V rozhovoru pro Nedělní Blesk Janžurová líčí, jak společně bojovali s mozkovou mrtvicí, která Remundu postihla loni v říjnu. "Měla jsem o Slávka hrozný strach," říká. Jak se jí žije na 'psí knížku'? A nelituje, že přišla o roli ve třetím pokračováním Nemocnice na kraji města?

Váš partner, režisér Stanislav Remunda, měl loni mozkovou příhodu. Jak je na tom teď?
"Přišlo to loni v říjnu, nečekaně, v autě, když jsme jeli na chalupu. Měla jsem o Slávka hrozný strach. Ale i o sebe - že přijdu o tu jeho pevnou oporu, kterou mi už dlouhé roky poskytuje. Navíc, on i doma běžně zastane hodně práce... To, že si zdravotně odskočil, znamenalo i zvolnění pro naše zájezdová představení. Některá jsme přeložili, některá odehrál v rámci rehabilitačních cvičení. Vždy jsme pozvali nějakého zdravotníka a většinou jen žasl, jak si ten chatrný pacient vykračuje po jevišti. Naštěstí se už docela zotavil. Například za pár dní nás můžete oba vidět v Divadle U hasičů."

Proč jste se nikdy nevdala?
"Po svatbě hrozí manželům při vetší roztržce rozvod, zatímco nesezdanému páru se nenabízí žádné úřední řešení a po čase se na roztržky zapomíná. Vše se uklidní a takový svazek se udrží někdy právě proto, že není ta možnost úředně ho zrušit. Zažila jsem jedno krátké manželství, přesně řečeno jeden jednoduchý rozvod. Nic zvlášť dramatického, ale přesto mě to přivedlo k přesvědčení, že už se nikdy nechci dostat do podobné situace. Ovšem je fakt, že můj muž občas přijde s otázkou, jestli si ho někdy vezmu... (úsměv)."

Bydlíte v jednom domě s partnerem i s oběma dcerami a jejich rodinami. Rozhádali jste se někdy?

"V tisku problesklo, že spolu nemluvíme a že u nás zuří válka. Nemile mě to zaskočilo, protože jsem hrozně pyšná, že v našem domě dovedeme tak pěkně žít pohromadě. Pokud se někdy o něčem dohadujeme, tak že se zapomněla vystrčit popelnice a podobné detaily. Jsou to podružný věci a nikdy to nekončí hádkou nebo výhrůžkami."

Zasahujete dcerám do výchovy dětí, když je máte pod jednou střechou?

"Velmi zřídka a velice obezřetně. Dobře vím, jak by taková výchovná výpomoc u mých rázných dcer mohla pro mne dopadnout. Já převážně obdivuju, jak si vedou, tu a tam špitnu, že třeba malej nemá jednu bačkorku a podobně. Obě moje dcery jsou výborné matky. Každá vede děti trochu jinak, ale to nevíte, která z jejich metod je lepší. A při oslavách dětských narozenin je u nás na zahradě spousta dětí jejich kamarádek a předávají se oblečky i zkušenosti. Já bývala matka individualistka a tohle se mi moc líbí.

Se kterým z herců se celý život míjíte, ale ráda byste si s ním zahrála?
"To byste mi musela předložit seznam a já bych asi podtrhla nějaká jména. Takhle z hlavy to nerisknu, někoho bych vynechala. Spíš bych věděla mnoho jmen těch, kteří mi odešli do nenávratna a s kterými bych si ráda zahrála znovu. Pak jsou takoví, se kterými už jsem určitou příjemnou zkušenost měla, třeba Petr Nárožný. S tím jsem se už dlouho nesešla na nějakém úkolu. Nebo Luděk Sobota, který sice hrál v jednom z mých posledních filmů, Chyťte doktora, ale při natáčení jsme se nesešli."

V třetím pokračování 'Nemocnice' pro vás role nezbyla. Není vám líto, že se vaši kolegové nepostavili proti vyškrtnutí postavy vrchní sestry Pěnkavové?
"Nemyslím si, že by kolegové měli vznášet nějaký protest nebo se bouřit. Dnes už to tak nechodí...
V pokračování je spousta nových postav, celý styl je úplně jiný. Ani tam, zdá se mi, nejsou ty krásné hutné dialogy, na kterých herec něco předvede. Je to nastříhané, rychlé, stěží se to asi může dotknout lidských hloubek. Jako by to byly jen úseky nějakého klipového útvaru. Ale možná jsem měla smůlu, viděla jsem zatím jen půlku jednoho dílu. Ne že bych se nechtěla dívat, ale časově mi to nevychází."

Možná přišlo scenáristce snadnější napsat nové postavy než vymýšlet další osudy těch, které vymyslel někdo jiný.
"Když mi vysvětlovali, že v tom nebudu hrát, protože scenáristku nenapadlo, co s mojí postavou, udivilo mě to. Na konci třetí řady jsem si říkala: tady je autor velice rafinovaný, tady už si chystá ohromný rozběh dalšího osudu týhle rodiny. Ovšem scenárista se změnil. Je zkrátka docela věrohodné, že autorka na nic nepřišla. Nebo ji nebavilo to řešit. Můj problém už to ale není a už se tím opravdu netrápím. Jen mě pořád oslovují lidé na ulici a vyptávají se, kdy už se tam konečně objevím."