Poledňáková o natáčení Líbáš jako ďábel: Rušili nás špačci

3. května 2012 ● 09:38

Zpět
na

Jestli něco v Maroku platí, pak to, že kde čekáte problémy, jde všechno kupodivu hladce, a když si myslíte, že dnes se nemůže nic stát, určitě hrozí malér. Na malém náměstíčku s dvěma obrovskými fíkovníky jsme točili restauraci. Taky na tomhle místě jsme byli několikrát a vypadalo to jako klidná lokace.

Čekali jsme, až se setmí, vše bylo připravené, jen pustit kameru a pak se ozval strašný řev. Na oba stromy se jako na povel slétlo snad tisíc špačků! Naprosto ochromení jsme stáli v úžasu. Točit se nedalo, protože nebylo slyšet vlastního slova. Navíc v téhle scéně hrál Olda Kaiser na klavír a s ním zpívají tři maročtí herci a dvě Italky. To se nedá dodělat na postsynchronech v Praze! Hodinu jsme bezmocně přihlíželi, jak do připravených talířů padají spršky trusu.

Najednou všechno ztichlo. Sláva, odletěli. Se strachem, že by se mohli vrátit, jsme rozjeli natáčení. Kamera jela deset vteřin. STOP! Špačci se nevrátili, ale z mešity se ozval silný hlas muezzina, který svolával věřící k večerní modlitbě. Druhý den se na tomtéž místě opakoval stejný scénář. Špačci přiletěli přesně, odletěli přesně jako včera, jen hlas muezzina se ozýval trochu v jiných intervalech. Na to, že občas některý z arabských herců nebo komparsistů zmizel a šel se modlit, jsme si brzy zvykli.