„Miloval jsem její matku,“ říká dnes Jan Saudek, ale ona zjevně neunesla jeho styl života. Utíkala ke kamarádkám a jemu vyhrožovala sebevraždou. Nakonec těžce onemocněla. Marie si na tu dobu dnes moc nevzpomíná, jako by se jí vymazala z paměti. Byla dítětem, které hledalo ochranu mezi dospělými, a té se jí moc nedostávalo. Rodiče řešili své spory a Marie ví jen, že byla vždycky hodně ustrašená. Teprve když se maminka ocitla v nemocnici a bylo to s ní špatné, sblížily se a tehdy patnáctiletá Marie s ní našla společnou řeč. Bohužel tahle fáze netrvala moc dlouho.

Heroinové peklo

Maminka zemřela a patnáctiletá holka, která do té doby jen zkoušela kouřit tu a tam marihuanu, se ocitla na jedné straně s dědictvím velkého domu a na straně druhé se stálým nedostatkem peněz, které teď potřebovala pro partu. Přešla totiž do fáze, kdy jí nestačila »tráva« a nastoupil heroin.

Tu a tam vyloudila peníze z otce Jana, ale ten byl stále víc nedůvěřivý. Pochopil, že se musí Marie změnit sama a že její okolí na to nemá vliv. V tomto období od šestnácti do devatenácti let živořila v některém z pražských brlohů. Vydávala se jen za krádežemi do obchodů. Nejčastěji ve dvou s kamarádkou, se kterou si kryly záda. Ozbrojeny byly injekční stříkačkou, v níž prý byla voda s červenou barvou.

Osudové přepadení

Jednou vše muselo prasknout. Obchodník je viděl krást a pohrozil jim, že je zamkne v obchodě, než přijede policie. Tak mu ukázaly stříkačku a křičely, že v ní mají krev nakaženou virem HIV. Policie je našla a byl z toho soud. Marie dostala tři a půl roku vězení, které si odseděla, protože se prý nechovala zrovna vzorně.

Jak se později ukázalo, právě doba strávená za mřížemi jí patrně zachránila život. Byla to totiž dobrá odvykací kůra. Naučila se sice tvrdosti, ale zároveň už tam přemýšlela o tom, co bude dělat venku. Věděla, že chce velkou rodinu a taky malovat. První dítě počala brzy po propuštění, dodělala si maturitu, studuje vyšší odbornou školu a k tomu všemu už má za sebou první výstavy obrazů.

Fotogalerie

3 fotografie

Nejmladší Mariin syn Jakub si může hrát s dětmi Jana. Jsou přibližně stejně staří.

Autor: Nedělní Blesk – Jiří Černohorský

Exkluzivní dvojrozhovor s otcem a dcerou Saudkovými.Co na sebe prozradili Nedělnímu Blesku?

Jan Saudek

Když za vámi před časem Marie přišla, nebyl jste si prý jistý, jestli je vaše vnučka nebo dcera…

„Úplně vážně jsem se jí na to zeptal. Kdo se v tom má vyznat, když vnuci jsou přibližně v jejím věku? Ale nakonec, jakej je v tom rozdíl? Moje poslední dítě je stejně staré jako pravnuk! Mimochodem, včera jsem se pokusil udělat další dítě své přítelkyni, protože jinak chce adoptovat černouška z Afriky! Radši si je budu plodit sám.“

Uměl byste narychlo vyjmenovat všechny své děti?

„Samuel, David, Marie, Karolína, Tomáš, počkejte tam byl ještě jeden kluk… potom Matěj, tříletý Jindřich – na toho platím, ale jenom dvanáct tisíc! Oni chtěli pětadvacet, ale soudkyně mě měla ráda, tak mi to sundala na dvanáct. Matka se pak zasekla a nechce mi ho ani ukázat.“

To vám bylo už přes sedmdesát, jestli dobře počítám…

„Bylo mi dvaasedmdesát, když jsem na něm pracoval. Ta paní mi tehdy napsala mailem, že chce se mnou dítě a že o ní už nikdy neuslyším. A jak jsem o ní u soudu slyšel! Hlavní je, že dítě je v pořádku, vždyť jsem v tomhle věku mohl mít úplný idioty. No a k němu mám ještě ty dva nejmladší.“

Stejně teď máte plný barák dětí. Bydlíte s přítelkyní Pavlou u dcery Marie. Vy máte dvě malé děti a Marie tři…

„To se má tak, já ten dům před pětatřiceti lety koupil pro Mariinu matku, mezitím jsem úplně díky své blbosti zchudnul, no a dceruška mě sem teď vzala. Jinak bydlím v paneláku na Žižkově. No on ten barák potřeboval nová okna, tak jsem jí trochu vypomohl. Já zatím budu šetřit na nový byt. Trochu mě to mrzí, když si vzpomenu, že bývalé přítelkyni Sáře jsem vystavěl dům, který má čtrnáct pokojů.“

Patří Marie k vašim oblíbeným dětem?

„Když se vrátila z kriminálu, úplně se změnila. Předtím jste ji mohli najít v nějakém brlohu po předávkování heroinem. Jednou jsem jí naivně radil: Tak toho nech! A ona mi na to řekla: Ty nevíš, co to je heroin!“

Takže paradoxně jí to vězení pomohlo od závislosti?

„Byla tam celých tři a půl roku, protože zlobila. Rok by asi při odvykání nestačil. Já jsem ji už odepsal, protože jsem si myslel, že nepřežije. Doslova jsem ji hodil přes palubu. Známá věc je, že narkomanovi nemůžete pomoci. Musí se z toho dostat sám. Ona vždycky přišla s tím, že chce šest tisíc na stan, na bundu… vždycky to byla před těmi lety dávka pro partu. Když ji zavřeli, skoro jako by se mi ulevilo.“

A když se vrátila?

„Byla jako vyměněná. Naštěstí brzy otěhotněla se svým nynějším mužem. Jenže když berete heroin, nejste z toho nikdy úplně venku. Teď mi ovšem dělá radost. Maluje a dobře, což má po mamince, kterou jsem moc miloval, ale ona mě vyhnala… Bylo to bouřlivé – vždycky mi řekla, že se jde oběsit do lesa, a zatím byla u kamarádky. Miloval jsem jen pár lidí ve svém životě včetně svého bratra. Ona mi chybí dodnes!“

Mimochodem, v květnu budete mít s bratrem Kájou pětasedmdesátiny. Půjdete ho navštívit do nemocnice?

„Nepůjdu, protože se nechci vidět na úmrtním loži.“

Marie Saudková

Měla jste tátovi za zlé, že vás v tom nechal a že vás ani nenavštívil ve vězení?

„Vůbec ne! Problém nebyl v tátovi, on je jednou z těch lepších věcí, které mne potkaly. Když o tom teď přemýšlím, myslím, že jedním ze spouštěčů mojí závislosti bylo to, že se s maminkou rozešli. Ve svých vzpomínkách mám jedno velké prázdno od devíti let až někdy do puberty. Máma zemřela, když mi bylo patnáct, a naštěstí jsme se před její smrtí stačily hodně sblížit. Aspoň tu chvíli.“

To už jste brala drogy?

„Tehdy jsme kouřili jen trávu, jak to děti v tomhle věku dělají. Tam ještě byla cesta zpátky, možná kdyby maminka nezemřela.“

Pamatuji se na titulky v novinách: Saudkova dcera ohrožovala lidi injekcí s HIV virem…

„Začalo to tou maminčinou smrtí. Ocitla jsem se mezi nesprávnými lidmi a v šestnácti už jsem brala heroin. Pak už jsme s jednou kamarádkou byly na tom tak špatně, že jsme začaly krást, hlavně oblečení. Problém nastal, když nás jednou při té krádeži chytili. Snažily jsme se z toho vykroutit tím, že jsme vytáhly injekční stříkačku a křičely, že v ní máme krev nakaženou HIV. Nebyla to pravda, byla tam obarvená voda, ale nicméně soudce nás obvinil z vydírání a loupežného přepadení.“

Jak to vypadá s vaší kamarádkou dnes?

„Je to smutný příběh, ale věřím, že neskončí špatně.“

Myslíte, že vám pomohlo to vězení?

„Věřím tomu, že Bůh nás posílá na nějakou cestu. Pokud jsem měla brát drogy a poznat vězení, bylo to dáno. Teď jde moje cesta jinudy – studuju sociálně právní školu, abych podobným lidem mohla pomáhat, starám se o tři děti a mám své první výstavy obrazů.“

O čem jste ve vězení přemýšlela?

„Tam se snažíte hlavně přežít. Musíte se nejdřív naučit žít zákony věznice. Tedy být tvrdá, spoléhat se na sebe, nikoho nepotřebovat. Předtím jsem byla ustrašené dítě, které chtělo mít pořád někoho u sebe. Dnes vím, že bych se obešla beze všech… A to říkám i s tím, že bych se samozřejmě nechtěla někdy rozvést se svým mužem. Kdyby mě ale opustil, tak to vydržím.“

Jak jste se vůbec seznámili?

„Když jsem šla z vězení, chtěla jsem rychle děťátko. Moje sestra a jeho bratr byli tenkrát manželé. Potkali jsme se tedy brzy díky sestře. Nejevila jsem asi žádné známky zkaženosti přes to všechno, co jsem měla za sebou. On dnes říká, že mě viděl pít vodu přímo z řeky a toho přesvědčilo v tom, že si mě vezme. Je fotograf, takže dobře zapadl do rodiny.“

Jan Saudek: „Dobře udělal, protože má mladou ženu a tři děti! A já vím, že je to báječný!“