Otto Dlabola byl Gottovým dvorním fotografem v době zpěvákovy největší slávy. V letech 1969 až 74 udělal stovky fotek, z nichž teď spolu jen těžce vybíráme ty nejpozoruhodnější. „Třeba tahle, jak sedí Karel na lavičce s nějakým dědou...“ vypráví fotograf. „To jsme jeli na nějaký koncert autem a dědu jsme viděli sedět u cesty. Karel si ho všiml a povídal: Zastav, já bych se s ním rád zvěčnil. Vznikla z toho zajímavá fotka plná kontrastů – Gott, nažehlený s naleštěnýma botama, a vedle něj takovej bezprizorní stařík, tehdy vlastně ještě nebyli bezdomovci. Myslím, že měl a má smysl pro výtvarno, což se projevuje nejen na jeho obrazech.“
Státní bezpečnost byla bdělá
Karel Gott podle Dlaboly často zavrhl nebo naopak vymyslel nějaký nápad na fotku. Tehdy se ovšem celé fotografování obešlo bez týmu vizážistů, kadeřníků a manažerů. „Holky si prostě natřely pusu rtěnkou, chlapi učesali vlasy a bylo to bez jakýchkoli 'omítek obličeje',“ směje se Otto Dlabola a dodává, že v té době vlastně jen Gott ze všech českých hvězd věděl, jak se prezentovat, díky tomu, že jezdil do zahraničí. Doma se ale nerozpakoval ani vlézt do dolů.
„Jednou jsme jeli s Karlem fotografovat do příbramských dolů, kde tenkrát ještě pracovali političtí vězni. Večer byl koncert v nějakém místním kulturáku. Nechal jsem tašku od foťáku ležet na židli a šel pod pódium. Když jsem se vrátil, nemohl jsem najít roličku filmu z ranního focení. Několik dní nato mi volali z Rudého práva, že u nich mám vyvolané fotky. Byly to právě ty s Karlem z dolů. StB si prověřila, jestli na nich nejsou zachyceni vězni,“ vzpomíná Otto Dlabola.
Fotky na desky
Jeho fotografie byly ve své době na obalech mnoha Gottových 'elpíček', dokonce i na desce, která vyšla v německém Polydoru. Fotografoval zpěváka na tituly časopisů, na propagační materiály a nakonec se po pěti letech dohodli, že Gott bude využívat i jiné fotografy. „Bylo to i na mé přání, když někoho fotíte mnoho let, ztrácíte už obrazovou soudnost. V dalších letech jsme se ale ještě několikrát sešli. Musím říct, že i já se od něj mnoho naučil – jak se dívat na svět, a to nejen ve fotografii,“ říká Otto Dlabola.
Návrat boha z Las Vegas
Jovan Dezort byl fotoreportérem ČTK právě v roce 1967, kdy se Karel Gott slavně vracel z úspěšného turné v americkém Las Vegas. „Bylo to skutečné šílenství,“ vzpomíná Dezort. „V ono prosincové odpoledne na něj na starém letišti v Ruzyni čekaly davy lidí. Nad hlavami měly transparenty s nápisy Stýskalo se nám! nebo Konečně doma! Když přistálo letadlo, mnoho z nich přeskočilo zábradlí u vyhlídkové terasy a vrhlo se na letištní plochu. Musel jsem použít lokty, abych se dostal co nejblíž ke schůdkům od letadla, které okamžitě zavalil dav fanynek. Všechny si na něj chtěly sáhnout, říct mu, jak ho zbožňují.“
Celou půlhodinu byl Gott vláčen ve sněhové vánici po letišti a nemohl se z toho sevření vymanit. Jovan Dezort fotografoval, seč to šlo, a nakonec se to vyplatilo. V tehdejší novinářské soutěži získal hlavní cenu za fotografi i! Až později se dozvěděl, že na ní zachytil mezi fanynkami i Gottovu maminku... V průběhu let měl jako fotoreportér možnost zvěčnit Gotta mnohokrát. „Pozoroval jsem, jak se jeho fanynky měnily a mění, ale on sám je pořád plný té stejné energie, jako byl tenkrát na letišti v Ruzyni,“ soudí fotograf.
Gott málem zabil tchána!
V současné době se v okolí Karla Gotta často jako fotograf objevuje František Jirásek. Nedávno s ním byl na turné po Kanadě a přivezl odtamtud spoustu dokumentárních fotek. „Zachycuji radši okamžiky, než bych seděl v ateliéru,“ přiznává se známý fotograf celebrit. S Gottem se znají dlouho, tykají si, ale stejně je František často překvapen reakcí 'božského Káji'.
„Před časem slavil můj tchán devadesátiny. Vím, že s tchyní Gotta zbožňují už léta. A tak jsem pomýšlel na to, že jedním z dárků by mohla být fotomontáž, na níž by byl jako Gott s tchánem. Šel jsem s ní za Karlem a prosil ho o podpis.“ Samozřejmě podepsal, a najednou se zamyslel – proč bych mu vlastně nešel pogratulovat sám? – To by se mu František samozřejmě ani neodvážil navrhnout. „Sešli jsme se tedy onen den před tchánovým domem. Karel přišel s dárkem – informoval se, co má tchán rád – a koupil mu baileys, drahou kazetu. Neumíte si představit vytřeštěný zrak mého tchána a tchyně, když jsme vkráčeli do jejich bytu, já a Karel s bílou šálou na krku!“ Oba si mysleli, že se jim to zdá. Naštěstí ten šok přežili ve zdraví a dodnes vzpomínají nad skutečnými fotografiemi, jak se sešli se svým idolem.
„Karel je neskutečně slušný a pozorný člověk. Vždycky si udělá čas na své přátele, a to je dnes už věc nevídaná. Jsem vděčný za to, že se s ním znám a můžu se považovat za jeho přítele,“ říká František Jirásek.
