovský zachmuřil a vznesl otázku: „A co ten foťák? Tak mi dejte hřeben a už ho tu nechte,“ zavelel a smířil se s fotoaparátem. Pak otevřel noční stolek, vytáhl nedopitou sedmičku červeného a přiznal: „Neměl bych, ale je to suché bez cukru. Pivo piju jen nealko a sladím sladidly.“
Najednou zadrnčel hercův mobil a Lanďák si dal hlasitý odposlech. Má rád, když jeho hovory někdo poslouchá. „Točíme film. Takový příběh z Transylvánie. Zahrajete nám dědečka?“ ozvalo se v telefonu. „Dědečka, a budu alespoň upír? No tak mi přijeďte v pondělí ukázat scénář.“ Najednou herec vypadal blaženě…
Hrát už může jen vsedě
Pavle, chcete ještě hrát?
„No samozřejmě, ale můžu jen vsedě.“
Máte nějaké filmové nabídky?
„Žádné. Úspěch se prostě neodpouští.“
Kdy jste si naposledy zahrál?
„No, u Havla v Odcházení. To byla ale jen minuta.“
Takže to Rumunsko přijmete?
„Ale jděte. Umírám.“
Na to ještě nevypadáte. A jezdí za vámi váš největší kamarád Vašek Havel?
„Nejezdí, je líný a snad ani zdraví mu to nedovoluje. Slíbil, že mi zavolá. A největší opravdu není. Vždyť má 150 cm.“
A proč nezavolal?
„To nevím. Tak mu teď zavoláme.“
Herec telefonuje Havlovi
Docela dlouho trvalo Landovskému, než na svém krku na mobilu našel písmeno H. „Havla jsem ztratil. Zavolám asistentovi,“ oznámil nám. A zavolal.
Landovský: „Tady Landovský, můžete mě nějak spojit s mým kamarádem Vaškem?“
Asistent: „To nejde. Je v lázních a opravdu mu není dobře.“
Landovský: „Ale já umírám. Můžete mu to vyřídit?“
Asistent: „Samozřejmě.“
Landovský: „A kdy?“
Asistent: „Snad zítra.“
Landovský: „Já vám ale říkám, že umírám. Takže třeba už bude pozdě. A já s ním chci před smrtí mluvit.“
Asistent: „Já vás chápu. Víte, on na tom ale opravdu není dobře.“
Landovský: „No tak právě proto. Sakra, pořád se za toho Vaška neschovávejte! Vyřiďte, že jsem volal. Děkuju. A hlavně, že umírám. A já umírám!“
Po této větě Landovský zjihl. Přestal křičet a na chvilku se oprostil od herce z Burgtheatru. „A už toho kecání nechme. Pojďte mne obléknout! Kde mám boty? Peněženku? Dejte mi zase ten mobil na krk,“ poprosil. Ovšem řevem. A tak jsme také zakřičely a Lanďák vysvětlil: „Jsem na pódiu a tam se musí mluvit hlasitě!“ Oblékly jsme ho, našly hůlku a on rozčileně: „S tím šílencem, co mu prý dlužím, musím do spořitelny. Hajzl. Jenom peníze chce.“ Poté se odbelhal k autu. „Budu zpátky tak za hodinu. Počkáte na mě? Byl bych rád, když vás tu najdu. Budeme si povídat. Tak tři dny vás tu určitě snesu, když si necháte pohladit ten zadek.“
reagoval asi na to nejlepší, co na ní je
