Přestože zdravotní stav Patrasové ještě není vůbec ideální a tělo nefunguje stále, jak má, dáda byla ochotná o svých nemocech hovořit.

Dádo, máte za sebou velmi těžkou operaci páteře spojenou s obrovskými komplikacemi. Co se vlastně stalo?

Posledních deset let jsem měla obrovské potíže s krční páteří. Operaci jsem ale neustále odkládala. Kdo by se také hnal pod kudlu? Když už ale byly bolesti nesnesitelné a prášky, po kterých jsem jenom otékala, nepomáhaly, nezbylo mi nic jiného, než si na ten operační sál jít lehnout.

A co ty potíže s páteří vlastně způsobilo?
Od 4 let jsem dělala sportovní gymnastiku. Měla jsem hypermobilní páteř. V Semaforu jsem dokonce dokázala dělat salta i přemety bez rozcvičování. Dokázala jsem na malém sudu udělat most a z toho jít rovnou do salta. Sklízela jsem obdiv. Že mi to ale přivodí tak strašné problémy, tak to mě nenapadlo ani ve snu. Navíc, jsem byla vždycky zdravá jako řípa. Vyjma slepého střeva, když mně bylo deset.

A kdy se problémy objevily?
Tak po třicítce. Začala jsem mít zatuhlá záda a nesnesitelné bolesti. A před deseti lety to nabralo obrátky. Na šíji a v jejím okolí se hodně projevuje i stres.

Stres?
Ano. V roce 2000 mně auto zajelo na křižovatce maminku a za tři roky na to mi umřel tatínek na Alzheimera. Bylo to dost šílené období. Po smrti mámy jsem si tátu vzala domů. Každý den se na ni chodil dívat do obýváku na obraz. Jednou ráno zapomněl a já se ho ptám: Ty se nepodíváš na maminku? A on na to: Kdo to je? V tu dobu ta páteř začala krutě zlobit.

V únoru jste se odhodlala k operaci? Jaký byl bezprostřední impuls?
V březnu jsem měla nastoupit do lázní a tak jsem si šla do Vinohradské nemocnice ke svému lékaři, který měl moje záda na starost, pro doporučení. Na rentgenu zjistil, že se mi to zhoršilo a hodně, a poslal mě na operaci.

Co vám dělali?
Museli mně nahradit 4. a 5. obratel štěpem, který mi vzali z kyčelní kosti. Operace trvala asi tři hodiny a když jsem se probudila, vše bylo v pořádku. Trochu mi jen otekla levá ruka, tak jsem ji ledovala.

Třetí den po operaci jste ale málem umřela…
Nerada na to vzpomínám. Pamatuji se, že jsem udělala takový prudký pohyb z předklonu, tou jizvou na krku nějak pohnula, praskla mi céva a nejednou jsem nemohla dýchat. Začala jsem se dusit. Doplazila jsem se k posteli, zazvonila na sestru, okamžitě mi dali na ARO kyslíkovou masku. Krvácela jsem do plic. Šlo o minuty, a ten den 18. února proto také považuji za své druhé narozeniny.

A dál?
Absolvovala jsem asi devět transfuzí a po dvou týdnech jsem byla konečně doma. Všechno bylo v pořádku, nemohla jsem ale hýbat s levou rukou. Tím se lékaři ale nezabývali, zachraňovali mi život.

A vás to neznervózňovalo?
To víte, že ano.. Pár neděl po operaci jsem také zavolala svému známému lékaři neurologovi, a ten mě poslal na neurologii do Ústřední vojenské nemocnice. Tam se jim ta oteklá nehybná ruka nelíbila a nechali si mě tam týden, aby mohli udělat kompletní vyšetření. Magnetická rezonance a CT byly v pořádku, až na cévním sono zjistili, že mám v hlavní žíle u klíční kosti dost velkou trombózu. Ta sraženina v žíle způsobovala nehybnost ruky, ale hlavně postupovala k mozku. Několikrát kvůli tomu svolali lékařské konsilium. Mohla jsem na to umřít nebo přinejlepším ochrnout na půlku těla. Na tohle přišli 24. března, přesně v den 27. výročí naši svatby s Felixem. Tak se mu dala pěkný dárek.

A kdy se stav zlepšil?
Asi po 10 dnech začala trombóza ustupovat. Jsou to už moje třetí narozeniny, které budu slavit. (smích)

Dost dlouho se vám pobyt v nemocnici dařilo utajit…
Zakázala jsem Felixovi, přátelům i lékařům poskytovat jakékoliv informace. Myslím, že už těch mých nemocí mají lidé dost.

To jste asi netušila, že vás prozradí Karel Gott, když ho hospitalizovali na stejném oddělení neurologie jako vás…
To tedy ne. Určitě to prořekl nevědomky. Je mi líto, že tam musel zůstal na Velikonoce. On se ale opravdu téměř vůbec nesmí hýbat, aby se dal do kupy.

Dádo, rukou už můžete hýbat?
Ne. Je to ale lepší, ovšem nahoru ji nezdvihnu. Můžu se jenom modlit, že se to zlepší.

A jinak jste už zdravá?
Pracovat prý už můžu. Otoky v obličeji, které páteř a trombóza způsobovala, časem prý zmizí. Díra na boku a jizva na krku také, ruka se začne snad hýbat a píchat injekce do břicha si snad nebudu muset nadosmrti. Možná budu už jenom zdravá. To bych si opravdu přála.

Jak dlouho si ten lék na ředění krve musíte do břicha píchat?
To nikdo neví. Měsíc, možná půl roku, jak bude třeba. Břicho mám už ale pěkně rozpíchané. I když, to je na tom všem to nejbanálnější. Chci už žít bez bolesti a strachu.

Fotogalerie
7 fotografií