Poslední léta jste se často setkával se smrtí. Ovlivnilo to nějak vás či vaši tvorbu?

„Tvorbu možná jo, nedokážu to posoudit. Ale určitě to ovlivnilo mě. Karel byl úspěšný v zahraničí, měl v podstatě všechno, ale toho posledního tři čtvrtě roku, když jsme spolu dělali muzikál Golem, byl permanentně nešťastný. Po jeho smrti jsem se uvrhnul do takové až deprese. Říkal jsem si, že smrt je nevyhnutelná a celé snažení je k ničemu. Že být úspěšný asi není všechno. A zamýšlel jsem se, co je teda to ono. Nejlepší je asi investovat do vztahů a nedělat prasárny.“

Před vaším domem v Jevanech je cedule s názvem ulice L. F. Hagena. Opravdu se tak jmenuje?

„Ne, jmenuje se jinak. Ta cedule tu však viset může. Je totiž pražského typu, takže to nějak právně napadnout nejde. Chystám se ale navrhnout zastupitelstvu, aby se jedna z nově budovaných ulic jmenovala Františka Sahuly podle zavražděného bývalého člena Tří sester.“

Doma teď moc nebudete, protože vám s kapelou Tři sestry začíná letní turné. Připravujete se na to nějak speciálně?

„Pocítil jsem nutkavou potřebu a nutnost vystupovat v kostýmu, abych vypadal jako pivo. Kostým jsme vymýšleli s Vyšší odbornou školu oděvního návrhářství. Už jsem v tom byl na zkoušce a vypadá to dobře.“

Jak se s vaším odloučením rodina pere?

„Už jsou všichni zvyklí. Funguje to tak léta letoucí. A bývalo to podstatně horší. Hned po revoluci byla taková euforie, že bylo potřeba být na každém večírku, kde se ty trhy rozdělují. Takže jsme odpočívali jen v neděli a od pondělí do pátku jsme s kapelou trávili čas v Praze na různých mejdanech. Teď už jsem ale ze svých největších sil pryč a jsem rád, že jsem doma.“

Manželka tedy nemá důvod žárlit na fanynky?

„Žárlí pořád. To už je takový folklor, ty hudební fanynky. Ale mnohem víc se kolem toho namluví, než aby se něco dělo.“

Fotogalerie
9 fotografií

Máte s fanoušky nějaké špatné zážitky?

„Některý zážitky jsou hrozný. Třeba na takzvaných koncertech pokory, kde nemáme zajištěný východ  ze sálu mimo diváky. Když jsme začínali, tak se s námi nikdo nechtěl fotit a plácat nás. Jak je ale kapela populárnější, tak tím víc přibývá tenhleten prvek. A když je pak šatna přes celý sál od pódia a v sále je sedm set lidí, tak projít je pak strašný. Je to taková ulička hrůzy a člověk pak ty fanoušky zrovna úplně nemiluje, i když to třeba myslí dobře.“

A kde jsou takové špatné sály?

„To konkrétně nebudu jmenovat, ale když řeknu, že jsou od severních Čech až po Moravu, tak se vůbec nespletu. Špatné jsou takové ty sokolovničky, kde se při stavbě nepočítalo s koncerty. Vždyť to bylo postavené pro sokoly, aby tam cvičili.“

Kolik za rok vůbec odehrajete koncertů?

„V průměru bývá během letních i zimních akcí zhruba sedmdesát koncertů do roka. Takže počítám, že za dvacet let, jelikož předtím jsme moc nehráli, jsme měli čtrnáct set koncertů.“

Jak se za čtvrtstoletí existence kapely Tři sestry změnili vaši fanoušci?

„Mládnou. Chodí čím dál víc lidí oblečením a zřejmě i názory ne tolik vyprofilovaných jako dřív. Dřív chodili striktně pankáči nebo vesnický bigbíťáci. Dnes jsou tam vidět i sportovci, což před těma pětadvaceti lety nebývalo.“

A vaše hudba kvůli tomu neměkne?

„Asi měkne, ale ne kvůli těm fanouškům. Jestli to je teď trochu učesaný, tak to je vývojem nás. Není to tím, že bychom se někomu podbízeli.“

Vy jste ale psal texty písniček i pro Maxim Turbulenc, Těžkej Pokondr a seriál Šmoulové. To mi k vám moc nesedne...

„Když je někdo textař, tak dělá všechno možné. Takový luxus dělat texty jen pro někoho si mohl dovolit třeba Angličan Tim Rice, který skládal pro Andrew Lloyda Webbera (britský skladatel pozn. red.). Takových lidí je ale jen pár. Já si ale myslím, že bych to dělal i ve chvíli, kdy by mě Tři sestry živily podstatně víc. Dělat texty k něčemu jinému mě totiž bavilo.“

Na kterou písničku na koncertech Tří sester reagují fanoušci nejvíc?

„Samozřejmě na ty rychlý. Kovárna, Zelená, na to reagujou vždycky dobře. Úplně největší jásot ale je, když ohlásím píseň Aida, která je jedna z těch pomalejších a taková docela závažná. A to mě samotnýho překvapuje, že jsou fanoušci vůči ní tak vstřícní. Z toho mám velkou radost.“

Při koncertech si prý neodpustíte vypít nějaké to pivo...

„To si ani nechceme odpustit. Ono to je bez toho blbější.“

Kolik zhruba piv vypijete během jednoho koncertu?

„To je různý. Někdo navíc místo piv pije střiky, hodně se také pije zelená, trošku fernet. Tak takový tam máme catering. Už dávno ale neděláme nějaké rekordy. V průměru, když je léto, tak padne celkem dvacet piv.“

Na hlavu?

„Samozřejmě na koncert. Dvacet piv by nikdo nevydržel.“

Po pivu člověk potřebuje hodně na záchod, jak to při koncertu zvládáte?

„Z toho důvodu se člověk právě brzdí. Koncert je rozdělen na dvě půlky po padesáti minutách a v té druhé to je s tím čuráním už celkem honička. Jsou tam ale písničky s dlouhou předehrou, tak odběhnu za pódium, vyčurám se a zase přiběhnu. Supice občas zpívá stejné texty jako já, tak se jen o čtyři řádky později přidám. Nic se nestane. Lidi vědí, co se děje, protože si ještě zapínám poklopec. To k tomu patří. Karel Gott by to asi udělat nemohl.“

V kapele máte i jednu ženu, Supici, jak to se samými tvrďáky kolem zvládá?

„Občas vidím, jak s námi hrubne. V civilu má děti, chodí s nima do školky, do školy a vede pak ještě nějaký divadelní kroužek. V pátek se vyjede a ještě to je taková ta maminka a paní učitelka. No a v neděli už je hrubá a drsná jako my. Ten pondělní návrat k funkci maminky je pak asi dost složitý.“

Kdy byla největší alkoholová krize?

„V dávných dobách se několik koncertů nevyvedlo vůbec. Kvůli mně a bubeníkovi. Přišla na nás krize. Já jsem mumlal a bubeníkovi padaly paličky. Vstupné jsme sice nevraceli, ale bylo to dost špatné, protože oba dva jsme v kapele nepostradatelní. Párkrát jsme k vrácení vstupného byli blízko. Dalo by se to ale spočítat na prstech jedné ruky.“