Patříte k našim nejoblíbenějším hercům, přesto prý nescházelo mnoho a hercem jste se nestal!
„Je pravda, že mě v mládí dost dlouho drželo, že jsem chtěl dělat lesáka a chodit se psem po lese. Ale pak mě tahle romantická představa opustila. Stejně tak jako novinařina. No a když jsem pak na brněnském gymnáziu dostal pětku z francouzštiny, tak mi vlastně ani nezbylo nic jiného, než zkusit udělat zkoušky na herectví na JAMU. Kde brali i bez maturity…“
Vy jste neudělal maturitu?
„I když mě přijali v té době ještě bez maturity, v podzimním termínu jsem ji pak udělal.“
A nelitoval jste pak, že nebudete chodit se psem po lese, ale hrát?
„To ne, hned jsem poznal, že je to přesně to pravé. A tak jsem ještě za studií na JAMU začal hrát v brněnském divadla Husa na provázku a vydržel jsem tam celých dvacet let, od roku 1970 do roku 1990! Je to éra, na kterou vzpomínám vždycky a rád, je to základ všeho, co umím.“
Tehdy vás v Brně znal každý, stal jste se hvězdou. Byl jste patřičně nafoukaný mladík?
„Ano, docela jsem si tu tehdejší slávu užil.To víte, byli jsme mladí, nespoutaní, konfliktní, namyšlení… odvázaní. Nic nám nedělalo problémy, nebyli jsme vázáni na rodiny, čili bylo to všechno takové volné, free…“
A fanynky?
„No právě…(směje se) Jak bych to tak řekl… na »Provázku« to klidně přecházelo v osobní kontakt, nikomu to nevadilo! Ani fanynkám, ani nám, kteří jsme byli předmětem zájmu. Naopak, byli jsme rádi a dokázali jsme toho využít po všech stránkách!“ (usmívá se)
Teď jste, předpokládám, dal k dobru jednu z vašich historek…
„Ne, tak to prostě bylo. Mládí je krásná věc!“
I s pištícím davem fanynek jako za časů Beatles?
„I to bylo, samozřejmě! V té době, kdy v Brně Provázek působil, to byla opravdu velká sláva. Bylo období, kdy se skutečně nedalo vyjít na ulici. A to samé v Praze. Tam, když jsme přijeli, tak vypukla úplná hysterie. A když jsme třeba hrávali v Baráčnické rychtě na malé Straně, tak venku stály strašné davy a lidi doufali, že se dostanou dovnitř. I když bylo dávno vyprodáno. A esenbáci si mysleli, že je demonstrace před americkou ambasádou!“
Je to příjemné mít fanynky i dnes?
„Samozřejmě že je to příjemné, fanynky říkají člověku krásné věci, krásná slova. Ale už je to v jiné rovině. Už se na ně usmíváte z pozice otce od rodiny. A zatímco tehdy na nás po představení čekaly skoro vždycky davy fanynek, dnes tak dvě dámy. Jedna se s vámi vyfotí, poděkuje, vy se vyfotíte s ní, poděkujete jí za zájem. Je to všechno takové uměřené, zdvořilé.“
Takže to »free mládí« pro vás skončilo okamžikem, kdy jste se před 31 lety oženil?
(směje se) „Ne, to mládí určitě nepřestalo. Dlouhou etapu mládí jsem prožíval se svou velmi mladou ženou (49 – pozn. red). A dalo by se říct, že díky jejímu věku a jejímu přístupu k životu ho prožívám pořád dál. Měl jsem štěstí, že jsem takovou ženu potkal.“
Vnitřně prožíváte mládí pořád dál, nicméně tělo už asi někdy zaprotestuje, nemám pravdu?
(směje se) „To víte, že už moje tělo potřebuje v 58 letech nějakou tu údržbu. Každý rok třeba jezdím do lázní Třeboň. Je to daň mé tělesné konstituci, která je dědičná. Ale snažím se potížím pohybového ústrojí čelit. A díky Třeboni se mi to daří.“
A jak to vlastně bylo s epilepsií, kterou jste měl trpět v mládí, nemáte dnes žádné následky?
„Tehdy se spekulovalo o mém zdravotním stavu, co je to za nemoc a nikdy lékaři nedospěli k definitivnímu řešení. Nebyla určena diagnóza, nicméně fakt byl ten, že mě potkávaly určité stavy, kdy mi opravdu nebylo dobře. Byl jsem nucen řadu věcí opustit, a z toho důvodů jsem třeba dlouhá léta nepil alkohol. A ten stav, který byl tehdy označován za všechno možné, už dávno pominul.“
Už si zase dáte skleničku?
„To víte že ano, díky tomu, že jsem dlouho vůbec nepil, mohl jsem v té době dělat daleko rozumnější rozhodnutí, a nepropadl jsem alkoholu. Takže dnes piju jen to nejlepší, velmi ušlechtile a rád…“(s úsměvem)
Vrátím se k vašemu manželskému štěstí, jednatřicet let v manželství, to je v našem showbyznysu přímo bílá vrána!
„Já to považuju za zcela normální a spíš se divím těm černým vránám. Protože já to neumím pochopit, že chlapi začínají »v letech« tzv. nový život, jak se to v mnoha případech děje. S nějakou mladou dívenkou, to je podle mě pro každého chlapa v pokročilejším věku tristní záležitost!“
Proč myslíte?
„Uvědomuju si svůj věk, svoje slabosti a slabiny. Každý takový chlap se podle mě vlastně pouští do marného boje. A když se tam řítí po hlavě, aby se zbavil stereotypu, nutně zase dojde do toho samého stereotypu. A pokud člověk k takovému poznání dospěje sám od sebe, nebo zkušeností, je to pro něj výhra. Někdo si to ale musí bohužel vyzkoušet několikrát, aby k tomu poznání došel.“
A dovedete ty zralé chlapy s mladými dívkami vůbec pochopit?
„Dovedu. V životě každého chlapa nastávají určité mezníky, čtyřicáté roky, padesáté roky života, kdy vlastně chlap, který je v té chvíli plný energie si uvědomuje, že ještě má na to, aby začal znovu. Že se může pustit do něčeho krásného nového. Protože co žije do této chvíle, je prostě už jenom vrchol stereotypu, že ho to už de facto vůbec nebaví.“
Vy takový stereotyp ale určitě nepociťujete…
„Ne! Nechtěl bych šířit moudra, ale myslím si, že dělají chybu muži, co neumožní ženám, aby se realizovaly naplno a našly si svoji cestu. A pokud se tohle podaří, a oba dva partneři mají tu svou cestu jasnou, vyhraněnou a jsou na ní spokojeni, tak jim stereotyp nehrozí. A já mám kreativní ženu, která je pánem svého vlastního života. Moje žena a já máme každý to svoje a přitom je to zároveň i naše…“
Vy máte svoje v herectví, co vaše paní?
„Má kavárnu, je to její krásná náplň života. Myslím si, že se jim (jsou na to tři kamarádky) povedla úžasná věc, nevsadily na cizineckou legii, netahaly tam zájezdy zahraničních turistů, ale koncepčně vsadily na pravidelnou klientelu z Prahy. Dnes si k nim našla cestu spousta lidí a z mnohých se stali štamgasti.“
Když tedy oba máte svoje, svůj vlastní prostor, tak asi věříte ve vztah na celý život!
„Určitě ano, protože moje maminka s tatínkem byli spolu 57 let, babička s dědečkem 65 let, mám z čeho čerpat. Vím, že to jde. Samozřejmě že to není jednoduché, za ta léta dochází ke spoustě různých nesrovnalostí, problémů, konfliktů a hádek, prostě to je normální, to k životu patří. A vždycky je potřeba se z toho otřepat a navázat na to, co bylo před tím. A pokud se tohle podaří, pak může dojít k dlouhověkému vztahu.“
Mládí jste si, jak jste říkal, docela užil. Asi je dobré, když do dlouhověkého vztahu člověk jde už jako vybouřený?
„Určitě, je to velká výhoda. Člověk, který si v mládí neprožije nic, to má samozřejmě těžší. Mnoho dívek, se asi domnívá, že to nejlepší si schovají až pro toho svého vytouženého. A tím se možná dopouštějí té největší chyby. Pak totiž narazí na někoho, koho ony považují za toho vytouženého prince na bílém koni. Ale časem přijdou na to, že to není on, že vlastně ani žádný takový neexistuje. Stejně tak kluk, který za sebou nemá žádnou zkušenost, ani citovou ani tělesnou, má ve vztahu problémy udržet se na uzdě.“
Neprotiřečí si ale tenhle váš názor s tradičním křesťanským postojem »všechno až po svatbě«?
„To je otázka. Jsme stavěni do konfrontace s křesťanskou vírou a myslím si, že těch skutečných křesťanů s tím vším, co ke křesťanství patří, v naší společnosti mnoho není.“
A to je dobře, nebo špatně?
„Nevím. Každopádně se křesťanství za ta staletí mnohdy taky zpronevěřilo samo sobě. Od mistra Jana Husa až po dnešek, kdy se třeba v Americe provalily skandály kněží, kteří zneužívají mladistvé. A křesťanská víra se v očích mnohých lidí stala za ta léta méně důvěryhodnou.“
Víte, že »hříšnou podporou« předmanželského sexu napadáte jeden z pilířů křesťanství?
„Jistě, a vím, že se to nerado slyší! Ale tak to podle mě prostě je. A když mluvíme o pilířích, tak nechápu ani celibát. Když třeba evangelická či husitská víra tyhle věci absolutně nepotřebují, proč katolíci potřebují celibát. Já si myslím, že je to nezdravé. Vždyť kněží jsou přece chlapi a musí předstírat, že nejsou. V tomto ohledu jsme se na Provázku chovali nekřesťansky!“ (směje se).
Vy jste ale z Moravy a tam je to náboženské cítění docela silné, ne?
„Myslím, že spíš na jižní Moravě, tam se víra jako třeba Vinohrady zakořenila hluboko do země. Já pocházím z Třebíče, což je střední Morava, chudý bramborářský kraj a tam spíš lidé vždy inklinovali do leva. To tedy nikdy nebyl můj případ, přesto jsem chápal to jejich snažení, protože to vycházelo z bídy, která tam byla.“
Když zmiňujete politiku, co říkáte chování našich politiků, jejich postoje se přece stávají normou chování…
„Jistě, pokud je člověk tak vysoko společensky postavený, měl by si být vědom toho, že si lidé budou snažit jeho chování daleko víc všímat. Chápu ale také, že politik je stejně jako třeba kněz, nebo dělník, člověk. Je zajímavé a smutné, že pokud politik opustí svou ženu, vnímá to většina národa negativně. Ale to, že opustí morálku, to nikoho nebere.“
Narážíte třeba na to, že u nás je vlastně krádež vnímána pozitivně? Kdo nekrade, okrádá rodinu…
„Podívejte, člověk, který řídil leda tak lokomotivu, najednou řídil stát. Strana mu to dopřála. A nikdo to nevnímal jako negativní, všichni si řekli: No mladej, hezkej, usměvavej. A najednou tenhle usměvavý v podstatě nevýdělečný chlapík začne někde nabírat miliony a začne nakupovat. Kdo mu v tom pomohl, jak mu pomohl, proč mu pomohl, to nikdo neřeší. A mávne se nad tím rukou a řekne se, že je v podstatě šikovnej, dokázal si to zařídit a v politice už není. Dalšímu na křtu jeho knížky jeden jeho známý zastřelí druhého jeho známého. A lidem je to jedno, klidně ho nechají vyhrát volby. Asi už všichni nějak otupěli.“
To je docela frustrující…nicméně vy jste naštěstí »šikovnej« herec a vypravěč! V jaké z těch rolí jste víc doma?
„Když jsem v roce 1990 začal hrát v Národním divadle, začal jsem na sebe postupně nabírat stále více práce, rolí bylo víc a víc, stejně tak jsem začal víc točit. A do toho jsem měl ta svoje vypravěčská představení. A dodneska pro mě znamenají takové odskočení si od divadla a filmování někam jinam.“
Ale odskakujete si velmi zdařile, který vypravěč u nás dokázal tolikrát vyprodat pražskou Lucernu!
„Díky za kompliment, tuším, že asi sedmkrát nebo osmkrát se mi to opravdu povedlo.“
Kde ale pořád berete ty historky, jsou postavené na nějakém skutečném základě, nebo jsou vymyšlené?
„Nedávno mi vyšla kniha »Ptejte se mne, na co chcete, já na co chci, odpovím«, ve které jsou k těm historkám fotografie. Což je částečným dokladem toho, že jsou to pravdivé příběhy. Přiznávám nicméně, že jsem občas vylepšil pointu, protože vyprávět nějaký příběh bez kvalitní pointy nemá smysl. Ale jinak je to běžný záznam toho, co mě v životě potkalo.“
Takových vypravěčů jako vy u nás není mnoho, bráníte se srovnání s Vladimírem Menšíkem?
„Asi narážíte na to, jak jednou nějaký novinář napsal, že jsem druhý Menšík. A já jsem se ohradil, že jsem první Donutil, a všichni mně to potom dávali trošku sežrat, protože to vypadalo troufale. Ale já jsem tím nic troufalého nemyslel, jen to, že nikdo nemůže být druhý Menšík. Protože pan Menšík, stejně třeba jako pánové Sovák nebo Horníček, to byli skvosty. A já si jich nesmírně vážím a nikdy bych si netroufl se k nim přirovnávat.“
V čem je podle vás největší výhoda vypravěčské show jednoho muže? Třeba proti divadlu.
„Má to obrovskou výhodu v tom, že když přijedu do nějakého města, ať už tady, na Slovensku, v Německu, Americe či Austrálii, nebo Africe, čekají tam lidi na mě. A těm lidem přijedu já dělat dobrou náladu. A mně se to musí podařit! Jsem na to úplně sám. Je to samozřejmě výhoda, zároveň ale obrovská dřina.“ (směje se).
Herec v tom nebývá sám, co?
„Ano, jako herec mám herecké partnery, na které se mohu spolehnout a oni na mě. A hraji text nějakého autora, který mi ho předepsal, já se ho naučím a tu lépe, tu hůře ho interpretuji. Kdežto jako vypravěč jsem si autorem sám.“
Na jevišti Národního divadla máte určitě hvězdnou podporu! Jaký je to vůbec pocit hrát ve »zlaté kapličce»?
„Hráli a hrají tady skvělí herci, takže je to samozřejmě závazek, když vstoupím na takové jeviště. Ale nesmím si ho příliš pouštět k tělu. Protože kdybych to udělal, nemohl bych na to jeviště vstoupit vůbec. Nejlepší je samozřejmě podat tam co nejlepší výkon…“
A vy podáváte ve Sluhovi dvou pánů jako Traffaldino parádní výkon. Dotáhli jste to už na rekordních 404 repríz, rekord ND!
„To bylo hodně výjimečné číslo, protože ND je repertoárové divadlo, kde se střídá činohra, balet a opera. A teď spějeme k pětistovce, kterou bych se jednou rád rozloučil nejen s tímto představením, ale i s angažmá v Národním divadle. Jak jsem to tak počítal bude mi šedesát a bylo by to takové pěkné zakončení.“
Vy si dovedete představit, že po více než 20 letech opustíte naši první scénu?
„Představit si to dovedu, ale jestli to udělám, to nevím…“
