Nejúspěšnější zpěvák v historii české pop-music si ho sám nazval "Zpátky si dám tento film" a pojal ho jako retrospektivní. "Vážím si všech, kteří na mě přijdou. Je to důkaz, že svým zpěvem stále ještě nenudím a tím, jak vypadám, nestraším," řekl Blesku Slavík, který turné pojal jako "one man show" a přes tři hodiny nesleze z pódia. Vyvrcholením šňůry se stane určitě 26. listopad, kdy Karel vystoupí za doprovodu Boom!Bandu v pražské O2 Aréně.

Karle, jak to je? Tohle jubilejní turné je vaše poslední, anebo je to "kachna"?

"To nevím. Záleží na publiku, jestli mě bude ještě chtít. Rozhodně ale nechci dojímat takovými řečmi, že je poslední a já se loučím. Já se neloučím. Budu zpívat tak dlouho, dokud mě budou lidé poslouchat a dokud nepadnu."

Vás nikdy nenapadlo skončit v tom nejlepším?

"Abych třeba nebyl někdy trapný? Ale napadlo. Komu se ale chce skončit? A potom, jak poznám, že zrovna teď jsem v tom nejlepším. Co když to zítra může být ještě lepší..."

Třiapůlhodiny s jedinou přestávkou táhnout koncert musí být pro vás už dost vysilující. Co se sebou děláte, aby jste vydržel?

"Snažím se víc spát. To je nejlepší lék na hlas. A když se probudím, nejdřív sám se sebou postupně rozmlouvám a až potom se pomalu rozezpívávám. Je to nejdřív takové tiché brumendo, než začnu vytvářet tóny. Kdybych jel hned naplno a šoupal tam výšky, tak to by bylo špatně."

Proč?

"Byl by to pro hlas šok. A to si nemohu dovolit. Nejtěžší na těchto mých koncertech pro mě je neustálé měnění technik, od belcanta po rokenrol. To je třeba narozdíl od operního pěvce, který používá jedinou techniku, pro hlas velký zápřah."

A nebojíte se, že vám hlas stejně selže?

"Upřímně? Bojím. Snažím se ty myšlenky ale rychle zahnat. Mohl bych si jimi tu indispozici také přivolat. Hlas je hodně věc psychiky a nervů. Stres by nějakému průšvihu jedině napomohl. Musím si věřit."

A když se stejně nějaká ta hlasová chybička vloudí, co potom?

"Rozhodně nesmíte přestat zpívat. Musíte jet dál. Důležité je nepřestat. A když je ta vaše chyba opravdu znatelná i u posluchačů, přeruším třeba píseň a řeknu: To jsem udělal schválně, aby bylo jasně znát, že zpívám živě."

A stává se, že vám vypadne text?

"Jistě. Vypadne-li vám slovo, hned si musíte za něj nějaké jiné vymyslet."

V manželce Ivaně musíte mít obrovskou oporu. Sbalila obě vaše malé dcerky a odjela za babičkou, abyste měl klid.

"Ano. Vážím si toho. Bylo to také proto, že Charlotka měla rýmu, tak abych něco nechytil."

Je pro vás rozdíl zvládnout koncert teď a třeba před dvaceti lety?

"No samozřejmě. Hlas chce delší odpočinek. Proto mám teď mezi koncerty jednodenní pauzu."

A proč jste si nepozval hosty, jak to obvykle děláte? Ulevili by vám...

"Nechtěl jsem. Tentokrát bilancuji téměř půlstoletou dráhu mého zpívání a zdálo se mi, že bych to měl zvládnout sám. Dvakrát za koncert ale zahraje Felix Slováček, se kterým je moje kariéra čtvrt století neodmyslitelně spjata."

Ale vyčerpává vás to. Vidím, že jste pěkně zhubl. To asi nebyl záměr.

"Ne. To byly ty zkoušky před turné a teď ten zápřah. Vždyť ze mne po celou dobu na jevišti lije. Nikdy také v den koncertu nejím. Musí mi stačit snídaně. A po vystoupení zase nemůžu jíst, abych se dobře vyspal. Alespoň se ale nemusím obávat jiné barvy než černé, která zeštíhluje."

Jak vidím, nehrozí, že byste to zapíchl jako Frank Sinatra a vystoupil jen vzácně jednou za dva roky za velké peníze ...

"Myslím, že nehrozí. Umět skončit je neuvěřitelně obtížné. A já to, přiznávám, neumím. A když teď vidím, že pořád dokážu čapnout hned na začátku 8 tisíc lidí, je to ten největší dar, jaký si od života mohu přát. A zároveň velká výzva. Pravda, na druhou stranu tím poslechnutím výzvy už riskuji ten možný trapas."