Tři měsíce ležel autor textů Hej Jude, Zvonků štěstí a Tam u nebeských bran na ARO v motolské nemocnici. Z toho měsíc a půl v umělém spánku a nikdo z lékařů nemohl zaručit, že se ještě někdy probudí.

Teď už je na OCHRIPu (oddělení chronické resuscitační intenzivní péče) a Blesku, přestože má dírou do krku zavedenou tracheotomii, exkluzivně poskytl krátký rozhovor. Mobil s otázkami držel na uchu, druhý mobil měla jeho žena Helena (58), která mu odpovědi odezírala z úst a reprodukovala do svého telefonu. Povolení k rozhovoru musela ale dát Jarmila Drábková, primářka OCHRIpu, kde textař leží.

"Žádný problém. Pan Rytíř je na tom báječně. Počítám, že za dva měsíce by mohl domů. Teď ho začneme posazovat a potom se musí rozchodit, rozdýchat a rozmluvit. V té jeho neuvěřitelné vůli mu velmi pomohlo propuštění Václava Havla," řekla Blesku docentka Drábková a dala Blesku na rozhovor pět minut.

Zdeňku, pamatujete si vůbec, jak jste se na ARO dostal?

Chybí mi část vzpomínek. Byl jsem doma a najednou jsem nedýchal. Potom nevím nic. Nepamatuji se ani, že mě vezla záchranka. Potom jsem dlouho ležel v umělém spánku. Manželka u mne byla celé dny a mluvila na mě na radu lékařů. Mysleli si, že to vnímám. Já o tom ale nevím.

A kdy jste začal vnímat?

To vím přesně. Na Štědrý den. Když se moje děti střídaly před mým lůžkem jako svatí na orloji. Najednou jsem si uvědomil, že poprvé v životě nemohu dávat dárky.

Napadlo vás, že už se také nemusíte nikdy vrátit domů?

Jistě. Potom jsem se ale utěšoval tím, že mě mají na starosti přece tak fundovaní a vynikající lékaři, že si pro mě ta zubatá nemůže ještě přijít. Pro pojišťovnu by to bylo pěkně drahý...

Vy už i žertujete...

To, že žertuju, neznamená, že bych svůj stav bral na lehkou váhu. Uvědomuju si, že jsem bojoval o život a že je situace i teď vážná. A děkuju všem za tichou i sdělenou podporu. Za to, že žiju a budu žít.

Čím si vysvětlujete zázrak, že už se můžete těšit domů?

Ten zázrak se jmenuje Václav Havel. Když mě vystřídal na lůžku na ARO, přál jsem dávnému kamarádovi, ať ho brzo opustí. A když teď Vaška propustili domů, dalo mi to obrovskou sílu. Musím to prostě dokázat jako on.

A jak jste na tom teď?

Tak hadičky z mého těla postupně vyndávají. A už nemusím přijímat potravu sondou. A to mně dělá největší radost. Moje žena mi nosí kastrůlky k obědu a vaří podle kuchařky, kterou jsme spolu udělali. Je to 345 nedělních jídel a každé, když jsme ho vyfotografovali, jsem potom snědl. Tak teď má žena repete.

A co vás teď tíží nejvíc?

Že nemohu mluvit. Kvůli zavedené tracheotomii se k hlasivkám nedostává vzduch. Je to taková podpora dýchání, aby si plíce odpočinuly. Už provždy hold zůstanu, i doma, na kyslíku. S tím jsem ale už před lety počítal, když mi nemoc diagnostikovali.

A napíšete ještě nějakou pecku jako Poslední kovboj?

Když bude zájem...