Lustigova sestra: Bratr se se mnou rozloučil

Lustig nesčetně chemoterapií a ozařování překonával úspěšně po celých pět let. „Chodil na ně minimálně dvakrát za rok. Někdy i čtyřikrát. Snášel to všechno statečně. Měl velmi tuhý kořínek. Ještě o Vánocích byl plný života a plánoval další exotickou cestu. V lednu se mu ale nečekaně přitížilo,“ svěřuje kamarádka Sedlická, se kterou Lustig spolupracoval před lety jako šéfredaktor časopisu Playboy.

Přestože Lustigův stav už vyžadoval pobyt v nemocnici, sestra Hana, syn Josef a dcera Eva se shodli, že chtějí svého drahého nechat co nejdéle doma. Až počátkem února Lustig ulehl na lůžko vinohradské nemocnice. V tu dobu už bylo jasné, že mu zbývá jen pár dnů života. Spisovatel se přesto chtěl podívat ještě domů. „Už to s ním bylo ale moc špatné. Nevnímal mě vůbec a navíc měl velké bolesti,“ svěřuje se Hana.

Lustig si tedy pobyl doma naposledy jeden jediný den a 20. února sestra volala záchranku, která spisovatele do nemocnice odvážela už ve stavu, kdy prakticky umíral.

Chtěl aspoň dotočit CD

„Mluvil jsem s ním koncem ledna, to byl ještě doma. Po hlase mi už bylo jasné, že je zle. Přesto mě pozdravil jako vždy: Nazdar, bejku!,“ vzpomíná fotograf Miloš Schmiedberger, který s Lustigem neděli co neděli chodil posnídat vajíčka do hotelu Orion poblíž pražského železničního mostu, kde spisovatel bydlel.

„Na snídani jsme spřádali plány. A je mi strašně líto, že to cédéčko s Arnoštovými židovskými vtipy už nikdy nespatří světlo světa,“ sdělil Schmiedberger. Album vtipů měl Lustig vydat s Jiřím Krampolem. Dokonce bylo už téměř hotové.

„Zbývalo jen natočit úvod a závěr. Arnošt říkal: Počkej ještě týden, až se mi udělá líp. Ale neudělalo. Potom jsem dostal nápad, že za ním přijedeme se zvukařem. Ani to už ale nešlo, neměl sílu,“ popisuje Schmiedberger a zároveň dodává, že Lustigovi ani teď, v nejtěžších chvílích, nechyběl humor.

„Hele, Miloši, já to s Krampolem samozřejmě dotočím, musíš mi ale slíbit, že mi dá v honoráři těch 30 tisíc, na kterých jsme se domluvili,“ neopomněl Schmiedbergerovi připomenout Lustig.

„No jo. Ten koncentrák, to všechno hrozné, co prožil, ho naučilo střádat každou korunu. Byl to takový sběrač finančních částek. Vážil si peněz, stejně jako jídla,“ dodal Schmiedberger a povzdechl si: „Odešel velký člověk.“

Život v kostce

Narodil se v roce 1926 v Praze. První trable kvůli židovství začaly v roce 1941, kdy byl z rasových důvodů vyloučen ze střední školy. Poté ho nacisté poslali do koncentračního tábora v Terezíně. Poté poznal ještě Osvětim a Buchenwald. Byl několikrát odsouzen k smrti, a když už byl transportován na popravu, podařilo se mu utéct. Matka se sestrou lágry přežily, otec bohužel ne. Svou ženu Věru Weistlitzovou poznal v Izraeli, kde pracoval jako zahraniční zpravodaj během arabskožidovské války. Mají spolu syna Josefa a dceru Evu.

Na psaní myslel i při chemoterapiích

Když se Blesk ptal Lustiga, jak se má, odpověděl: „Je to někde mezi. Mohlo by to lepší, ale taky horší.“ A usmál se. Jako člověk, který přežil za války pochod smrti, bral všechno s nadhledem. Pořád myslel na psaní. I při chemoterapiích, které velice špatně snášel. „Psaní mi vrací energii, kterou ze mě chemošky vysávají. Nemyslím na nemoc, nosím v hlavě ještě tolik příběhů, které chci napsat,“ říkal Lustig s nadějí.

Těšil se s Gottem na langustu

V posledních týdnech se sotva vlekl, byl slabý, ale dokázal se stále na něco těšit. Od pobytu v koncentráku měl pořád záviděníhodnou chuť k jídlu. Apetit mu vydržel až do konce loňského roku. „Musím se sejít s Karlem Gottem, dáme si langustu,“ plánoval spisovatel. „Budu si máčet bílej chleba do těch omáček, co k ní dávají, a Karel mi bude zase vyprávět všechny židovský anekdoty, co máme oba rádi,“ popisoval Arnošt. Měl vzdor rakovině opravdu mnoho plánů. Loni odletěl po chemoterapiích do Šanghaje, kde mu vydali knížku Bílé břízy. Dále dokončil knihu rozhovorů s Karlem Hvížďalou K věci a chystal další projekty.

Přes rakovinu jezdil ještě v minulém roce s Jiřím Krampolem s talk show po republice. Smrt blízkého přítele Krampola velmi zasáhla. „Právě Arnošt, kterýho jsem znal 35 let, mě přesvědčil, že když je někdo opravdu chytrý, tak si na to nemusí hrát a chová se úplně normálně. Třikrát ho odsoudili na smrt, ale nevzdal to. Teď byl smrtelně nemocný, nikdo by to na něm nepoznal. Šířil kolem sebe optimismus a radost ze života, bylo štěstím s ním chvilku pobýt. Je škoda, že lidé jako on odcházejí. Arnošt byl chlap, který se povedl,“ řekl s úctou Krampol.