Dům s bílým plotem a středomořskou atmosférou, ta tu byla, nebo jste ji vytvořil?
Částečně tu byla a zbytek jsme dotvořili. Je to naše Casa Pouva, tak jsme to nazvali a tak se tady cítíme. Už přes pět let.
Po takovémto typu domu jste toužil, nebo to byla náhoda?
Já jsem toužil, jak se říká ve filmech, že lidé touží po baráčku s bílým plotem, tak já jsem ho taky kdysi chtěl. A pak jsem viděl tenhle a řekl jsem si, že to je ten, ve kterém bych chtěl bydlet. A během měsíce jsem byl nastěhovaný.
Dělal jste nějaké stavební úpravy?
Ne, velké stavební úpravy jsem nedělal a ani je neplánuji. Ale musí se to tu udržovat, protože to všeobecně chátrá. S barákem je hodně práce, ale jsme na to se synem dva, takže zvládáme. Co nezvládneme, tak to je chlapská domácnost, takže si s tím hlavu neděláme. Jde o to, aby nám to vyhovovalo, a nám to vyhovuje.
Uvnitř to pánsky působí, houpací křeslo hned u vstupu…
To je můj koutek. To je další sen, který jsem si splnil. Kolegům jsem říkal, že si ho chci pořídit, oni na to, že nejsem tak starej, že to mám nechat na důchod. Ale já si ten sen chtěl splnit, tak jsem si ho pořídil. Sednu si tam, dám si k tomu whisky, pustím si muziku, vezmu si knížku, houpu se tam třeba pět hodin a je mi krásně.
Krásný dřevěný bar i nástěnné světlo je tematické.
To je láhev od whisky, ale je to zároveň lampička, celé je to zakomponováno do hasicího přístroje.
Do kuchyně musíte seběhnout ze schodů, kolikrát denně to absolvujete?
Já nevím, ale zvládám to třeba během dvou minut i třikrát, vždycky něco zapomenu. Ale už jsem zvyklý. Tedy, přidržuju se zábradlí, kdyby mě z toho náhodou přepadla nevolnost :).
Ve spodním patře je vedle kuchyně překvapivě kromě jídelny i další obývák.
To je takový náš sportovnější koutek. S oběma syny fandíme Bayernu Mnichov, tak jsme si tam dali na zeď jejich stadion, máme tam jejich šálu, všechno ladíme do barev klubu. Snídáme tam a občas i obědváme.
Zastavme se u barev, žluté schodiště, oranžová v jídelně, zelená v kuchyni – ty barvy tam byly? Souzněl jste s nimi?
Byly tu, nesouzněl jsem. Ale časem jsem si zvykl. Jak říká klasik, člověk si zvykne i na šibenici, na začátku to trošku škrtí, pak už je to dobrý :).
Když se vrátíme na terasu a na zahradu, o ní se staráte sám?
Spolu se synem. Já kdysi prohlašoval, že žádné kytičky a bylinky nechci, maximálně sekat trávu. Za covidu jsme neměli co dělat, byli jsme tu odříznutí, tak jsme si nějaké kytky pořídili, bylinky taky. Ty keře a stromy ve svahu se musí pořád udržovat, je to na mačetu a jídlo na tři dny. Takže už řešíme jen ten kus, který je zespodu vidět, zbytek ne. A i to je práce na den. Taky tráva se musí sekat, ale tu už nemusím řešit. Pořídil jsem si na ní „Arnošta“, na památku mého kamaráda, který už tu není. Vždycky jsme si říkali, jak na stáří budeme spolu, protože jsme společně prožili divoká studentská léta. Tak teď říkám synovi zapni „Arnošta“ a alespoň je tu kámoš pocitově se mnou.
Prý vám do zahrady spadl kámen z nebe…
Ano, ten obrovský kámen, který je v záhonu, sem nikdo nepřinesl, ten se skutálel ze skály, byla to klika, že neprošel barákem. Nenechal žádnou stopu po valení, jako kdyby spadl z nebe. Tak jsme ho tam nechali, a ještě jsem ho nasvítil.
Je něco, co se vám sem nevešlo nebo po čem toužíte?
Přemýšleli jsme o vířivce, ale ta by musela být jen na místě současného sezení na terase, tak jsme to zavrhli, protože je s tím jenom starost. To se radši budu houpat v houpacím křesle :).
