„Tři roky jako bych nežila a další tři roky se z toho snažím dostat,“ popisuje Šárka svůj návrat do reality. Nakonec se vzchopila, postavila dům a otevřela s přítelem cukrárnu. Přesto říká, že na manžela ani jeho tragický odchod nedokáže zapomenout.

Když jsme se sešly v útulné strašnické cukrárně nazvané U Šárky Rezkové, její majitelka se právě vrátila z Božejova, kde – ve vypůjčené chalupě – proti sobě její muž před šesti lety obrátil zbraň.

„Nějak to na mě padlo, proto jsem tam vyjela. Vzala jsem jen psy, děti jsem nechala doma. Nebudete mi to věřit, ale v té chalupě je mi hrozně dobře,“ vypráví vdova po známém hudebníkovi.

„Teď jsem tam dva roky nebyla, protože nebyl čas. Ale hned, jak se to s Jiřím stalo, odjela jsem tam i s klukama. Já si musím na všechno sáhnout. Dětem jsem tehdy řekla, že to nebyla zbabělost, ale že Jirku všechno tak bolelo, že to musel udělat,“ pokračuje ve vyprávění.

„Když jsme na chalupě, cítím, že nás chrání. Prostě ho mám pořád v sobě. Jeden čas jsem na jeho hrob na Olšany chodila tak často, že mi přítel řekl – nezlob se, ale ty tam chodíš jak na nákupy do Delvity. Měl se mnou hodně trpělivosti, když uvážím, že musel žít ještě s urnou a svíčkami, které jsem u ní zapalovala...“

Zamilovali jsme se neovladatelně

Šárce bylo tenkrát sedmadvacet a Jiřímu šestapadesát. Ona byla spokojeně vdaná za jiného muzikanta a měla dvě malé děti. Pak prý se snesla »oblaka z nebes «. „Vlastně jsme se nejdřív nesnášeli. Podle něj proto, že jsem ho nezdravila, já zas říkala, že mi přišel nafoukanej.

Fotogalerie

1 fotografie

Pak byla jednou zkouška na koncert k dvaceti letům kapely Newyjou. Postavila jsem se zády k hledišti a nejednou cítila takové zamrazení, že jsem se musela ohlédnout. Tam seděl Brabec a usmíval se a já ho snad poprvé pozdravila,“ vzpomíná Šárka Rezková.

Když si spolu konečně začali povídat, oba zjistili, jak se v sobě mýlili. Jiří byl překvapen, jak je milá, a dokonce ji pochválil i jako zpěvačku. „Já zas viděla, že je to citlivej chlap, kterej má kolem sebe jen tvrdou slupku. Najednou jsem měla pocit, jako by nás něco osvítilo shora. Zamilovali jsme se do sebe. Neovladatelně,“ líčí počátky jejich vztahu.

„Říkala jsem si, co blbneš, máš dva malé kluky, Otíkovi jsou teprve tři roky, Fildovi rok, v manželství ti nic neschází. Jenže to byl prostě osud.“

Prý byl bílým koněm

Několik měsíců po svatbě začala Šárka tušit, že se s Brabcem cosi děje, choval se jinak, uzavíral se do sebe, ale nechtěl nic prozradit. Bylo vidět, že má starosti. „Lhal mi, jak jsem později zjistila. Měl dluhy už odedávna. Půjčoval si celý život. Dodneška se neví pořádně, jak všechny ty dluhy nadělal. Bohužel mi to nikdo před svatbou neřekl, takže jsem žila v nevědomosti,“ vzpomíná.

Až později se dozvěděla, že u nich doma u bývalé ženy byla exekuce, zabavili jim barák i auto!

„Známí mi také naznačili, že snad měl být bílým koněm, že někomu naletěl. Jednu dobu po jeho smrti jsem dokonce měla ochranku, která zabránila tomu, aby mě vydírali vymahači dluhů. Věřila jsem mu. Teď po tom všem vlastně jsem naopak strašně nedůvěřivá, až moc.“

Sebevraždu plánoval

Po smrti manžela před šesti lety si Šárka »užila« svoje. Nejenže zůstala sama se třemi syny, z nichž ten poslední Dominik měl čtyři měsíce, ale ještě navíc bez peněz. „Nepřála bych to ani největšímu nepříteli. Podíváte se do postýlky, kde je miminko, které on miloval. Později jsem si vzpomněla, jak mi říkal, abych je spolu fotila, co nejčastěji. Asi už přemýšlel o sebevraždě,“ uvědomuje si Šárka zpětně.

„Mám mu za zlé, že mě v tom nechal tak vymáchat, i když se mě třeba tou svou smrtí snažil ochránit. Nejvíc mi vadí, že si mě za těhle okolností vzal. Přijde mi nečestný, že mi nic o těch strašných dluzích neřekl,“ líčí.

Nebylo ani na pohřeb

Jiří Brabec o sebevraždě mluvíval dost často. Jeho nejbližší to ale nebrali vážně. „Říkala jsem mu z legrace, až to uděláš, doufám, že mi tu necháš nějaké peníze. A on mi sliboval, že do začátku tu budu mít dost. Jenže když zemřel, nestačila jsem se divit. Naštěstí při dědickém řízení uznali, že jsem s ním byla krátce a nemůžu za jeho dávné dluhy. Poplatila jsem něco, o čem jsem věděla, byly to tisícové částky, a zůstala bez peněz,“ říká.

Šárce pomohli přátelé, mezi nimi například Karel Černoch, který uspořádal sbírku na pohřeb. Jenže ona potřebovala především práci, a ta jaksi nebyla, protože, jak pochopila, Brabec nebyl mezi svými kolegy zrovna oblíbený. V té době se prý styděla za dluhy tak, že nechodila nakupovat do samoobsluhy, aby lidé neviděli, co nakupuje. Posílala tam raději kluky.

Už mě to nepotká

Ty první těžké roky spala jen málo. V noci sedávala u okna a přemýšlela o tom, jaké by to bylo z něj skočit. Jednou dokonce měla před sebou papír, na který začala psát závěť. Přemýšlela, jak to zařídit, aby kluci neskončili v dětských domovech. Pak k ní přišel nejmenší Dominik, začal s ní cloumat a volat „mami, mami!“. To ji vrátilo do reality.

Pomohli také přátelé, které znovu objevovala, a rodiče. Pomohla jí i práce, i když ze začátku zpívala jen proto, aby uživila děti. „Díky Hance Sorrosové a Jiřímu Vondráčkovi vznikla rok po Jirkově smrti deska, která se jmenuje Sedmikrásná. Pomalu jsem začala zase tvořit,“ vzpomíná Šárka.

Vztah s přítelem Mirkem, který začal po oněch třech nejhorších letech, jako by Jiří ze záhrobí narušoval. „Nebudeš tomu věřit, ale zdálo se mi, že mě Jiří přemlouval, ať se s tebou rozejdu,“ řekl jí jednou Mirek.

Dodnes si Šárka není úplně jistá, jestli by se raději neměli rozejít, přestože spolu udělali spoustu práce – včetně těžkého betonování na domku za Prahou.

Chybí mi naše filozofování

Ze smrti manžela se nevzpamatovala dodnes, i když po třech letech začala trochu žít a spát. „Mám spoustu aktivit, abych to přežila. Zpívám, prodávám v cukrárně, starám se o děti i dva pejsky, dobudovávám dům...

Všichni si myslí, že jsem úspěšná tvrdá ženská, ale mně pořád něco chybí. Například to, že jsme spolu čtyři hodiny seděli na posteli, drželi se za ruce a vyprávěli si o životě, trochu jsme filozofovali. Já chtěla něco říct a on to řekl za mě,“ trápí se dodnes.

Uvědomuje si, že tak velká láska ji už asi nepotká. „Je to těžký, kolikrát jsem si říkala, že bych měla odejít za ním, ale kvůli dětem to samozřejmě nejde zabalit,“ uvědomuje si.

Šárka dál zpívá při různých příležitostech, přemýšlí o novém CD, napsala knížku Kus mého života s Jiřím Brabcem, chystá slavnostní otevření své cukrárny a... Potřebuje ještě moře času, který by odplavil všechny její smutky.