Leží už více než tři roky v kómatu. Jeho žena o něj chodí pečovat každý den. Neví ale, jestli ji její manžel vůbec vnímá. Kája Saudek ale není jediným pacientem u nás, který se pohybuje na hranici života a smrti. V Česku leží v kómatu asi tři stovky lidí.

Před víc než třemi lety známému malíři a autorovi komiksů Kájovi Saudkovi zaskočilo sousto, po němž se začal dusit. Mozek zůstal dlouho bez kyslíku, než se jej v motolské nemocnici podařilo lékařům resuscitovat. Jeho žena Johana za ním chodí denně, dcera Berenika také velmi často. Paní Johana doufá, že ji muž vnímá, i když nehybně leží s otevřenýma očima a nereaguje.

Vypráví o tom, jak ji nemoc Káji šokovala: „Pokud si pamatuju, tak byl jen jednou vážněji nemocen, když dostal žloutenku. Shodou okolností tenkrát byl na infekčním oddělení na jednom pokoji s Karlem Gottem. Měl sice zakázáno malovat, protože to bylo namáhavé, ale přesto jsem mu musela tajně nosit podklady pro film Čtyři vraždy stačí, drahoušku, aby mohl pracovat...,“ vzpomíná Johana Saudková.

Tady v motolské nemocnici je už více než tři roky hospitalizován Kája Saudek.

Krmí ho jako doma

V tomto období nemá kvůli chřipkové epidemii povolen vstup na oddělení ke Kájovi. Je ale přesvědčená, že on její návštěvy vnímá. Naučila se také podávat mu jídlo. „Naštěstí měl zachovaný polykací reflex. Začala jsem čajem, kokakolou a pak i čokoládou – tím, co ho mohlo stimulovat. Dávala jsem mu to, co měl rád, ale samozřejmě, že nic pálivého. Konzultovala jsem to s lékaři a ukázalo se, že to byla dobrá cesta. Dnes mu denně dávám hlavně jogurt i domácí stravu, omáčky, polívky..., jako by byl doma,“ říká Kájova manželka.

Stále bojuje

Tři a půl roku je dlouhá doba, ve které žije rodina Káji Saudka v neustálém stresu. Kája prý vypadá jako Šípková Růženka – skvěle jako v nejlepší kondici. Jeho srdce je zdravé, jen mozek zůstává v útlumu. Změny k lepšímu prý se tu a tam objeví, ale je tu neustálý strach ze zvratu. „Když se vám tohle přihodí, jste v šoku, neschopni jakékoli reakce. Když se trochu vzpamatujete, bojujete o život svého muže a když se to pak trochu zlepší, radujete se. Jenže pak zas nastane chvíle, kdy se nemocný nakazí nějakou bakteriální nákazou a zas to jde dolů. Kája má tak tuhý kořínek, že se vždycky z toho dostal. Den co den ale začínáte od nuly.“

Kvůli bakteriím k němu také paní Johana nepouští jiné lidi než příbuzné. Každý den přichází, vypráví mu o tom, co se děje – teď například mu mohla říct, že po mnoha letech konečně vyšla komiksová kniha Muriel a oranžová smrt, kterou připravoval s Milošem Macourkem a Václavem Vorlíčkem, cvičí s ním a pouští mu hudbu – hlavně klasiku, kterou měl rád. I v nemocnici je obklopen svými obrázky, aby se cítil jako doma.

Saudkovy kresby jsou dnes již kultovní.

Chtěl by zůstat stejný

Také dcera Berenika, talentovaná malířka, za tátou chodí do nemocnice velmi často. „Když přijdu do nemocnice, hned přeladím rádio na něco, co má rád, na klasiku nebo na rokenrol. To, že je v nemocnici, považuju za velkou absurditu. On byl totiž celý život takový antihypochondr. Nikdy nemluvil o žádné nemoci, o tom, že by ho něco bolelo. Jen jednou to musel přiznat, když na něj spadl strop a měl rozbitou hlavu a těžký otřes mozku. Pro mne je to hodně těžké. Pokaždé se bojím jít do nemocnice a pak se zas bojím odejít, protože vím, že tam bude dlouhé hodiny bez rodiny.“ říká smutně Berenika. Její strýc a Kájovo dvojče fotograf Jan Saudek ovšem do nemocnice zásadně nechodí. Už párkrát řekl, že se vyhýbá všemu, co připomíná smrt nebo nemoc. Berenika mu to nemá za zlé. Chápe, že stejně jako jeho bratr Kája nemoci celý život ignoruje.

Manželka Johana s dcerou Berenikou pokřtily Kájovu knihu komiksů.

V podobném stavu jako Kája Saudek je v Česku kolem 300 lidí. Většinou jde o nemocné, kteří po nehodě upadli do hlubokého bezvědomí neboli kómatu. Nedávno ale svitla naděje všem, kteří chodí do nemocnice za svými příbuznými žijícími ve vězení svého těla, když se objevil případ Belgičana Roma Houbena, který po 23 letech domnělého stavu v kómatu navázal pomocí přístrojů kontakt s ostatním světem.

Je nějaká naděje?

„U nás by se podobný případ, jaký se odehrál v Belgii, neměl stát. Všechny pacienty vyšetřujeme pomocí pozitronové emisní tomografie, která ukáže, jaké funkce mozku byly zachovány,“ vysvětluje primářka motolského oddělení chronické resuscitační péče Jarmila Drábková. Pokud se zjistí alespoň malá aktivita mozku, okamžitě se přistupuje k rehabilitaci.