Před lety jste nafotila řekněme peprnější snímky. Přišla jste kvůli nim o nějaký dobrý kšeft?
„O kšeft mě nepřipravily. Naopak se potvrdilo, že i negativní reklama může být reklamou.“
Opravdu? A o něco jiného jste kvůli tomu přišla? O přátele, o kluka, o přízeň prarodičů…?
„To ne.“
Působíte jako drsňačka, která řekne vše, co má na jazyku. Už se vám to někdy nevyplatilo?
„Možná nevyplatilo, ale to já nemohu až tak úplně posoudit. Neumím, nemusím a ani nechci být diplomatkou, která pochválí, vynese do nebes a pak začne kout pikle, aby dosáhla svého cíle. Říkám věci tak, jak je cítím a podle toho i konám. Pro jednoho je to nesnesitelné, jiný to umí přijmout.“
Naštvala jste někdy někoho tak, že s vámi přestal mluvit?
„Určitě. S někým vyjdu a s někým ne. Nezáleží jen na mně. Stejně důležitý je v té hádce nebo konfliktu názor druhé strany. Vidím to i na svých fanoušcích. Buď mně mají rádi takovou, jaká jsem, nebo mně vůůůbec nemusí...“
A umíte se omluvit, když přestřelíte?
„Ano. Někdy mi to trvá, ale nerada nechávám vztahy nevyjasněné.“
Udělala byste dneska něco ve své kariéře jinak?
„Nic bych nechtěla dělat jinak. Snad bych si jen ráda uměla vydobýt více svobody při vybírání skladeb na CD, ale chápu názory kolegů, producentů a lidí z vydavatelství. Každý má tu svou pravdu.“
Dělá vám potíže se přizpůsobit vyšší autoritě?
„Ne. Pokud má ovšem vyšší autorita na věc stejný názor jako já.“ (směje se)
Z domova jste odešla v patnácti letech. Je pravda, že jste tehdy utekla na Kanárské ostrovy?
„Ne, jen jsem odešla studovat střední školu mimo domov a bydlela na intru a později v podnájmu. Na Kanáry jsem odjela až těsně před osmnáctými narozeninami.“
Jak jste se tam protloukala? Nebála jste se někdy o život?
„Ne. Byla to sice místy rychlá a zběsilá jízda, ale já byla zároveň taky bezstarostná, mladá a bez závazků. Byly doby nadbytku i doby nouze. Normální kapitalismus.“
Sedmnáctiletá holka, sama na opačném konci Evropy, brečela jste někdy do polštáře?
„Ne. Byla jsem s rodinou vždy v kontaktu. Minimálně v telefonickém. Smutno a teskno mi samozřejmě sem tam bývalo, ale nebyla jsem na útěku, ale na zkušené.“
Vrátila jste se k mamince s prosíkem?
„Ne, ale vracím se dodnes, vždy na pár dnů, někdy prázdninových týdnů, ale vždy už ze svého zázemí. Ať už za tátou na Moravu nebo k mámě a Leškovi tady v Praze.“
Váš nevlastní táta je muzikant a zpěvák Lešek Semelka – to on ve vás objevil hudební geny?
„To ne. Jen je posunul jiným směrem. Například od bigbítu třeba k art rocku.“
Přijmout nevlastního tátu nebývá zrovna lehké – bojovala jste s ním, nebo jste si padli hned do noty?
„Když se rodina rozdělí a přijde do ní nový člověk, tak vždy následuje nějaký čas nedůvěry, zjišťování a oťukávání. Já jsem hodně brzo zjistila, že je Lešek správný chlap.“
Předpokládám, že když jste odešla tak brzy, nestihla jste vystudovat. Cítíte to jako handicap?
„Dnes ne. Škola života už doplnila ty mezery ve vzdělání. Možná, že se ale jednou do školy vrátím. Ne touhou po maturitě, ale po vědění.“
Před 11 lety vás objevila pěvecká soutěž Doremi a Black Milk to okamžitě vystřelilo mezi hvězdy. Jaké to je, stát se ze dne na den známou?
„Nebylo to až tak extrémní. Před Black Milk jsem zpívala s barovou kapelou a ten kolotoč kolem muziky jsem znala, i když bez televizních natáčení, rozhovorů, focení a »slávy«. Nezměnilo se množství práce, jen její forma.“
Změnila vás ta zmiňovaná sláva?
„Nemyslím si, že mě popularita zásadně změnila. Mám sice své mouchy, třeba chci, aby byly věci během vystoupení v pořádku, ale nic hvězdnomanýrského.“
Myslíte si, že jste úplně stejná Helena jako před 11 lety?
„To určitě ne, získala jsem hodně zkušeností, nejsem už tak naivní jako jsem byla. Člověk se mění nebo alespoň mění své názory celý život.“
Po rozpadu Black Milk jste se vydala na sólovou dráhu a co dva roky vydávala novou desku. V posledních letech ale o vás nebylo moc slyšet. Co jste celou dobu dělala?
„Koncertovala, vystupovala, zpívala, tančila, nahrávala v Řecku, začala psát vlastní písničky, připravovala je na další desku, cestovala.“
Podle vašich internetových stránek jste ale naposled koncertovala v květnu, jinak jste zpívala jen na volebních akcích.
„Já mám na své stránky smůlu. Měla jsem ještě asi před dvěma lety pěkné, kam jsem mohla sama psát své názory, odpovídat, komunikovat. Ty stránky pak podle mého vydavatele nebyly na dostatečné úrovni a tak mi vyrobili nové. Jenže jejich autor poté, co je uvedl do provozu, rozvázal s vydavatelem pracovní poměr a stránky byly rok a půl mrtvé. Teď už zas pracuji na tom, aby aktuálně fungovaly.“
Poslední desku jste natočila v řečtině – co vás k tomu vedlo?
„Stejně jak se mi líbí Řecko, líbí se mi i řečtina a chtěla jsem tak po češtině a angličtině zkusit zpívat i řecky.“
Jak se vám řecky zpívalo – umíte ten jazyk?
„Strávila jsem kvůli zpívané řečtině asi měsíc v Řecku ve škole. Jazyk je to moc zajímavý a líbí se mi i proto, že se mi líbí lidi, kteří jím hovoří.“
V Řecku jste našla svoji poslední lásku, ale jak jste sama prozradila, vztah nepřežil… Čím to, že jste po Lucii Borhyové už druhá sexy blondýna v českém showbyznysu, která se zamilovala v Řecku?
„Náhoda?“
Tak jinak - v čem jsou Řekové jiní než naši muži?
„V mnohém. Jsou to především Jihoevropané se všemi plusy a mínusy s tím spojenými. K ženám na jedné straně úžasně pozorní a na druhé s právem posledního slova nakonec.“
U českých kluků vám víc chybí ta pozornost k ženě, nebo to rozhodné poslední slovo?
„V mém případě obojí.“
Když jste teď sama, jací muži u vás mají šanci?
„Normální.“
To je hodně široký pojem… Co byste třeba u chlapa nesnesla?
„Spíš odpovím, co se mi na chlapech líbí. Když jsou už skutečně dospělí, vyzrálí a vyrovnaní.“
Troufne si vás muž oslovit jen tak v baru, má u vás vůbec nějakou šanci?
„Dostávám hodně nabídek na rande, ale je těžké skloubit mou práci s jejich realizací.“
Takže se vymlouváte na nedostatek času, nebo se prostě zatím nikdo zajímavý neobjevil?
„V tom nedostatku času se prostě nikdo zajímavý zatím neobjevil.“
Nedávno jste oslavila třicáté narozeniny. Bilancovala jste při té příležitosti? Cítíte po třicítce na sobě nějakou změnu?
„Vědomě jsem nebilancovala. Necítím, že by pro mě třicítka byla nějakou hranicí, bodem zlomu. Jedu dál močálem černým kolem bílých skal...“
Říkala jste, že byste si přála jednou mít čtyři děti, jak na tom pracujete?
„Na tom se nedá pracovat, to přijde samo. Jak dalece je ale tenhle můj sen reálný, neumím a nechci posuzovat. Fakt, že je mi UŽ třicet na tom zatím nic nemění. Zeptejte se za pět let.“
Praštila byste kvůli dětem a lásce se zpíváním?
„Zpívání je pro mě práce a zábava zároveň. Dovedu si ale představit i situaci, že se stanu milující matkou a manželkou v domácnosti, kdy podiem bude kuchyň a dětský pokoj. Kdo pak ale zaplatí ty mé honoráře?“ (směje se)
