Zdeněk Jirotka nikdy veřejně naplno neřekl, že předlohou k obtížné tetě Kateřině v Saturninovi byla jeho matka. „Babička Žofie tátovi dost znepříjemnila dětství. Také proto, že požádala o rozvod a on pak žil s tatínkem. Snad proto chtěl, aby naše rodina byla soudržná,“ vypráví dcera Hana Sýkorová (70).

To se mu prý podařilo dokonale. Se svou ženou tvořili dokonalý pár. Když slavili 25. výročí svatby, zeptala se paní Jirotková svého muže, zda ji má ještě rád stejně, jako když se brali. A on na to odpověděl: „Jak o tom tak přemýšlím, mám tě rád ještě víc, protože tehdy bych bez tebe mohl žít a teď už si to neumím představit…“

Neuvěřitelná rodina

Dokud manželé Jirotkovi žili, bydlela s nimi v jednom domě dcera Hana i vnučka Bára, ačkoliv, jak říkají, byly dohromady pětkrát vdané. „Bydlela jsem s nimi do poslední chvíle, a když zemřela i babička, teprve pak jsem odešla. Bylo taky zvykem, že jsem někam jela a třikrát denně volala dědovi, který byl nerad bez nás,“ vypráví vnučka Bára Hálová.

Společně se slavily samozřejmě Vánoce, ale i Silvestry. Obě dnes shodně konstatují, že ideální manželství Jirotkových jim zkomplikovalo vztahy s muži. Pořád hledaly toho ideálního muže, což se jim samozřejmě nemohlo podařit.

Vypravěč i sedmilhář

„Táta byl skvělý vypravěč. Z každé malé události vytvořil povídku. Jednou třeba šel ráno pro mléko a tam potkal nějaké dělníky. Ptali se ho, zda ho žena takhle posílá každý den nakupovat. Když přitakal, smečovali: Ta vás ale zrychtovala! Hned nám to vyprávěl jako povídku,“ směje se Hana Sýkorová.

Ostatně rozhlasoví Sedmilháři, neboli vyprávění známých lidí, v šedesátých letech populární relace, měli i díky jeho vyprávění velký úspěch. Také se kvůli tomuto talentu dostal k novinám. Jednou poslouchal Jan Drda jeho zážitky z vojny a řekl mu, proč to nesepíše. A tak vznikla první povídka pro Lidové noviny.

Proč jen dvě knihy?

Je známo, že svou slavnou knihu, která vyšla už ve dvaceti vydáních, napsal Zdeněk Jirotka v koupelně u vany, protože ve válečných letech se musela zatmívat okna a on nechtěl, aby prosvítalo světlo z pokoje. Saturnin je bohužel vedle Muže se psem jen jednou ze dvou knížek, které vydal.

Proč nenapsal další? „Táta byl hodně zaměstnán redaktorskou prací. Když jej ale komunisti po roce 1968 vyhodili, odešel už rovnou do důchodu, a to věděl, že mu nic nevydají. Prostě nebyl zvyklý psát do šuplíku,“ vysvětluje dcera Hana.

Fotogalerie

8 fotografií

Nejmladší pravdnučka Rosalinda má hudební talent

Autor: Tomáš Vrbensý, archiv rodiny

Kam se podíváš, tam je talent

Už tatínek Zdeňka Jirotky byl všestranný umělec. V Ostravě měl reklamní kancelář, v níž sám tvořil plakáty, provozoval promítání, režíroval v amatérském divadle a také sochařil. Není divu, že v současné linii rodiny se rodí talentovaní lidé.

Dcera Hana byla filmovou střihačkou a psala také scénáře. Její bratr Zdeněk, řečený Tonda, byl vynikajícím novinářem. Dcera Hany Bára maluje. Také její tři dcery mají výtvarné sklony.

Nejstarší Katka svého pradědečka zbožňovala a přirovnávala se k Saturninovi – navrch seriózní vystupování, uvnitř ztřeštěné nápady. Což dokázala tím, že se nechala vyfotit pro Playboy. Dnes žije Katka v Paříži, kde je art direktorkou (dohlíží na grafiku a fotografie) jednoho časopisu. Má přítele a prý už není tolik ztřeštěná, říká její matka Bára. Mladší dcera Nicole studuje výtvarnou školu, fotografii, a chce být střihačkou. Nejmladší Rosalinda je nyní v sedmé třídě. Také děti Zdeňka Jirotky mladšího se neztratily – Jan je inženýr a Anna advokátka.

Nepopsaná kronika

Na své potomky by tedy Zdeněk Jirotka mohl být hrdý. Méně by ho asi těšilo, že tak ideální rodinu, jako měl on, už dcery nevytvořily. Obě ale svorně litují, že už se s ním nemohou radit. „Dědeček říkal, že nevyžádané rady neposkytuje a já jsem se toho držela, přestala jsem se ho na cokoliv ptát. Dnes bych se ho ráda na spoustu věcí zeptala a už to nejde,“ lituje Bára.

Dozvědět se bohužel nemůže nic ani z rodinné kroniky. „Máme doma krásnou červenou knihu, na níž je zlatým písmem napsáno Kronika rodiny Jirotkových. Přechází už třetí generaci z otce na syna. Když ji otevřete, nenajdete v ní ani čárku! Nikdo tam nic nenapsal,“ směje se Hana Sýkorová, která uvažuje o tom, že by aspoň měla sepsat to, co si povídali s tátou každý den u snídaně. Možná vznikne další Saturnin!