Jste teď moderátorkou zpráv. Musela jste nějak výrazně změnit image nebo chování?
„Ne výrazně. Nemusela jsem si udělat na hlavě drdol, ale můžu mít své rozpuštěné kudrnaté vlasy, které si někdy natahuju, protože přece každý chceme mít to, co nemáme. Změnil se styl práce. Snídaně je samozřejmě volnější, zábavnější, můžete improvizovat, jen musíte sledovat čas, abyste nepřetáhli.“

Zvládáte být veselá v pět hodin ráno?
„Zvyknete si, ale musíte jít den předtím spát v deset hodin. Zrovna včera jsem se koukla na hodinky a říkám si, že musím jít spát, ale pak se mi ulevilo – teď už přece nemusím brzy vstávat. Zjistila jsem ale, že vstát ve čtyři je jednodušší než v sedm. A pak – já to brala jako trénink na miminko, kvůli kterému budu vstávat.“

Ohlasy na internetu na dvě moderátorky jsou různé, od legračních (dělejte si co chcete, ale Voříška nám neberte!), přes velmi kladné (úžasné dvě kultivované profesionální moderátorky) až po negativní. Jeden divák vás dokonce označil za dvě slepice na jednom smetišti. Cítíte se tak? Jdete s Renátou proti sobě?
„To vůbec ne, Renáta mi naopak moc pomohla. Je to možná světový unikát – dvě ženy za jedním moderátorským stolem. O to větší zodpovědnost jsme cítily.“

Už se vám podařil nějaký přežblept?
„Zatím naštěstí ne, protože jsem šíleně soustředěná. Jsem ale zvyklá z divadla, že nebezpečná je taková třetí čtvrtá repríza, když polevíte v soustředění. Jenže mě při druhém vysílání začalo tak bolet u srdce, že jsem si říkala, jestli nepolevím, tak snad dostanu infarkt. Od té doby se soustředím, ale ne tak křečovitě.“

Hodně se mluví o tom, že na Nově teď panuje nervozita z propouštění. Cítíte tu atmosféru a nebojíte se o své čerstvě nabyté místo?
„Nervozitu nepociťuji. Taky v tom fofru ani není čas na nějaké obavy. Myslím, že to tak funguje i u mých kolegů, kteří jsou zaměstnaní natolik, že nemají chvilku na tyhle věci myslet. Asi nemá smysl bát se dřív, než něco přijde. A pak, říkám si, i kdyby se něco stalo, mám tolik profesí, že se uživím.“

Tanečnice, choreografka, moderátorka, herečka. Jenže asi před rokem jste někde řekla, že s tancováním to vidíte tak na dva roky. Čili vám zbývá jen rok?
„Asi ano. Ten rok je reálný. Já už mám nějaké ty signály »shora«. Naposledy, když jsem si zlomila kloub na prstu u nohy, uvědomila jsem si, jak je dobré tu a tam odpočívat. Beru to jako pozastavení v životě. I když mi bude asi líto těch krásných rolí, jako je třeba Smrt v Moně Lise.“

První větší úraz vás potkal už ve 23 letech, kdy jste se hlásila do soutěže o Miss ČR. Tehdy jste to asi nebrala jako pozastavení.
„Nejenže jsem byla v soutěži Miss, ale začala jsem taky zkoušet v Johance z Arku. To bylo hodně složité období. Zastavilo mě to na osm měsíců a já tenkrát skončila u psychologa. Prostě pro mne tím úrazem skončil život a všechny naděje na úspěch.“

Když jste se hlásila do Miss, prý jste byla na hranici anorexie.
„Měla jsem 65 kilo, což nebylo tak moc. Jenže mi řekli, že to musím dát dolů. Čtrnáct dní jsem držela dietu, pila jen koktejly a zhubla dvacet kilo. Naučila jsem se tehdy jíst hodně pomalu, což mi vydrželo dodnes. Myslím ale, že opravdu nejlepší je jíst méně a několikrát denně.“

Když jste si před rokem zlomila prst, váš muž Alan vás občas nosil na rukou, což vám všecky ženský záviděly. Máte pocit, že vám tohle ideální manželství může vydržet?
„Alan je zlatej chlap. Když se mi něco přihodí nebo ho potřebuju, zabere. A já se mu to snažím oplácet.“

Může to fungovat, když on chodí spát k ránu, a to vy zrovna vstáváte?
„Tak to bylo hlavně v Snídani s Novou, moc jsme se neviděli. Ono se to nezdá, ale ani na jevišti jsme se vlastně v tu dobu nepotkávali.“

Nežárlila jste na něj?
„Opravdu nežárlím! Důvěřuju mu a nikdy neprověřuju, což je myslím vzájemné. Nemám problém ani s tím, že se někde zdrží a přijde pozdě.“

Čím vás okouzlil? Rolí udatného d’Artagnana?
„To už je tak dlouho, že ani nevím. Určitě hřívou dlouhých vlasů, očima. Tím, že je to fakt chlap. A když jsme si začali povídat, bylo to jasné.“

Vyvdala jste s ním nevlastní patnáctiletou dceru, nebojíte se její puberty?
„Říká mi maceško a je fajn, celá po tátovi! Zatím to nevypadá, že by ji měla přepadnout puberta. Je hodně klidná. Já tu situaci znám z vlastní zkušenosti – taky mám »macechu «. Jako malá jsem cítila strašnou křivdu, že nás táta opustil, myslela jsem si, že mě neměl rád. Řekla jsem mu to asi v patnácti a on na mě dneska při každé příležitosti volá: Mám tě rád!“