Na úřad práce ale herečka nemusí. Žije skromně, nakupuje v second-handu, neplýtvá, a tak celkem pohodlně uživí pět ze svých šesti dětí – nejstarší Agáta (23) už je samostatná. Jak se jí žije rok po smrti syna Melichara (†6 měsíců)? Proč se nestýká s kolegy Suchánkem a Genzerem?

Vaše talk show měla slušnou sledovanost. Proč vlastně končí?

„Pustit žilou mělo stejnou sledovanost jako Zprávy. Jsem šťastná, že mi lidi říkají, že jim je líto, že to skončilo. Studenti žurnalistiky mi řekli, že je to moderní a nadčasový pořad. Do divadla se vejde 500 diváků, Pustit žilou sledovalo půl milionu. To je jako bych tisíc večerů plnému divadlu přinesla dobrou náladu.“

Jste smutná, že váš pořad nepokračuje?

„Smlouva byla na 15 dílů. Nedomluvili jsme se, že to poběží pět let. Jsem Pustit žilou vděčná, že jsem se po smrti syna mohla patnáct večerů zabývat něčím jiným, než co mě strašilo po nocích. Jen je škoda, že pořad končí zrovna ve chvíli, kdy překonal »dětské nemoci«, má své publikum.“

Pociťujete zpětnou vazbu od lidí?

„Ohromně! Třeba teď mám zamořený mail dopisy lidí, kterým je líto, že končí Pustit žilou. Že to mají rádi, protože to není ambiciózní, že já hosty pořadu nechci potopit, ani zesměšnit, že s nimi na tom jevišti žiju...“

Přišla jste o práci jako tisíce dalších lidí. Bojíte se finanční nouze?

„Moje zaměstnání není televize, ale divadlo. Už dvacet let jsem zaměstnaná v Činoherním klubu. A z něj mě nevyhodili. Na Primě jsem pouze hostovala. Za letošní rok jsem natočila dva celovečeráky, kde hraju hlavní roli. Jeden tady, jeden na Slovensku. Točila jsem čtyři seriály, odehrála přes sto představení a natočila patnáct dílů Pustit žilou, kde jsem byla placená za scénář, dramaturgii a moderování. Něco jsem si vydělala. A tak si myslím, že přežiju, i kdyby byla krize.“

Ovšem příjem z televize je nesrovnatelně vyšší než plat v divadle.

„Nesnažte se mi podsunout, že trpím hlady. Netrpím, jsem docela bohatá. Pořád točím dva seriály. Moje děti všechno mají: boty, bundu, čepici a rukavice a nepotřebují pět bund. Snažím se svý děti odmalička vést k tomu, že svoboda je nepotřebovat nadbytek.“

Prý nakupujete výhradně v second-handu?

„Nakupuju. Protože radši pojedu někam na výlet nebo si koupím drahý lístek na koncert, než bych to vyhazovala za značkovou bundu. Nejmíň polovina toho, co si člověk myslí, že potřebuje, je zbytečná. To platí i o jídle. Když chcete zhubnout, dejte si na talíř půlku toho, o čem si myslíte, že to je malá porce. Ujišťuji vás, že to bude stačit!“

Jaké pracovní nabídky máte pro nový rok?

„Točím dva seriály a pracuji pro internetovou televizi Stream.cz. V Činoherním klubu, kde jsem sedm let nezkoušela kvůli Tele Tele, začínám v lednu zkoušet hru Stavitel Solnes s Jurajem Kukurou.“

Hra Deskový statek, v níž jste hrála, byla stažena z repertoáru. Proč?

„Bylo na čase, hrála se sedm let, v téměř padesáti letech vážně odmítám hrát 18letou pannu!“

Loni vám zemřel syn Melichar. Kde berete sílu pracovat, žít dál?

„Když mi loni umřel táta, našla jsem dopis z roku 1984, kde táta píše: ,Počítej s nepřízní osudu a nauč se s ní bojovat.‘ Samozřejmě si člověk řekne: ,Proč se to stalo zrovna mně?‘ Ale pak jsem si někde přečetla, co řekl Honza Potměšil, když se ho ptali, jestli nenadává na osud, že je na vozíku. On si neříkal: ,Proč zrovna já?‘ ale řekl si: ,A proč ne zrovna já?‘ A tak jsem si s Melicharem řekla: ,A proč ne zrovna já? Proč by mi nemělo umřít dítě? Proč by mně se to mělo vyhnout?‘“

Možná mu je teď líp...

„Není! On strašně chtěl žít, měl tu žilkovskou živelnost, cvičil, rehabilitoval, naučil se jíst lžičkou a odchod přišel ve chvíli, kdy jsme si mysleli, že jsme vyhráli. Já jsem ho učila jíst a Martin s ním byl v nemocnici, on ho držel za ručičku, když ten krásný sen končil.“

Jak jste překonávala první strašné okamžiky?

„Podpořili mě lidi, kteří to také prožili, psali mi dopisy, posílali maily. Můžete si umět představit cokoli, ale dokud to neprožijete, nic o tom nevíte. Je fakt, že jsem byla na sebevraždu. A chtěla jsem asi proto tak moc pracovat. Jsem teď v pomyslném klubu rodičů, jejichž děti jsou andělé.“

Jak to všechno zvládáte?

„Dnes jsem jela autobusem a nějaká paní, když vystupovala, se na mě otočila a řekla: ,Já vás tak obdivuju za to, jak jste zvládla tu vaši nejhorší situaci v životě,‘ a teď se na mě dívala a já si říkám: ,Do prčic, vždyť ta paní v tom je. Buď se jí to stalo, nebo má v nějakém smrtelném ohrožení dítě.‘ Chtěla jsem tak strašně vystoupit a nějak ji utěšit. Celou dobu jsme seděly vedle sebe. Ona asi sbírala odvahu mě oslovit. Našla ji, když vystupovala, a bylo to těch deset vteřin než zapípá autobus. Bylo mi strašně líto, že jsem jí nemohla víc dát.“

Stýkáte se s kolegy Suchánkem a Genzerem?

„Měla jsem tolik pracovních partnerů, že kdybych se měla se všemi stýkat, tak nedělám nic jiného. My jsme spolu byli sedm let, bylo to nádhernejch sedm let, ale skončilo to.“

Jak se chystáte na Vánoce?

„Neuklízím, nepeču cukroví, hlavní dárky si děti vyberou samy, aby neslzely u stromečku, že nechtěly fialovou, ale červenou. Děti prosím, aby ani ony mně nedávaly dárky. Pár Vánoc mi uteklo. V touze po sladěném ubrusu s prostíráním. Když člověk hlídá ty vnější věci, tak si to nakonec neužije a třeba se uprostřed vší té dokonalosti pohádá.“