Dal za vyučenou teoretikům i praktikům dostihového ježdění, kteří ho opakovaně posílali do šrotu. Jeho životní cesta k úspěchům ale vedla pořádnými oklikami. Jaký je osud nejslavnějšího žokeje Česka?

Statek pod lesnatým kopcem Vladař je zapadlou oázou pro koně i pro lidi, kteří bez nich nemohou žít. Louky v protáhlém údolí jsou tou nejlepší cvičnou dostihovou dráhou, vzduch je tak čistý a čerstvý, až řeže do plic, a voda ze sousedního potoka se dá pít. Josef Váňa s manželkou a svými koňmi se tady usadil v roce 1993. Tehdy se vrátil z Německa, a i když mohl jít jinam, zůstal v pohraničí.

Statek poblíž Chyše na Karlovarsku je líhní dostihových šampionů
Statek poblíž Chyše na Karlovarsku je líhní dostihových šampionů
Autor: Blesk - Petr Merta, ČTK

Zničili mi koně

„Když jsem se v Baden-Badenu zranil, přestal jsem pro majitele stáje, za kterou jsem jezdil, být zajímavý,“ vzpomíná Josef Váňa. Hořký tón v jeho hlase se přeslechnout nedá. Při jednom dostihu si tam po pádu roztříštil patní kost, prorokovali mu, že nejmíň rok a půl na koně nesedne. „Jenomže já už za osm týdnů po zranění vyhrál Velkou cenu Baden-Badenu,“ ušklíbne se. Ale v Německu už zůstat nechtěl. Tím spíš, že norský trenér, který pracoval pro stáj Stall Evropa a za kterou Váňa jezdil, mu – jak říká – zničil koně.

„Tréninku nerozuměl, a ani koním ne. Neměl jsem tam už co dělat, tím spíš, že německé metody tréninku jsou hodně primitivní,“ zdůrazňuje. „V pohraničí jsem zůstal proto, abych to měl do Německa blíž a mohl tam jezdit a trestat je. A to dělám tak, že tam vyhrávám.“

První jízda? Na koze!

Josef Váňa vyrostl v malé valašské vesničce Slopné. Váňovi měli malé hospodářství – dvě kravky, pár koz (na kterých jezdil a dostal za to párkrát i výprask), vepříka, králíky a slepice. Staral se o ně právě Josef. „Už tehdy jsem se bez zvířat nemohl obejít, na našich kozách jsem jezdil snad pořád,“ říká s úsměvem, „ale nejvíc mi učarovali koně.“

Sedával u okna, a když uviděl sedláka jet se spřežením do kovárny, utíkal tam a odháněl od koní mouchy, aby lépe stáli. „Za odměnu mě pak chlapi posadili za chomout a já se cítil jako král.“

Na Valašsku museli odjakživa pracovat i děti. Josef Váňa pásl družstevní krávy. Samo sebou na nich jezdil. „Krávy, jak jsem je proháněl, dojily míň mléka. Družstevní živočichář pan Šustka pátral proč a jednou mě při té jízdě nachytal. Dal mi pár za ucho, ale začal mi půjčovat svého koně, klisnu Furinu. A to už bylo něco, ve třinácti poprvé v sedle!“

Fotogalerie
8 fotografií

Vyhazov z Kladrub

Otec Josefa Váni byl instalatérem. „Chtěl ho mít i ze mě, musel jsem s ním chodit po řemesle a dodneška si vzpomínám na tu hrůzu, když jsem mu pomáhal se závitnicí. To nebylo pro mě.“

Nakonec otce umluvil a uprosil, že chce jezdit na koních. Ten vzal láhev slivovice a se synem se vypravil do Státního plemenářského podniku Tlumačov. „Otec odněkud znal vedoucího chovu pana Prášila. Dopadlo to tak, že mě z Tlumačova vyslali do Kladrub, na Střední odborné učiliště, obor chovatel koní. Ale nedodělal jsem ho.“

Vyhodili ho dva týdny před závěrečnými zkouškami. „Měl jsem tehdy kamarádku, byla v prvním ročníku a pár kluků ji na seně znásilnilo. Když mi to s pláčem řekla, vztekl jsem se a některé z nich přizabil.“ Vesnický kluk z Valašska se s násilníky nepáral. Polámal jim ruce, klíční kosti a zlomil i pár čelistí. A z učiliště ho vyloučili...

„Naštěstí v Tlumačově byli rozumní. Zastal se mě trenér Otakar Valoun s tím, že jsem bránil čest své dívky. A dal mě na hříbárnu.“
Sen o dostihových jízdách se ale značně oddálil.

Rodáka z Valašska Josef Váňa nezapře
Rodáka z Valašska Josef Váňa nezapře
Autor: Blesk - Petr Merta, ČTK

Zlom v životě

Za zlom ve svém životě označuje Josef Váňa jeden podzimní Jezdecký den v Tlumačově. Každoročně se tam konala Hubertova jízda pro zaměstnance. Jemu tehdy přidělili vysloužilého plemenného hřebce, dvaadvacetiletého Katalina. „A já jsem na něm vyhrál. Nikdo nečekal, že by »černá špína«, jak nám nezávodníkům přezdívali, mohla něco takového dokázat. Vzali mě na milost a svěřili mi přípravu mladých koní, remontů, na aukce. A to už se mi líbilo.“ Jenomže pak přišel povolávací rozkaz na povinnou dvouletou vojenskou základní službu.

„Dostal jsem se do Boru u Tachova k dělostřelcům. Chtěl jsem na hranici k psovodům, bez zvířat jsem být nechtěl, ale nevyšlo to.“

Josef Váňa říká, že stěžovat na vojnu si nemůže. Přibral dvacet kilo, vyrostl o šest centimetrů, dělal kulturistiku, zlepšil si fyzičku. Jenom ty dlouhé dva roky...

„Sešli jsme se u baterie tři kluci z Valašska a domluvili se, že podepíšeme na šestnáct měsíců brigádu do dolů na Ostravsku a vojnu si tak o půl roku zkrátíme. Povedlo se.“ Po prvním sfárání »do díry« ale iluze opadly. „Ježíšmarjá, já chci zpátky na vojnu,“ úpěl v duchu. Nakonec mohl pracovat na povrchu a tak to zůstalo až do vypršení brigádnického úvazku.

Štěstí na náhodu

Z Ostravy se Josef Váňa dostal k montáži televizního vysílače na jesenické hoře Praděd, a když tam skončil, přijal místo strojníka lyžařského vleku na Petrových kamenech v Jeseníkách. Oženil se s první ženou, zplodil syna, a protože výborně lyžoval, vzali ho k Horské službě.

„Ke koním mě dostala zase náhoda. Trénoval jsem na kole a v Malé Morávce měli policisté, vesměs moji kamarádi, výuku na koních. Jednoho mi půjčili, Div se jmenoval, a já s ním přeskočil plot. Ucítil jsem koňskou vůni a vzalo mě to u srdce.“

Ve Světlé Hoře tehdy zakládali jezdecký oddíl a Josef Váňa tam získal práci trenéra. „Bylo mi skoro osmadvacet, vážil jsem téměř osmdesát kilo, a tak jsem dostal na starost nejprve děti, musel jsem hodně shazovat váhu.“ Tam také poprvé uviděl svoji pozdější druhou ženu Pavlu – bylo jí osm let, s koňmi si rozuměla a ježdění jí šlo. „Pak jsme se potkali až v Německu, v Baden-Badenu, a vzali jsme se.“

Dostihy jsou řehole

Dlouholetá dostihová kariéra Josefa Váňu hodně poznamenala. Jeho tělo je poseto jizvami, málokterou kost v těle včetně páteře nemá spravovanou od doktorů. Odjezdil asi osm set dostihů, dvě stě padesát z nich vyhrál, vystřídal pod sedlem víc než pět set koní. Nikdo u nás a málokdo na světě má takovou bilanci.

„Dostihy jsou řehole, samé omezení, musíte si pořád hlídat váhu, já sám třeba v pondělí vážil šedesát kilo a ve čtvrtek o šest míň. Je to jako houpačka a já se někdy divím, že mi v těle ještě všechno funguje.“

Josef Váňa si splnil svůj klukovský sen. Trénuje šedesát koní v překrásném koutě přírody, pracuje s ním patnáct lidí, kterým věří a na které se může spolehnout.

Virgule koním pomáhají

Jedna věc na statku v Chyši dělá Josefu Váňovi starost a čas od času s ní musí bojovat.

Josef Váňa s virgulemi předvádí, že mimo zónu pyramidy kde koně relaxují, patogenní energie skutečně je. Virgule se mu v rukách opravdu bláznivě roztočily.
Josef Váňa s virgulemi předvádí, že mimo zónu pyramidy kde koně relaxují, patogenní energie skutečně je. Virgule se mu v rukách opravdu bláznivě roztočily.
Autor: Blesk - Petr Merta, ČTK

„Kopec Vladař je vyhaslou sopkou. Všude kolem je spousta lávy a ta vytváří patogenní zóny, které koním vadí,“ vysvětluje. Jeho koně mají stání tam, kde kdysi chovali býky, a ti prý byli zlí. „Moji koně na tom byli také tak, dokonce nespali, chodili v boxech stále dokola a my se dlouho pídili, proč to tak je. Až jedna stará paní s virgulemi nám vysvětlila patogenní zóny a jejich principy fungování. Poradila nám spolehnout se na pyramidální energii a já ji poslechl.“

Žokej Váňa vybavil své stáje a vůbec všechny prostory pro koně dutými pyramidami s kruhovým půdorysem. Ty podle něj absorbují negativní energii a koním pomáhají.

„Od doby, kdy tu máme naše pyramidky, jsou koně jako vyměnění. Já na to prostě věřím,“ říká žokej Váňa. Na důkaz svého tvrzení bere do rukou dvě virgule a odchází od největší pyramidy, pod níž koně relaxují. Pět metrů od ní se obě drátěné virgule v jeho rukou začínají zběsile otáčet. „Tak to jsou patogenní zóny bez ochrany pyramidy,“ říká.

Možná to je pravda, ale ve virgulích jeho umění a to, co dokázal, zcela jistě nespočívá.